Článek
Nestává se mi to poprvé. "Buď ti lidé neslyší, nebo jsou to cizinci," chci to vidět z té lepší stránky.
Opatrně se sunu dovnitř a levou nohou zjišťuji, že místo hned u dveří je volné. Tak ještě osahat sedadlo - je suché a snad i čisté, není tu žádná nalepená žvýkačka - pak poličku na zavazadla, abych snad svůj batoh někomu neumístila na klobouk nebo kytici. Všechno je v pořádku.
Teď tedy pěkně jedno po druhém: složit hůl do pouzdra a pověsit na věšák, uložit batoh, svléknout a pověsit plášť, usadit se, připravit si jízdenku. A můžu si přemýšlet o svých věcech.
Náhle sebou vlak trhne. U okénka nadskočí babka, kterou to zřejmě probudilo: "To už je Ústí? Já musím vystupovat!" "Jen seďte, do Ústí je nejmíň čtvrt hodiny času," uklidňuji ji. "Nebojte se, řeknu vám včas, taky tam jedu." Dáváme se do řeči.
Paní je z daleka a do Ústí nad Labem jede poprvé v životě. Přátelé jí sice dopodrobna popsali cestu, ale i tak má ze samostatného cestování strach. Domlouváme se, že ji na stanici trolejbusu doprovodím, protože je jen pár kroků od zastávky mého autobusu.
Pak, jako správný patriot, upozorňuji návštěvnici našeho kraje na památný hrad Střekov za oknem i na to, že je nejvyšší čas se chystat. Potom se věnuji zase sobě. Plášť - batoh - hůl a šup do uličky, ať nepřekážím. "Počkám na vás na nástupišti," obracím se do kupé. "To budete moc hod... Prosím vás, neznáte to tady někdo, já jedu do Ústí poprvé a potřebuju se dostat, počkejte, kde mám ten papír..." Nechápu.
Co se stalo? Přece jsme se domluvily? Jako vždycky, když jsem v rozpacích, pohrávám si v dlani s rukojetí hole. A najednou mi to dojde. V kupé je ticho. Vlastně není. Ti dva, co taky vystupují, si polohlasně česky (takže žádní cizinci) přepočítávají zavazadla. Babka na ně znovu dotírá, ale nevšímají si jí. Kdyby jí tak aspoň řekli: "Poslyšte, támhleta paní vám nabídla pomoc, tak buďte ráda a běžte," nebo tak něco. Ale oni asi mají jiné starosti.
Zacouvám do uličky a vystupuji pak těsně za svou nevděčnou spolucestující. Na peróně se snaží rozvláčně vyptávat kolemjdoucích, ale neslyším, že by jí někdo odpovídal. "Tak co, půjdeme?" dotknu se jejího rukávu. "No, víte... totiž... támhle na mne asi čekají, jo, to jsou určitě oni, na shledanou!" říká dost nejistě a otáčí se na opačnou stranu, než kam směřují kroky ostatních cestujících. "Tak si to tu hezky užijte!" popřeju jí, jako by se nic nestalo, i když je mi všelijak.
Pak se otočím po zvuku desítek bot, střevíců a sandálů, směřujících k východu. Přidávám k nim ťuk-ťuk své bílé hole. Za sebou ještě slyším povědomý hlas: "Prosím vás, neznáte to tady? Víte, já jsem v Ústí prvně a potřebuju..." Už se neotočím.
Stanislava Krajíčková www.nevidomi.cz