Teď konečně známe rozsudek první instance i první komentáře k němu, a jak se zdá, nikomu do smíchu není. Případ Karla Srby dávno přestal být špatnou parodií na detektivku a jeho rozměr mnohonásobně přerostl záležitost zfušované vraždy, v níž ale stále zůstává pochybnost o kvalitě důkazů. Nejde v něm totiž jen o Srbu a jeho vinu, měřitelnou trestním zákonem. Jde také - a z jistého hlediska především - o vinu, obtížně měřitelnou vinu těch, kdo celá léta ne-li přímo kryli, tedy přinejmenším tolerovali a přehlíželi Srbovy soukromé čachry ve funkci vysoce postaveného státního úředníka.

Vražda nepříjemně zvídavé novinářky měla (či měla mít) velmi pádný důvod. A mohli bychom se vsadit, že nešlo o pochybný pronájem Českého domu v Moskvě nebo o Srbovu aktivní účast v případu Štiřín, to všechno mohlo vyznít a nakonec také vyznělo do ztracena, jak je v Česku zvykem. Šlo o peníze. Šlo o to, že novinářka pátrala kolem majetku státního úředníka, který si žil jako úspěšný podnikatel. To je sice jen nepřímý důkaz korupce, ale je to bohužel její (zatím) jediný jasný důkaz.

Budějovický krajský soud ovšem nesoudil Karla Srbu pro pochybně získaný majetek nebo pro jeho práci v úřadu generálního sekretáře na ministerstvu zahraničí, natožpak pro jeho činnost agenta vojenské zpravodajské služby. Rozsudek se týká jen a jen připravované vraždy.

Srbovy rezidence a Srbovy milióny v krabici od bot však soudci Cirhanovi velice pomohly při jeho nesnadném rozhodování. Jediným přímým důkazem proti Srbovi je sice snadno zpochybnitelné svědectví jeho spolupachatelky Tomšovicové, je zde však také zřejmý a nezpochybnitelný motiv.

Je-li však motiv tak jasný, pak už jediné, co je nám stále zatěžko pochopit, je výběr osoby, která měla vraždu provést. Jenže proč by vlastně Srba nemohl důvěřovat Citrónovi, když Kavan mohl důvěřovat Srbovi.

PRÁVO 2. července