Chceme zachovat stavební spoření, ale jen na samé hranici výhodnosti? Má vůbec tento produkt podle ministrů nějaký smysl? Odpovědi na tyto otázky v jednání kabinetu nenacházíme. Na druhé straně tam - což jistě pochvalu zaslouží - lze objevit ochotu překročit sociálnědemokratický stín a sáhnout dosti tvrdě do zneužívání nemocenských. Kritici přesto - vedle možná příliš restriktivních opatření v daňové oblasti - poukazují na skutečnost, že reálně nemocenské představují jen malý zásah do sociálních výdajů.

Skutečnou revoluci by například znamenalo přiznávání podpor v nezaměstnanosti ve vazbě nikoliv na ztrátu příjmu, ale nedostatek majetku. Proč je reforma tak vzdálená úvahám o skutečně výrazné změně celého sociálního systému? Protože jde jen a čistě o reformu makroekonomickou. Pouze o změnu vstupních a výstupních parametrů soustavy veřejných financí, jejímž cílem není podpořit mikroekonomickou sféru a ekonomický růst. To se může podařit jen jako vedlejší produkt celé operace, například snížení daní z příjmu u právnických osob.

Aby mohla reforma přinést skutečné impulsy podporující dlouhodobý ekonomický růst, musela by zahrnovat skutečnou radikální změnu penzí, sociálního systému a daňové soustavy. Takovou změnu, která by například podpořila míru úspor přenesením důrazu na individuální spoření. A která by podpořila nabídkovou stranu ekonomiky snížením přímých daní, jejichž výpadek by se kompenzoval daněmi nepřímými. Ty totiž dokáží zdanit spotřebu i u těch, kdož se jinak placení daní z příjmu a sociálního pojistného úspěšně vyhýbají.

A daň z příjmu fyzických osob by mohla klesnout jen na roli doplňku, zajišťujícího progresi ve zdanění. Ta by totiž asi měla i v budoucnu zajišťovat určitý prvek sociální solidarity (ovšem se sazbami začínajícími klidně třeba na nule a končícími na mnohem nižších hodnotách než dnes). Potud lze sociální vidění světa akceptovat i z pohledu hodně liberálních ekonomů. Samozřejmě i s vědomím, že při takovémto stavu věcí by se museli penze dál dotovat z daní nepřímých, a tedy ze státního rozpočtu.

Což Vladimíru Špidlovi v dobách ministrování nebylo proti mysli (s jeho výrokem: "Penze nelze financovat jen zdaněním práce" nelze při pohledu na odvody podnikatelů a živnostníků než souhlasit). Nic takového nyní čekat nelze. Jde spíše o záchranné práce pro státní finance, jejichž nepříjemný vývoj bylo možné předvídat už před několika léty. Kabinetu Vladimíra Špidly patří dík za to, že se neutěšeným stavem veřejných financí, stejně jako penzijního systému, jako první ministerský sbor v této zemi začal vůbec efektivně zabývat (v předchozí vládě o ní hovořil jen Jiří Rusnok). Zabývá se ale jen hašením požáru.

První skutečnou ekonomickou - a nikoliv jen finanční - systémovou reformu možná předloží vláda až na podzim. To má podle ministra financí Bohuslava Sobotky přijít s už uceleným návrhem penzijní reformy. Ať již to s ní dopadne jakkoliv, logicky by měly následovat systémové změny v sociální oblasti a v daňové soustavě. Anebo jasná definice toho, jak si ČSSD a její koaliční partneři příští přerozdělovací úlohu státu představují, třeba i s tím, že tak jako doposud. V této chvíli si ale zřejmě na osvícené diskuse budeme muset ještě počkat. Škoda, leckdo by si ji rád poslechl. Stále je totiž před volbami, třeba méně, než si myslíme.

PRÁVO 14. července 2003