Článek
Malý človíček poměrně záhy vyčůraně zjistí, že stačí začít usedavě plakat a rodičové udělají první poslední. Ostatně, je to jediná možnost, jak se zatím ozvat, že. Brouček nelení a nové zkušenosti využívá horem dolem.
Naše Alžbětka uplatňuje například tímto nekompromisním způsobem nárok na co možná permanentní nošení v náručí. Je-li žena sama doma, je hodná skoro jako andílek. Jak se objeví k večeru po práci ve futrech má čím dál tělnatější postava, ihned si mě spojí se dvěma tlapami, co se na nich tak pěkně lebedí, a už má na kahánku.
Vezmu si ji, začnu s ní chodit po pokoji - září jak Sluníčko. Zkoumavě studuje každý flíček, barvičku, svůj odraz v zrdcadle. Běda, usoudím-li, že stačilo a jemně ji položím zpět do zděděného proutěného koše, který používá nejraději coby postýlku. Ozve se nejprve slabší, poté silnější a nakonec velmi zoufalý řev, co jen její hlasivky utáhnou. No, mějte to srdce, ji nevyslyšet! Uložit ji můžeme teprve tehdy, když jí víčka opravdu spolehlivě spadnou. V tom případě přestane v první fázi protestovat proti přechodu z polohy vsedě v mých pažích, do polohy ležmo v pažích, kde usne definitivně. Pak už jí je všechno šumafuk a můžou třeba padat trakaře.
Je zlatá, ponosím ji rád, ač ruce a záda se někdy ozývají. Jde mi spíše o varovné soudy zkušenějších kolegů - rodičů: to jste si upletli bič! Nejlepší je "nechat vyřvat", aby se robě nerozmazlilo, to slýchávám poměrně často.
Asi jsem měkota, ale vůbec mi tahle rada nejde k duhu. Navíc mnohé knihy píší, že miminku je nejlépe věnovat se první měsíce vždy, když pláče, jak to jen jde. Je to zpočátku jediný způsob jeho komunikace se světem, pláče-li - dožaduje se lásky (nebo další porce mlíčka). My nechceme vydržet "nechat ji vyřvat". Pravda, zřejmě by si časem i uvykla, ale to ji raději budu dělat vyhlídkové pochůzky po bytě do umdlení.
Dudlík, další metla, v případě rozzlobeného pláče samozřejmě nepomáhá, následuje plivanec. Blem, co mi to dáváte - já chci nosit!
Zajímavé je, že v mé nepřítomnosti omezuje diktaturu náruče na minimum. Manželce už se Bětulka nevejde prakticky na paže, nemá snad takový výhled, nebo na ni jde lépe, prostě při ní se nošení tolik nedožaduje. To mě už, coby soumara, pozná snad s klapnutím dveří :o)
Má to zmáknuté, ten náš člobrdíček. Požaduje pochůzku - to znamená pohyb. Jak se zastavím na delší chvilku, už pofňukává. Zkoušel jsem se posadit. Ne, to ne! Dokonce, i když si uvolním pravou ruku zpod zadečku, abych se pro něco natáhl, následuje nesouhlas. Naše holčička má prostě zcela konkrétní představy a své zálibě.
I návštěvy jsou coby nosiči vítáni s nadšením. Po zevrubné obhlídce nového "ponosu" a uvelebení se v náruči nového člověka, následuje spokojený výraz andílka.
Má to ale život, dvouapůlměsíční slečna.
Ale, abychom si rozuměli. Nestýskám si, coby utahaný chudák rodič, který neví, co si počít s nezvednou dcerkou! To prrr. Občas je to šichta, ale krásná, stačí se podívat do spokojené Alžbětčiny tváře.
Spíše se ptám - co vy a vaše zkušenost s "necháním vyřvat", co vaše holátka. Jak snášela či snášejí "odloučení" v postýlce, když se jim nemůžete zrovna věnovat jaksi 100%? Co na ně zabírá a co je naopak dožírá?
