Přesto pořád nepovažuji za fatální, že Petru Uhlovi po tom, co napsal ve svém článku Soudy snad rušit nebudeme (Právo 9. 7.), poprvé v životě, bohužel, naprosto nerozumím. "Někteří politici chtějí nyní se zpětnou účinností měnit zákony," píše Uhl, aniž by ovšem konkrétně uvedl, které politiky má na mysli. Tato novinářská opatrnost v používání slova "někteří" je v souvislosti s Petrem Uhlem něco tak neskutečného, že je to pro mě - alespoň ve spojitosti s autorem - jakoby z jiného světa.

Kteří politici, Petře Uhle? Vladimír Špidla, Pavel Dostál, Lubomír Zaorálek, nebo snad Vladimír Laštůvka, což jsou jména politiků, kteří se v tzv. kauze Kinský prezentovali s kritickým názorem vůči výsledku soudního rozhodnutí?

Na straně druhé ve stejném článku Uhl ovšem píše, že je záhodno "kritizovat soudy za jejich výrok či postup". Ale nic jiného přece ani tito politici nedělali. Stejně tak Uhlovo doporučení, že by soud "měl sjednocovat rozhodování soudů při posuzování složitých právních otázek", je objevováním Ameriky. Vždyť nás za tento návrh média od samého počátku prohánějí uličkou hanby. A to jsme na rozdíl od Petra Uhla nevyslovili přesvědčení, že by to měla být výkonná moc, která by měla mít možnost uložit Nejvyššímu soudu "sjednocovat rozhodování soudů při posuzování složitých právních otázek".

Jan Kalvoda pouhý náš požadavek po sjednocení hledisek dramaticky dokonce nazval zpochybněním dobytí Bastily. Je skutečně zarážející, že Petr Uhl ve svém komentáři hodnotícím kauzu Kinský (bez bližšího seznámení se s právními analýzami, žalobami a rozsudky v této věci) dochází k názoru, že (opět zcela neuhlovsky neadresně) se v celé záležitosti angažují lidé, "kteří nadřazují politiku nad právo". Za což mu nepochybně zatleskají všichni ti, kteří kohokoli, kdo se odváží říci, že existuje reálné nebezpečí vydávání německého majetku konfiskovaného zrádcům a kolaborantům na základě dekretů prezidenta Edvarda Beneše, označí za nacionálního populistu.

Právní argumenty proti výrokům a postupům soudců v kauze Kinský, se kterými Špidla, Dostál, Zaorálek a Laštůvka vystoupili, vycházely z právních analýz Vladimíra Mikuleho, Františka Pavlíčka či Aleše Pejchala, což jsou jména, která Petr Uhl jistě nezpochybní. Nepochybně také dobře ví o existenci institutu vydržení v našem právním řádu. A tak pokud by čs. stát po roce 1945 snad opravdu pochybil a konfiskoval majetek F. O. Kinského neoprávněně, není to dneska vůbec rozhodující, protože podle občanského zákoníku ten, kdo drží majetek po dobu deseti roků v dobré víře, je ze zákona oprávněným vlastníkem. A stát jej v této víře drží už přes padesát let. Nikoli že spravuje majetek někoho, kdo dlí dočasně v cizině.

 Mimochodem, kdyby se prý F. O. Kinský aspoň formálně majetku v minulém režimu domáhal, nemohl by být institut vydržení dneska použit. Toliko právníci. Pokud přes všechna tato známá fakta Petr Uhl naznačuje nepřímo, že existuje nebezpečí změny ústavy a dokonce přijetí zákona o tom, že "majetkové poměry vytvořené v poválečném období jsou neměnné i tehdy, bylo-li jejich vytvoření v rozporu s prezidentskými dekrety", pak mu opravdu nerozumím.

A tvrdí-li ve svém článku ironicky, že "jinou, revoluční možností je pak zrušit soudy a nahradit jejich činnost rozhodováním parlamentu, vlády a prezidenta republiky", pak jde snad jenom o pouhý "uhlet". Protože podezírá-li Petr Uhl vlastně řadu svých blízkých přátel (v dobrém i zlém) z pokusů resuscitovat autoritativní režim s absencí nezávislého soudnictví, tak to nespraví ani ironie, protože i s ní je (vzato do důsledků) vlastně zajedno s křikem Bohumila Doležala, Johannese Lobkowicze a dalších, že v oblasti práva hrozí v ČR díky Špidlovi, Dostálovi, Zaorálkovi a Laštůvkovi recidiva padesátých let.

PRÁVO 12. července 2003