Ve středu vláda schválila cíl reformy, který má do tří let ztenčit vládní výdaje o 200 miliard korun (z nichž 120 miliard představují výdaje mandatorní, tedy v zákonech zakotvené). Na daních však hodlá vybrat navíc jen 70 miliard korun. Škrty státních penězovodů a daně povýtce nepřímé obrátí kapsy, což je všem všeobecně známo, hlavně těm chudším.

Ve čtvrtek proti tomu prošel Prahou pártisícový průvod Asociace samostatných odborů.

V neděli se koaliční partajní bossové v Kolodějích usnesou, ze kterých ministerstev, ve kterých oblastech státní správy a v jakých přesně sférách našich životů bude příští rok chybět "pakatel", který tam ještě letos byl: 20 miliard korun. Střetnou se ministři aspoň mezi sebou, když celá vláda vůči odborům "nemá kam ustoupit" (Bohuslav Sobotka)?

V pondělí se nahrne aspoň pět tisíc odborářů z českomoravské konfederace před Úřad vlády; chtějí ukázat břídilům z konkurenční huráasociace, jak se dělá předem ohlášený dav. A navíc v pravou chvíli: ten den bude za okny opravdu hřadovat vláda a opravdu o něčem důležitém rozhodovat. Má odklepnout celý návrh reformy a všechna úsporná opatření. To už stojí za trochu toho lidového - a pořádně hlasitého - rozhořčení.

Kam se tento orloj modrých a červených panáčků, bossů a činitelů, nakonec dotočí?

V médiích frekventovaný názor, blízký politickým bossům, nadcházející sociální konflikt často zlehčuje: "Na vlažnou reformu, vlažné protesty - zkrátka, nic se neděje a nepoděje." Vždyť do zdravé, rovnovážné, produktivní a konkurenční ekonomiky musíme všichni stejně osudově, jako do krematoria. Z čehož plyne: odboráři jsou sami proti sobě.

Jeden mladý politolog se pokusil obvyklý hanlivý bič na odbory spojit s podivným chlácholením. "Odborářští bossové," pravil moudře, potřebují čas od času legitimizovat svoji pozici před svými členy. Zároveň však zdůraznil, že nikdo za nimi nejde, protože je nepatrná inflace a reálné mzdy vzrostly. Jak se může někdo chtít legitimizovat protestem u spokojených lidí, tento skautík neřešil. "Bossové" jsou asi na hlavu padlí. To bude ono - organizovat protesty v Česku je jako trénovat křečky v létání.

Kromě biče na ten odborářský skanzen, je ovšem po ruce i celá homole cukru. Ministr financí Sobotka se vehementně vyslovuje za plošné registrační pokladny, aby si chudina (která prostě na daňové úniky nemá) zchladila žáhu. Navrhl dokonce, aby se zbylými pěti miliardami v dutém eráru bylo ponecháno dvanáct mzdových tarifů, na čemž nižší příčky stupnice nic neztratí. A ještě by se možná dalo - blyskotá aura nad ministerstvem - úplně všem státním zaměstnancům přidat po pětistovce. A bude po protestech...

"Není doba průvodů," řekl vládní boss Zdeněk Škromach. Nastává čas sociálního ticha?

Milan Kubek, nejvyšší činitel Lékařského odborového klubu, předpovídá - na sociální frontě - teplé léto a horký podzim. Tohle nevím, to klidně může být i pouhá, ryze meteorologická informace o počasí. Vždyť předseda ČMKOS Milan Štěch komentoval současné společenské jiskření takto: "My chceme vyjednat slušnou reformu. Nechceme jenom křičet. Nechceme dělat revoluci, ale chceme, aby politiku dělali slušní lidé."

Strašit revolucí v této zemi, kde si zástupy v ulicích připínají na kabát trikolóru, až když protivná státní moc sama zevnitř uhnila, je skoro nevkusné. A dál: Copak ministr Sobotka není slušný člověk? Samozřejmě že je; jeho "neslušná" reforma nevzešla z pokleslých mravů, nýbrž z poměrů. Jistě, už od starověkého čínského mudrce Konfucia až po vicepremiéra pro lidské zdroje Petra Mareše panuje uhlířská víra, že nahoře stačí vyměnit neslušné lidi za slušné - a dole bude ráj na zemi. Ale odborový předák, který s touto hloupostí operuje, není zárukou horkého podzimu. Ani chápání politické reality.

Ale kdo ji chápe? Zatím si jen tak povídáme, o čem se rozhodlo a co teprv na lidi spadne.

PRÁVO, 21. června