A znalci české mentality si nechávají raději pro sebe vědomost, že pro malý národ v srdci Evropy je úporná snaha po vhodném obsazení byvšího sídla českých králů stále ještě jakýmsi monarchicko-paternalistickým přežitkem. Ba snad i dalším zhmotněním svatováclavského lidového škemrání, jež ze století do století jde a nepřestává: "Nedej zahynouti nám, ni budoucím!"

Pravou příčinou vzrušivosti prezidentské volby, která se bude - možná vícekrát - reprízovat a která hrozí doklopýtat až ke změně ústavy a k volbě přímé, je však aktuální politická situace. Poprvé se u nás až při volbě "pomazané" české hlavy naplno zobrazily rozložení, stav a váha politických sil. Neboť poprvé - Klaus to řekl - nebyla manifestačně volena předem dojednaná osoba a od listopadu 1989 poprvé nebyl volen Václav Havel. Díky tomu teď znovu vidíme zřetelně, že "proevropská" vládní koalice není pevná pouze proto, že Sněmovnu v počtu 101 ovládá jen takříkajíc o prsa (která ještě ke všemu patří Haně Marvanové).

Nebo že v loňských senátních volbách přišla o jasnou aritmetickou většinu v horní komoře parlamentu. Je nepevná hlavně uvnitř své pochybné většiny, svými odlišnými orientacemi i aspiracemi, protichůdnou filozofií jednotlivých politických štábů a lancknechtů, zcela pragmaticky seskupených kolem dojnice nejvyšší exekutivy. Naprosto logicky tedy tato koalice vyprodukovala dva neprůchodné kandidáty: Jaroslava Bureše, předem nachystanou "oběť kvality" pro první kolo, a Petra Pitharta, předem nachystaného "konsensuálního" kandidáta, který se však v poslaneckém klubu soc. dem ukázal jako kandidát zcela nekonsensuální.

Člověk, který kdysi slyšel i trávu růst, nyní včas neodhalil mylné konstrukce svých politických opor, jejichž šachy v realitě neobstály. Klaus se Zemanem, giganti opoziční smlouvy, proti níž se vládní koalice od počátku, ba před svým počátkem vymezovala, se mohou těšit na měření sil v boji o Hrad. Koalice pak na zvyšování vnitřního pnutí, které trhá Unii svobody na "provládní" a "protivládní" křídlo (a na "odpadlíky" z DEU). I sociální demokracii na zemanovce a antizemanovce. Přičemž fronty uvnitř poslaneckých klubů možná jen obkreslují linie zákopů, do nichž členská základna zaléhá proti vlastním šafářům.

Pokud jde o ČSSD, 31. sjezd za dva měsíce může být velkým třeskem, který ovlivní podobu české sociální demokracie do budoucna. Co bude dál v prezidentském ringu a jaké budou jeho konce? Dnešní jednání nejvyššího orgánu soc. dem. mezi sjezdy napoví, zda prostá logika (zesílená duševní emigrací Stanislava Grosse do zemanovských vod) zajistí expremiérovi nástup do druhé volby, do utkání s Václavem Klausem. Jeden scénář se utěšuje, že v ringu pak oba giganti propadnou, že vše se zklidní a zpevní, že všichni všude emotivně vyhasnou a že v další volbě bude Klaus zválcován někým úplně "normálním". Třeba Otakarem Motejlem, který byl v partajním referendu - vedení ovšem formálně vůbec nezavazujícím - až třetí.

Existuje ovšem i jiný scénář. Lidovci vrátí točený míček těm sociálním demokratům, kteří neposlechli Špidlu a nehlasovali pro Pitharta. A ve druhé volbě dostanou na Hrad Václava Klause. Ten přece nemálo lidoveckých - hlavně však unionistických - hlasů posbíral už při volbě první, která byla jeho naprostým triumfem. Dostanou-li sociální demokraté a jejich partneři lítým bojem proti Zemanovi na Pražský hrad Klause, bude to zajímavé téma pro diskusi uvnitř "proevropské" (a "protioposmluvní") vládní koalice.

A pro zásadní vnitrostranickou diskusi na sjezdu ČSSD. Díky neúspěšné prezidentské volbě známe váhu komunistických mandátů, jejichž použité a hlavně nepoužité hlasy výsledek rázně ovlivnily. Díky prezidentské volbě víme, že hlasování všech partají bylo souladné s pravolevou osou, že unionisté a lidovci spíše tíhli k nabízeným kandidátům pravicovým, které socialisté s komunisty nestrávili. Realita tak vyprázdnila oblíbenou frázi, že netřeba jít vlevo nebo vpravo, hodláme-li jít kupředu. S tímto heslem na rtech se často jen stojí. A nejčastěji zastírá pravý směr pochodu.

PRÁVO 18. ledna