Šéf odborářů resortu zdravotnického Schlanger řekl, že odborům nejde o množství, ale o reprezentativnost. Znamená to snad, že by se odboráři měli profesionalizovat jako armáda? Být Schlanger mým odborovým předákem, vystoupil bych z odborů, nebo požadoval jeho odstoupení. Vždyť největší a nejúčinnější odborářskou zbraní vždy byla a vždy bude síla z množství, vzájemná solidarita, chuť brát se za své. Možná však, že bossové v pražské žižkovské "kachlíkárně" se už profesionalizovali s předstihem a důkladně.

Takže důležitá je jejich účast, nikoliv účast pěšáků. Nový Falbr se prostě nepovedl. Z miliónu odborářů, jichž se reforma veřejných financí především týká, zúčastnilo se včerejší a čtvrteční demonstrace dohromady zhruba pět tisíc lidí. Počet tak malý do jisté míry dává důraz na druhé vysvětlení: reforma zdaleka není tak tvrdá. Jinak by přece museli odboráři zaplnit Staroměstské náměstí v Praze třeba spontánně. A možná že hraje roli i racionální úvaha zaměstnanců, vyplácených státem: Je pravda, že zase nám vláda nedá tolik, co slíbila. Naopak nám několik stokorun vytáhne z kapsy. Dělá to však z dlouhé chvíle, či pro vlastní pobavení?

To jistě ne. Když to dělá vláda se Špidlou v čele, asi musí, asi nemůže nic jiného dělat. A pak je demonstrace ztráta času. Přání otcem myšlenky? Dost možná, ale kéž by malou účast vysvětlovalo toto, a nikoliv neschopnost odborových předáků. Reforma se zastavit nedá. Neprosadí-li ji tato vláda, prosadí ji jiná. V tvrdší podobě, protože to už by nebyla vláda sociálního snílka, jak pravice výsměšně nazývá Vladimíra Špidlu. V tvrdší podobě i proto, že každý měsíc odkladu by podmínky reformy zhoršoval. A kdyby nakrásně nějaká vláda se chtěla reformě vyhnout, zasáhne mocnější síla, totiž mezinárodní finanční trhy. Možná právě toto by měli předáci svým odborářům vysvětlovat.

PRÁVO 24. června 2003