Široký zástup zájemců se utvořil u paláce už v devět hodin ráno. Ještě po poledni se trpělivě vinul vzhůru na nádvoří a odtud k Býčímu schodišti.

Ještě ve tři hodiny přicházejí na nádvoří stále další a další návštěvníci. Pauzy mezi skupinkami příchozích se však začínají zvětšovat a u vchodu do paláce to jde najednou rychleji. Diváci pravidelným tempem procházejí rentgenovým rámem - chvilka u klenotů skrytých za sklem a už přichází další - a fronta venku se začíná pomalu krátit.

Za dvě hodiny se dveře do paláce zavřou a další příležitost spatřit klenoty přijde znovu až po letech. Z bezpečnostních důvodů budou opět uschovány a zamčeny na sedm západů.

V neděli zájem opadl

Větší část nádvoří se topí ve stínu a zájemci trpělivě čekají. Jen u šatny, kde je třeba odložit tašky a batohy, na několikařadový zástup pálí slunce. Starší paní se na chvilku vzdá a jde si sednout na nedalekou lavičku. "Kdo by to byl řekl, že poslední den a ještě k tomu v neděli, tu bude menší fronta než ve všední den," diví se. "Byla jsem tu už ve čtvrtek a marně. Ale co, jsem z Prahy, tak jsem si udělala procházku. Věřila byste, že jsem klenoty ještě neviděla? No, ale konečně se dočkám." Po chvíli vstává a zamíří pomalu ke dveřím. Zástup se mezitím o pořádný kus pohnul.

"Tak to si určitě počkáme," zhodnotí jedním pohledem situaci nově příchozí. Asi třicetiletý muž s přítelkyní jsou v Praze na výletě. "Nevěřili jsme, že se sem dostaneme, ale stejně jsme sem chtěli jít. Je to milé překvapení," vysvětluje dívka. Klenoty ještě ani jeden z nich neviděl. "Anebo jo? Možná, když jsem byl úplně malej kluk..." Za nimi přichází skupinka anglicky hovořících turistů s batohy a několika malými dětmi, japonská rodina a několik Italů. V zástupu však převažují Češi. Na to, že výstava je přístupná poslední den, je tu až nečekaný klid. "Ještě včera tu byl větší nával," potvrzuje jeden z vojáků hradní stráže, která zároveň zastupuje informační službu.