Na první pohled by se zdálo, že i téměř poloviční státní příspěvek proti současnosti - dvanáct procent z naspořené částky ročně, maximálně 2400 korun ročně - bude pro lidi i nadále dost atraktivní, a tím pádem že i systém stavebního spoření bude také v budoucnu hladce fungovat. Se započtením úroku, který dnes nabízejí spořitelny, totiž může přinášet čistý výnos v průměru okolo pěti procent ročně. Což ve srovnání s jedním až dvěma procenty hrubého na termínovaných vkladech nevypadá špatně. Důležité je i to, že jde o bezrizikovou investici. Spořitelny jsou bezpečnými bankami a kromě toho jsou i jejich vklady jištěny státem.

Vidinu ještě slušného výnosu ale poněkud kazí již to, že od 2400 korun je třeba odečíst roční poplatek za vedení účtu, který se pohybuje okolo dvou set korun. A dále to, že za uzavření smlouvy se platí - jedno procento z cílového částky. Při cílové částce 150 000 korun to je 1500 korun.

Tyto dílčí náklady přesto nejsou nic proti tomu, pokud se zvednou na finančním trhu úrokové sazby. Zatímco ostatní finanční produkty budou zpravidla přinášet podstatně vyšší výnosy než dosud, již uzavřené stavební spoření vyšší zisk nepřinese. Klient bude mít i svázanější ruce v tom, že místo pěti bude muset spořit šest let.

To všechno povede k tomu, že lidé budou při investicích do stavebního spoření opatrnější. Mnohé může zlákat třeba penzijní připojištění. Zde totiž bude možné dosáhnout podstatně vyššího zhodnocení než ve stavebním spoření. Za pouhou pětistovku měsíčně získává člověk od státu 1800 korun za rok a fond uložené peníze ještě zhodnotí. Při vyšších úložkách stát nabízí ještě daňové odečty, které mohou podle výše platu přinést i tisíce. Nespokojené klienty stavebního spoření s radostí přijmou také podílové fondy a životní pojišťovny. Lze si tak i představit, že postupem času počet takzvaných přátelských klientů natolik klesne, že spořitelny budou mít potíže s tím, jak zajistit dost peněz na úvěry.

Řešení, podle něhož lidé s úvěrem, či kteří použijí naspořené peníze na bydlení, dostanou jako bonifikaci navíc šest set korun ročně, považuji za scestné. Příspěvek v tak nízké výši totiž vůbec nikoho nemůže motivovat. I kdyby měl někdo nárok na jeho výplatu celkem za šest let. Řada lidí přitom získává nárok na úvěr už za tři roky, takže půjde o pouhých 1800 korun.

Kromě toho řada lidí skládá kvůli urychlení úvěru peníze jednorázově na začátku spoření, takže podle nových pravidel pak budou mít nárok pouze na jednu státní podporu. A tím i na jednu bonifikaci ve výši 600 korun. Kolem výplaty bonifikace bude i obrovská administrativa. Už teď se děsím složitého prokazování, že naspořené peníze byly opravdu použity na bydlení. Myslím si, že mnoho lidé raději sáhne po hypotéce, kterou dostanou obratem ruky, než aby po okleštění výhod dlouze stavebně spořili.

Za této situace by bylo pro stavební spoření lepší, kdyby zůstalo u původního Sobotkova návrhu, podle něhož měl příspěvek činit jednotně 15 procent z naspořené částky, nejvýš 3000 korun. Pavel Němec (US-DEU), který se jako ministr odpovědný za bydlení vždy stavěl proti jednotnému příspěvku, tedy sice na poslední chvíli dosáhl zvratu, žel, k horšímu. Pokud takový návrh přijme i parlament, může to vést i k tomu, že tento důležitý zdroj peněz na bydlení už nebude tak dobře a spolehlivě sloužit.

PRÁVO 9. července