Ale ne nadlouho. Jak se Právu, jako vůbec prvnímu, podařilo zjistit, v té době už byl jeden z mužů, kteří stáli u její montáže, rozhodnutý Havla na nebezpečí upozornit. Jmenoval se Petr Hrádek. 

Deziluze po srpnu 1968

Příběh Petra Hrádka a částečně i jeho nadřízeného z Výzkumného ústavu zpravodajské techniky StB v Ruzyni Jana Vyleťala patří mezi nejzajímavější v historii estébáckých defektorů, kteří přešli na druhou stranu a stali se z pohledu komunistů vlastizrádci.

Na jejich příkladu je možné názorně ilustrovat názorový zmatek a deziluzi, která po okupaci Československa Leonidem Brežněvem v srpnu 1968 panovala i v tak komunisty kované organizaci, jakou byla StB.

Právě spor mezi svědomím a rozkazy přivedl na přelomu roku 1968-1969 Hrádka k poznání, že je nutné Havla varovat. Možná k tomu přispělo i to, že byl kvůli své podpoře reformacím z jara 1968 přeložen z operativní složky StB do jejího výzkumného ústavu. Zde se blíže seznámil s Vyleťalem a právě této známosti využil pro svůj plán. Výsledkem byl Havlův objev štěnice ve stropě svého obýváku 21. ledna 1969 a následné prozrazení celé akce. 

Čest práci, nastupuje StB

O Václava Havla, v té době ještě poměrně neznámého dramatika, pro jeho styky s kapitalistickou cizinou a pro podezření z trestné činnosti proti socialistickému zřízení, se odbor zpravodajské techniky StB začal poprvé zajímat v roce 1967. Už tehdy se jim podařilo namontovat do jeho bytu odposlech, ale akce byla přerušena událostmi pražského jara.

Jenže přišel 21. srpen 1968 a Havel se dostal do hledáčku StB znovu. Tehdy dostává Hrádek pokyn, aby průzkumem zjistil možnosti namontování nové štěnice. V říjnu 1968 tak přicházejí za ředitelem Městských technických služeb dva nenápadní páni. Jejich přání je značně atypické. "Ředitel musel být hodně překvapen, když za ním přišli dva estébáci a řekli: Čest práci, soudruhu, dozvěděli jsme se, že chystáte opravu střechy jednoho domu na nábřeží. Chceme ti navrhnout, že ji opravíme za vás. Stejně to je všechno za jedny peníze - stačí, když si to necháš pro sebe," popisuje pravděpodobný průběh návštěvy StB ředitel archivního odboru MV Pavel Žáček.

Podle něj nebyl velký problém ředitele přesvědčit - udělat si oko u StB bylo vždycky lepší, než být u nich na indexu a podnik mohl ušetřit nějaké prostředky ze svého rozpočtu. Proto už 21. 11. 1968 nastupuje na střechu Havlova domu komando estébáckých techniků v montérkách a mezi kladením střešní krytiny se opatrně provrtají stropem k Havlovým a do dutiny pod tapetou montují štěnici.  

Tahal dědek řepu, tahala bába taky

Podle návrhu na obžalobu, který StB na oba své, v té době už bývalé zaměstnance podala po několika letech šetření svého fatálního selhání až 15. 10. 1976, měl Hrádek využít toho, že Vyleťalův bratr Josef je Havlův známý. "Řekl: řekni bráchovi, ať upozorní Havla, že má pod lustrem zamontovaný mikrofon a ať si dá pozor na řeči, které vede," uvedl do protokolu Vyleťal.

To se také za dramatických okolností stalo. Když totiž Havel zjistil, co má doma, nelenil a ihned vylezl na štafle a začal štěnici demontovat. Když příslušníci StB zjistili z odposlechu, co se děje, okamžitě vyrazili na půdu Havlova domu a snažili se zařízení demontovat dříve, než se to povede Havlovi.

"V jeden okamžik se s Havlem dokonce skrz strop přetahovali o mikrofon," směje se Žáček nad spisem a dodává: "Havel samozřejmě nikdy nevyzradil svůj zdroj informací a tvrdil, že k objevení štěnice došlo náhodou. StB bez ohledu na to ale případ intenzivně vyšetřovala, tím spíše, že podobných průšvihů v té době měla více."

Vyšetřování skončilo, zapomeňte

Zpočátku se podezření Hrádkovi a Vyleťalovi vyhýbala. Možná to bylo proto, že oba po incidentu v létě 1969 ze služeb StB odešli. Došlo k tomu poté, co se oba opili v jedné restauraci a vyvolali potyčku s hosty a přivolanou hlídkou VB. Hrádek navíc, jak uvádí protokol, měl hrubými výroky typu: "...všichni bolševici jsou ..., Sovětský svaz mi může políbit ...", dopustit trestného činu hanobení státu světové socialistické soustavy. Nakonec byl jen ministerstvem vnitra propuštěn a jeho kolega Vyleťal odešel na vlastní žádost.

Podruhé se sešli až v létě 1976, kdy StB na základě anonymního udání oba obvinila z úniku informací kolem Havlových odposlechů a na několik měsíců uvěznila.

Vojenský prokurátor přes snahy Nejvyššího soudu ČSSR o pokračování vyšetřování ale konstatoval, že jejich skutek je už promlčen, a tak bylo jejich stíhání zastaveno. Definitivní tečkou v celém případě bylo potvrzení tohoto stanoviska Vojenským soudem v Praze 30. 5. 1978. V té době byl už Václav Havel jedním z významných osobností protikomunistického disentu.