Po skončení tohoto hradního setkání byli novináři svědky zvláštního úkazu. Prezident Václav Klaus a premiér Vladimír Špidla, kteří pro sebe jindy nenajdou vlídného slova, se na sebe rozzářeně culili. Když pak hlava státu přečetla společné usnesení, Špidla i šéfové parlamentních komor Petr Pithart s Lubomírem Zaorálkem pouze konstatovali, že nemají co dodat. Jsou už skutečně všichni u vesel, k nímž kdysi v jiné souvislosti vyzýval expremiér Miloš Zeman? Možná.

Vskutku, taková shoda politických špiček je v Česku vzácností. I když, jak tvrdil Klaus, středeční debata byla v "jiném patře obecnosti", cosi politici přeci jen vymysleli.

Usnesli se, že platí společenská a politická shoda, pokud jde o vypořádání s totalitními léty 1938-45 a 1948-89. Ač nevyřčeně - nekonkrétnost jim vyčítají například komunisté - dali najevo, že by se tato jednota měla promítnout i do rozhodování soudů. A také, což je možná důležitější, poslali vzkaz za hranice, kde nic nenasvědčuje tomu, že by snad s blížícím se vstupem Česka do Evropské unie nátlaky na revizi minulosti ustupovaly. Ba naopak.

Usnesení čtyř nejvyšších ústavních činitelů se může zdát až příliš obecné, tedy nicneříkající. Na druhou stranu je příznačné, že v ní nepadlo slovo Německo, jméno Františka Oldřicha Kinského a snad na přetřes nepřišly ani prezidentské Benešovy dekrety.

Protože Kinského požadavky jsou ovšem jen předzvěstí daleko většího problému. Stát se tedy nesnaží čelit jedinému šlechtici usilujícímu o majetek, nýbrž zcela pragmaticky plošně hájit své zájmy. I vůči požadavků vznášeným zejména z teritoria většího a silnějšího západního souseda. A to není žádné zastydlé národovectví patřící do 19. století.

Za zájmy svých států, regionů či měst, tedy za zájmy občanů ještě stále politikům v celé Evropské unii stojí bojovat, ačkoli musí čelit čím dál silnějším tlakům spolků nadnárodních s potřebami čistě ekonomickými - a pochopitelně sobeckými. Je to fakt, na němž bohužel nic nezmění sjednocování Evropy (podle ČSSD), ani zachování maxima státní suverenity (podle ODS).

Nicméně Kinského kauza stála na počátku, a je třeba se ptát, co tedy politici změnili. Ukázalo se, že si všichni včetně Klause uvědomili vlastní nemohoucnost vůči rozhodování soudů - což je jen dobře. Schůzková trilogie se však, když nic jiného, pokusila vytvořit určitou atmosféru -nebo spíše: potvrdit odhodlání udržet status quo, pokud jde o vztah k minulosti zhmotňující se v podobě státu propadlému majetku.

Otázkou je, jak dlouho tato shoda vydrží. U Klause jednající politici vyzvali své souputníky, aby se zdrželi "zbytečných, nervózních a často nepřiměřených reakcí na jednotlivé výroky z domova a zahraničí a na jednotlivé soudní kauzy". Tato slova jsou snad určena ODS, která si nevybíravě vyšlápla na lidovce a unionisty s obviněním, že nehájí české zájmy. Nebo spíše právě KDU-ČSL a US, jejichž představitelé stojí mlčky po boku svých kolegů a jako by shodu sdíleli jen proto, že jim nic jiného nezbývá?

Podle některých právních výkladů by prolomení hranice roku 1948 mohlo znamenat tisíce žalob od osob namítajících, že jim majetek byl zabaven neoprávněně v rozporu s Benešovými dekrety. Kauzy by se mohly táhnout k pozemkové reformě roku 1919 a ještě dál do historie.

Tomuto vývoji politici škrtnutím pera pod prohlášeními nezabrání. Každopádně si alespoň řekli své. A nyní záleží na soudech.