Vadí jim však polonahé prostitutky kolem silnic a v ulicích, vadí jim poházené kondomy, vadí jim kriminalita spojená s touto nekontrolovanou "divokou" prostitucí. Starostové a hejtmani se domnívají, že změnu zajistí zákon, který by z prostituce udělal legální podnikání podle dosti složitě definovaných podmínek. Za příklad dávají Nizozemsko a Rakousko, někdy též Německo, kde podobnou legalizaci různým způsobem v minulosti zavedli.

Je jisté, že upravené uličky sexuálních služeb nizozemských velkoměst, vyzdobené vitrínami s polonahými děvami působí na návštěvníky spořádaně. Také atmosféra hamburských či vídeňských uliček vyvolává dojem, že to tam má policie pod kontrolou. Zdání však klame. Tato institucionalizovaná prostituce není ani v těchto zemích všechno. Spíše jde o vrcholky ledovců. Vždyť střízlivé odhady odborníků říkají, že tímto způsobem lze dostat pod jakous takous kontrolu jen asi pětinu, možná čtvrtinu veškeré prostituce v zemi.

Regulace se zpravidla vůbec netýkají prostituce homosexuální. Divoká prostituce existuje i nadále. Nikdo nedokáže registrovat a kontrolovat ženy či muže "na telefonu", určené solventnějším zákazníkům. Nikdo také nedokáže registrovat a kontrolovat nabízení sexuálních služeb náhodným zákazníkům v přístavech, u silnic a jen tak na ulicích měst. Je-li v některých zemích tato prostituce méně viditelná, ptejme se proč.

Sotva je to zákony, které umožňují zřizování nevěstinců v "kamenných domech". Podobných zařízení ve formě nočních klubů a erotických divadel máme v Česku nadbytek. Rozdíl je v práci policie a snad též v jejích kompetencích. Zásadní rozdíl je však v sociálních a ekonomických kořenech prostituce. Příhraniční prostituční scéna u nás je podmíněna vysokou poptávkou relativně solventních zákazníků z ekonomicky silnějších západních zemí.

Část těchto klientů není ochotna investovat do relativně spořádaných služeb nočních klubů a raději si za podstatně menší peníz dopřává sexu s pouličními "pracovnicemi". Situace samozřejmě čile využívají pasáci a kuplíři nejrůznějších úrovní, velmi často napojení na organizovaný zločin. Tato poptávka nebude přece zřízením veřejných domů nijak odstraněna. Měli bychom spíše ve spolupráci se sousedními zeměmi něco skutečně účinného udělat pro její potlačení.

Nadějnými se v této oblasti jeví zejména represe klientů, odstraňování jejich anonymity častými kontrolami a pokutováním, jakož i hlášením těchto přestupků do jejich trvalého bydliště. Důsledné stíhání a trestání kuplířství a obchodu s lidmi by mělo být naprostou samozřejmostí. Šikany prostitutek a jejich klientů jsou tím jediným, co dokáže zatlačit prodejnou lásku z veřejných prostranství. Domnívám se, že i současná právní úprava dává státní správě a policejním orgánům dostatek možností ke zjednání pořádku.

Pokud nikoli, ptejme se po nějakých skutečně účinných změnách. Třeba po změně trestního zákona, kde by kromě postihu kuplířství a obchodování s lidmi bylo vhodné zpřísnit ustanovení o trestném činu výtržnictví tak, aby umožňoval účinné omezení osobní svobody jak divokých prostitutek, tak jejich klientů. Kdyby za nabízení sexuálních služeb na veřejnosti a za jejich veřejné požadování hrozil trest třeba jen několika dní vězení, byl by to účinnější prostředek než složitě vymyšlený reglementační zákon, který by evidoval a kontroloval některé prostitutky, ale nepovšimnuté nechal jejich zákazníky.

PRÁVO 30. června 2003