A to z důvodu prokazatelné kolaborace jeho pana otce, tedy Kinského seniora, s nacisty. Dobové fotografie i dokumenty vydávají v této souvislosti nemilosrdné a jednoznačné svědectví. Přesto Kinský junior tvrdí, že rodinný majetek na čs. stát nikdy nepřešel.

A tak se pan magistr Čapek stydí za ministra kultury, který si to naopak nemyslí. Z toho, co ale na straně druhé usilovně pan magistr trousí po českém tisku, vyplývá, že spíše styděti by se měl sám. A to čistě z důvodů profesních, neboť - ač právník - naprosto nepochopil dekret č. 12/1945 Sb., ve kterém se výslovně uvádí, že s okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví osob německé a maďarské národnosti. A to dokonce bez ohledu na státní příslušnost.

Z této konfiskace byly po válce pouze vyjmuty ty osoby německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky. Toliko říká právo. Pan magistr by měl při svém vzdělání také vědět, že nikdo o tom, zda je někdo německé či maďarské národnosti, samozřejmě nerozhodoval a také ani rozhodovat nemohl, neboť národnost lze toliko a pouze osvědčit.

Pokud jde pak o Františka Oldřicha Kinského, pakliže se narodil v roce 1936 a v roce 1940 odcestoval se svojí matkou do Argentiny, pak samozřejmě jakékoli debaty o jeho aktivní účasti v boji za zachování celistvosti a osvobození Československa by byly naprosto absurdní. Tak jako by bylo samozřejmě naprosto absurdní mluvit o jeho případné kolaboraci. Což se již ovšem - a to je nutno zdůraznit - netýká v žádném případě jeho otce, který kolaboroval příkladně a aktivně, i když se to mgr.

Čapek dneska nestydí zatloukat. Na straně druhé není také pochyb, že jeho klient byl - vzhledem k tomu, že se narodil německým rodičům s říšským občanstvím - prokazatelně německé národnosti, a navíc také německým říšským státním příslušníkem. Což bylo, je a bude pro uplatnění dekretů prezidenta Edvarda Beneše rozhodující. A nesporně by to tak mělo zůstat. Už jednou provždy. Mimochodem jsme tomu povinni také z důvodu dodržování mezinárodních smluv. Například reparační dohody. Pan magistr Čapek se samozřejmě stydět může. Nevím ale, jestli za mě.

PRÁVO 7. července 2003