A tak se minulý týden k ministru kultury Pavlu Dostálovi přidal premiér Vladimír Špidla a též prezident Václav Klaus oznámil záměr uspořádat schůzku na nejvyšší úrovni. Je takové schůzování směšné? Nebo může být Česku, jehož zájmy politici mají hájit, v něčem prospěšné?

Bylo by naivní od pátečního sezení s premiérem očekávat, že okolo stolu dlící politici sestaví zaručený recept, jak natrvalo zabránit jevu, který je našimi volenými zástupci takřka napříč stranami nazýván prolamováním tzv. Benešových dekretů. Hovoří-li totiž vládní činitelé o "zaúkolování" Nejvyššího soudu, právní experti včetně místopředsedy zmíněné instituce Pavla Kučery namítají, že soudům nižší instance nelze nařizovat, jak mají rozhodovat.

Stejně tak změna Ústavy či přijetí nějakého speciálního zákona nemůže zpětně ovlivnit Kinského kauzy - případně ani další. Kdyby se však na popud představitelů stran podařilo prostřednictvím Nejvyššího soudu dosáhnout alespoň částečného sjednocení postupu v podobných případech, byl by to dílčí úspěch. Pak by měla schůzka politiků smysl. Pozitivním výsledkem je i páteční dohoda na přípravě novely, podle níž by se nemajetné obce zabředlé v soudních sporech mohly obrátit na úřad zastupující stát v majetkových věcech.

To by uvolnilo ruce starostům, kterým je bližší košile např. v podobě nové čističky odpadních vod než kabát představující pokračování v drahém soudním sporu. Ty - málo platné - s větší pravděpodobností vyhrávají dobře placení advokáti. Na hlavy politiků se už snesla kritika, že chtějí zasahovat do rozhodování soudů, ne-li dokonce soudcům vnucovat svou vůli. To by jistě neměli, ale kritizovat práci justice je nejenom právem poslanců, senátorů či ministrů, ale i jejich povinností. Žádný z pilířů demokracie přeci není nedotknutelný. To by pak onen pilíř žil stavovským vlastním životem, což by určitě pro demokracii nebylo zdravé.

Co schůzujícím představitelům státní moci naopak vyčíst lze, je jejich značně opožděná reakce. K podobným závěrům přeci mohli dojít již dávno, vždyť ani současná kauza nespadla z nebe. Pomineme-li pak historické souvislosti sporu s Kinským, z čistě ekonomického hlediska ztráta majetku za bratru 40 miliard korun, o který tento muž usiluje, představuje pro stát, respektive obce značnou hrozbu.

Na mysl pak přichází - i když spíše tušená než faktická - souvislost s vlnou nových a nových arbitráží. Tedy obava, že si stát nedokáže uhájit své zájmy. Tu ostatně víceméně s pravidelností naplňují představitelé Česka už od dob kupónové privatizace. Už proto není namístě peskovat současnou garnituru, že se snaží odlivu dalšího majetku předejít.

PRÁVO 7. července 2003