A byli navíc do hlavního města importováni autobusy a jedním zvláštním vlakem. Známky za umělecký dojem jsou nízké, nic moc vtipného ke skandování nebylo.

Pražáci jen zírali z tramvají na změť fanglí Asociace samostatných odborů, k nimž se čtyřnásobně větší Štěchova konfederace zatím nepřipojila. Ostatně i zdravotníci včera nevstoupili pospolu s lékaři do stávky, která - přísně právně vzato - ani nebyla stávkou.

Rychlokvašené experty na "zbytečnost", "nereprezentativnost", ba přímo "škodlivost" odborů ve spořádaném státě a zdravé občanské společnosti je však přesto nutné naléhavě varovat před vítězoslavným rykem. Nikoliv proto, aby přestali se svým mediálním kolovrátkem - mají svobodu slova, a tedy i otřepaných odrhovaček o tom, že sociální stát končí, že prostě na něj nejsou peníze. A že pot, krev a slzy (a reforma veřejných financí) jsou pro chudinu jedinou možnou cestou do (asi až posmrtného) ráje.

Ne, vítězosláva není na místě proto, že všichni odboráři vytáhli proti reformě s pravdou. Nenašel se nikdo z odborových "bossů" (jinak než takto pejorativně je už skoro nikdo nenazývá), který by radil vládě mávnout nad rostoucí mírou veřejného zadlužení rukou a zadlužovat se vesele dál. Vědí také to, co ví a řekl bývalý financ, bývalý předseda KDS, bývalý místopředseda ODS a nyní stále ještě klíčový unionista Ivan Pilip, že za obří deficity stát "trestají finanční trhy". Vědí - jako francouzský "boss" Marc Blondel z odborů Dělnická síla, že přece "dnes nevládnou už vlády, ale finanční trhy".

Odbory u nás a ve veškerém - takzvaném vyspělém - světě pouze ve vší skromnosti požadují, aby společnost pod drzou nadvládou finančních trhů rozložila tenhle průšvih pokud možno na všechny sehnuté lidské hřbety spravedlivě. Jednoduše si nepřejí, aby se - tak hlásaly transparenty ve včerejší Praze - chudým bralo a bohatým dávalo.

Jako červená nit se průvodem táhlo zahanbení, že šetřit se má hlavně na obyčejných lidech v zemi, jež dala světu dvě mezinárodní slova: robota Karla Čapka a tunelování místních šikovných zlodějů. Zlodějů z časů téže politické elity, která teď s drzým čelem prohlašuje, sama jsouc dávno "za vodou": My musíme šetřit. Kdyby chtěla popsat realitu, měla by říkat: Vy musíte šetřit a my se budeme smát tak, jak jsme se vám smáli vždycky.

Tato nechutnost je prostě pravda, která se z povahy věci časem zmocní vědomí širší veřejnosti a dokonce možná i té pražské. Je proto předčasné ryčet vítězoslávou nad hloučkem pochodujících Čechů, kteří v sobě navíc nemají jižanskou horkokrevnost. Jsou si však vědomi, že reprezentují širší společenský zájem, možná až sedmdesáti procent populace, i té zatím lhostejné a k odborům se zády obracející. Také proto včera právem křičeli na zevlující pražskou tramvaj: "Co čumíte? Jdeme tu i za vás!" Za jak dlouho si tohle uvědomí ti, kteří se zatím pouze mžouravě rozhlížejí a - jen se vezou?

Chápu, že vláda - zvláště ministři sociální demokracie - pociťují jako křivdu, když právě proti nim zadula odborářská nevole. Vždyť se snažili sociální zátěž rozkládat, vyvažovat, brzdit. A ODS se svým Modrým údělem, přejmenovaným na šanci, má s námi zjevně úmysly takřka upíří. Ale ty měl programově Klaus už v 90. letech, aby pak pragmaticky ustoupil pod tlakem zdola. Bude lepší vláda, která je upřímně a programově sociální, leč pragmaticky - kam až vlastně? - ustupující pod tlakem finančních trhů? Ty totiž dnes vládnou prostřednictvím vlád a jejich politické barvy už ani nekontrolují. Je jim to fuk.

Na řecké Chalkidiky, plné honosných hotelů se špičkovými kasiny, dnes schvalují staří i noví Evropané svoji ústavu, její první dvě části. V preambuli stojí psáno černé na bílém, že Evropská unie hodlá garantovat "sociální pokrok". Budeme ji muset vzít za slovo. V nějakém příštím velkém pochodu, který u nás - byť malým pramínkem - včera začal.

PRÁVO 20. června