"Se všemi informacemi, které vzniknou v průběhu provádění memoranda nebo kontraktu, se bude dále zacházet na základě principu need to know, což znamená, že budou přístupné pouze těm osobám, které je nezbytně potřebují pro plnění závazků vyplývajících z memoranda nebo kontraktu," zdůvodnil tehdy v písemném dokumentu určeném členu vlády výsledky jednání tehdejší ministr obrany Miroslav Kostelka (ČSSD).

Švédové se zavázali k průmyslové spolupráci

Spolu s kontraktem na pronájem vláda podepsala tzv. memorandum o porozumění, které mj. obsahuje, za jakých podmínek lze stíhačky použít či závazek zřízení společného řídícího výboru složeného ze zástupců obou ministerstev obrany, který by měl řešit případné spory. Švédové se v memorandu rovněž zavázali k programu průmyslové spolupráce, tzv. offsetů.

Jenže právě plnění offsetů bylo zpočátku utajováno. Až později, v červnu 2005, se společnost Gripen International rozhodla programy průmyslové spolupráce zveřejnit, s výjimkou případů, kdy si to české firmy nebudou přát. Navíc slíbila každoročně v červnu předkládat ministerstvu obrany zprávu o výsledcích plnění offsetů.

USA také lobbovaly

Ještě v průběhu vyjednávání kontraktu se Švédy panovaly mezi některými politiky obavy, aby si Česko nájmem gripenů nerozhněvalo Američany, kteří spoléhali na to, že česká armáda bude vyzbrojena jejich stíhačkami F-16. Politici však přiznávali, že Američané podcenili situaci, neboť měli dojem, že jejich vítězství je téměř jisté, a nepočítali s nečekaným obchodním tahem Švédska. Jejich jistota prý pramenila z toho, že od roku 1995 financovali v Česku programy pomoci, na které ročně vynakládali 25 miliónů dolarů.

Nelibost nad vítězstvím Švédů dal veřejně najevo v prosinci 2003 např. americký ministr obchodu Donald Evans, který uvedl, že česká vláda udělala chybu, když se rozhodla dát přednost švédským strojům. Sám přitom lobboval za americké F-16 u prezidenta Václava Klause.

Rozhodování o Boeingu

Někteří odborníci tehdy připouštěli, že vláda při svém konečném rozhodování bude nucena vzít v úvahu i situaci ve dvou společnostech - a to v ČSA a v Aeru Vodochody a kompenzovat vliv USA a Evropy v české ekonomice. Tehdy se rozhodovalo, zda se na obnově leteckého parku ČSA bude podílet americký Boeing, anebo konsorcium Airbus Industries.

V případě Aera řešila vláda problém s jeho menšinovým vlastníkem, kterým byl právě Boeing a který nesplnil původní očekávání podílet se významně na rozvoji našeho leteckého průmyslu. Naopak na jeho zakázkách při produkci vrtulníků Sikorsky Aero ztrácelo. Boeing nakonec z Aera odešel a nechal po sobě desetimiliardový závazek, který pokryl český stát.

Co uváděla výběrová komise
Švédská nabídka je plně kompatibilní s koncepcí české armády a nevyžaduje dodatečné investiční náklady.
Varianta pořízení nových letounů, získaných podle nabídky do nájmu, nikoli do vlastnictví, eliminuje riziko stoupajících nákladů na údržbu, které jsou evidentní u starších a již dlouhodobě používaných letounů, a nákladů na jejich ekologickou likvidaci.
Rizikem v případě gripenů je jeho vybavení kanónem, jehož munice v ČR nebyla použita, a bude tak muset být zavedena do výzbroje.
Nejistotu může způsobit vlastnictví stíhaček, kvůli kterému může neutrální Švédsko uplatnit omezující podmínky pro jejich operační použití, rizikem je i případné poškození letadla, kdy by škodu muselo uhradit Česko.
Ostatní čtyři nabídky počítají s prodejem starších strojů, ve všech případech jde o letadla, která armády vyřazují.
Stíhačky F-16 nabízené USA jsou mimo službu od roku 1996, letouny mají nalétáno od 2000 do 4000 hodin a v případě jejich použití na deset let budou vyžadovat další úpravy.
Nákup stíhaček F-16 a F-18 by znamenal značné dodatečné náklady na přebudování hangárů a drah na letištích kvůli technickým parametrům.
Letadla by musela na devět až deset měsíců na revizi do USA bez jistoty získání náhrady na tuto dobu.

Další informaci o prodeji gripenů čtěte ve středečním Právu