Přesto prošel tento týden návrh zákona o Benešových zásluhách o stát hladce prvním čtením Sněmovny.

Poučit bychom se měli z osudu zákona o TGM, který je chystanému zákonu vzorem. Už v roce 1930 rozhodlo čs. Národní shromáždění, že "T. G. Masaryk zasloužil se o stát".

"Výrok tento," říká dále zákon, "budiž na věčnou paměť vtesán do kamene v obou sněmovnách Národního shromáždění." Potomci těch, kteří nápis nechali "na věčnou paměť" vtesat do kamene, posuzují snad shovívavě poněkud kimirsenovský fakt, že první podpis pod oním zákonem je Masarykův.

Pozdější léta, válka, odvrhnutí "buržoazní" masarykovské demokracie a samovolný rozpad státu, o jehož demokracii se Masaryk opravdu zasloužil, nestaví do absurdního světla Masaryka, nýbrž ukazují na pošetilost čs. parlamentu.

Obdobný zákon o Benešovi by mohl být směšný ne až v očích vnuků dnešních poslanců, ale v očích českých občanů Evropské unie už za pár let, ne-li dnes. Ale hlavně - Edvard Beneš politikem Masarykova formátu nebyl, dodnes ho část české společnosti, a většina společnosti slovenské, považuje za politika problematického. Přinejmenším dvě jeho selhání uvrhla milióny lidí na léta v nesvobodu.

Chceme snad Benešovým zákonem vyhlásit, že už odmítáme dosavadní kritický postoj k přijetí mnichovského diktátu? Chceme jím říci, že Benešova kapitulace byla správná, že naši předci neměli bojovat, že se neměli postavit v nerovném boji proti nacistickému barbarství? A že už neplatí, že poražení v boji by byli svobodnější než ti, kteří prostřednictvím svého prezidenta potupný diktát přijali?

Odpor k mnichovanství je oprávněným mravním výsledkem druhé světové války, a jen společnost, ne její parlament, by se ho mohla - ke škodě své morálky - vzdát.

A má se snad Benešův souhlas v únoru 1948 s demisí části vlády, který otevřel cestu ke 40 letům diktatury, dosud omlouvaný jeho nemocí, nadále považovat za jeho zásluhu? K revizi výsledků druhé světové války chce Sněmovna zřejmě přiřadit i revizi polistopadového pohledu na únor 1948.

Beneš se po válce nedokázal smířit s překonáním čechoslovakismu první republiky, nikdy neuznal svébytnost slovenského národa. Zasloužil se o to, že se slovenská autonomie po válce nerozvinula a později zcela zanikla. Na Slovensku zůstává i dnes symbolem českého paternalismu, péče o "méně rozvinutou" část státu. Chystaný český zákon, že se Edvard Beneš zasloužil o stát (o jaký? - český přece neexistoval!), by Slováci právem považovali za nevlídné gesto.

Za třetí zásadní Benešovo selhání, které, pravda, na rozdíl od Mnichova a Února nevyvolávalo větší odpor společnosti, považují dnes někteří Češi poválečné mimosoudní zacházení s Němci a Maďary, tehdy částečně dekrety prezidenta republiky.

Lítost nad utrpením a důsledky vyhánění vyjádřila i čs.-německá deklarace. V souladu s ní se v ČR dnes posuzují poválečné poměry nejen (a právem) jako reakce na nacistické zločiny a na podporu většiny čs. Němců Hitlerovi, ale poměřují se i tehdejší ústavou a zákony a také tehdejší i dnešní úpravou ochrany lidských práv.

Chystaný zákon o zásluhách Edvarda Beneše není podle mého dobrý krok. Část jeho autorů se netají tím, že jím chce posílit "české" pozice v dnes už téměř historickém sporu minulých generací. Už předseda předchozí české vlády Miloš Zeman přece označoval dekrety prezidenta Beneše za "vyhaslé". Zákon, bude-li přijat, ovšem vyvolá polemiku. Ale i ta snad více osvětlí poválečnou dobu. I když ho budou mnozí lidé v Německu, v Rakousku a v Maďarsku považovat za nepřijatelný.

PRÁVO 28. června