Magna charta landsmanšaftu zůstala stejně studenoválečnická, jakou byla. Dědiční vysídlenci nepřijali ani Česko-německou deklaraci, ani poreferendové prohlášení české vlády, ani poslední vystoupení premiéra Špidly v Rakousku. Omlouváte se? Tak plaťte! To smrdí vydíráním.

Německý ministr zahraničí Joschka Fischer se už delší dobu přimlouvá za nějaké humanitární gesto vůči malé skupině zvláště postižných vysídlenců. K tomu by se dal využít česko-německý Fond budoucnosti. Do něho dává Německo 70 miliónů eur, Česko necelých dvanáct. I to je však myšlenka značně problematická. Protože kdo pak odškodní statisíce Čechů? Ne těch, kdo dřeli v totaleinsatzu či v koncentrácích, to už se stalo. Ale těch, jejichž životní příležitosti zmarnilo sedm let protektorátu - i kdyby šlo jen o odepření vzdělání! Pokud by si však německý ministr zahraničí vzpomněl na sudetoněmecké sociální demokraty, stanovisko české vlády by nemohlo, ba ani nesmělo být odmítavé. Neboť těm Praha dluží takřka vše.

Byli věrni Československu, když v roce 1938 hřmělo. Jejich organizace Republikanische Wehr (Obrana republiky) dostala od pražské vlády zbraně a heslo Věrnost za věrnost. S puškami v ruce stáli tito němečtí antifašisté spolu s čs. armádou na hranici. Pomáhali potlačit henleinovský puč. Po Mnichovu nechala Praha tyto lidi na pospas nacistům. Kdo utekl do zbytkového Česko-Slovenska, byl považován za hladovou přítěž. I když jejich předák Wenzel Jaksch (jinak důsledný antinacista) v Londýně ztratil soudnost a protestoval proti oduznání Mnichova britskou vládou, na čtyři sta sudetských sociálních demokratů přesto zůstalo v čs. armádě. Z front a koncentráků se vrátili do Československa, které považovali právem za svoji vlast. Sto padesát tisíc jich dostalo antifašistický statut. Postupně však osekávaný, až se vytvořila situace, že raději dobrovolně odešli také. Prostě jsme jich většinu vyhnali.

Žije jich ještě možná několik desítek. Protože dluh věrnosti je nepromlčitelný, měla by česká vláda odškodnit je -a jedině je. A s profesionálními vyděrači se nebavit.

PRÁVO 3. července