Hlavní obsah

Štěpán Kozub: Měl jsem 110 kilo a říkali, že jsem k ničemu

Právo, Lucie Jandová

Jeho skeče přenášené z ostravského divadla Mír se v době pandemie staly hitem internetu. Čtyřiadvacetiletý rodák z Bohumína měl ale k popularitě našlápnuto už před tím. Diváci ho znají třeba jako policistu ze seriálu Místo zločinu Ostrava. „Byl jsem tlustý blonďák, kterého škola nezajímala,“ říká Štěpán Kozub.

Foto: Jan Lipovský

Štěpán Kozub

Článek

V seriálu Místo zločinu Ostrava hrajete mladého, ambiciózního a nekompromisního policistu. Nakolik jste to vy?

Postava byla původně napsaná dost neutrálně a my hledali její polidštění. Tvůrci jí chtěli vtisknout nějaký charakter. Vzhledem k tomu, že seriál točili tři režiséři, bylo to trochu komplikovanější, protože to každý vnímal trochu jinak. S Honzou Hřebejkem jsme se třeba snažili vtisknout tam kus sarkastického humoru, dostat tam ironii, což se myslím podařilo.

Seriál byl inspirován skutečnými zločiny. Byl jste překvapen, co všechno se na Moravě odehrálo?

Byl. V Ostravě žiju teprve asi sedm let, takže ji nemám až tak zmapovanou a neznám věci, co se staly dlouho dozadu.

Jaké bylo setkání se Stanislavem Majerem nebo Karlem Dobrým?

S Karlem Dobrým jsem se setkal již podruhé. Asi před třemi lety jsme spolu točili historický film Bůh s námi, ale tehdy jsme neměli tolik možností se potkat. Teď jsme se sblížili víc. S ním i se Standou Majerem jsme si vytvořili pěkný vztah a na place byla zábava.

Foto: Česká televize / Karel Cudlín

Ve filmu Bůh s námi – od defenestrace k Bílé hoře si zahrál zimního krále Fridricha Falckého.

Hrál jste i ve filmu Dukla 61, který se ohlíží za ostravskou důlní tragédií. Jak Ostravu vnímáte?

Ostrava je pro mě domov. Možností odejít po škole jinam bylo víc, i Praha se nabízela. Ale já jsem tady, protože mi vyhovují zdejší lidé a jejich nastavení. Jsou možná až nekompromisně upřímní a to mě baví. Mám tu mnoho přátel, kolega si tu založil divadlo. A to už byl zásadní důvod tu zůstat.

To divadlo vyrostlo na místě starého ostravského kina Mír. Zůstaly tvrdé sedačky?

Ne, tam totiž nezbylo vůbec nic. Jen obrovská hala, takže se pracovalo od základu. Kino tu bylo původně, ale pak zde Vietnamci provozovali tržnici. Místo bylo dost zdevastované, takže když mi jej Albert Čuba poprvé ukázal, byl jsem dost zděšen. Tady že by se dalo hrát divadlo? Ale Albert je vizionář a snílek, který když si něco umíní, taky to udělá, a já mu věřím.

Foto: Česká televize / Rostislav Šimek

Ve filmu Dukla 61

Přiložil jste ruku k dílu?

Mé úkoly jsou jinde. V tu dobu jsem ještě ani nevěděl, že vznikne dlouhodobější spolupráce.

Mám pocit, že korektnosti je všude strašně moc. Všichni si dávají pozor na to, co říkají a co si myslí. A já mám rád v práci svobodomyslnost.

Jste součástí komického tria Tři tygři. Vaše skeče mají velký úspěch. Jak trio vzniklo?

Je také Albertovo dítě. Původně vzniklo jako snaha vymanit se ze stálého divadelního proudu a zkusit si trochu něco jiného. Skeče jsou postavené na improvizaci a já ani nevěděl, zda jí budu schopen. Jestli nebudu trapnej nebo blbej. Ale Albert byl můj profesor na konzervatoři, učil mě jevištní pohyb, takže mě asi odhadl.

Když jsme šli hrát poprvé, vůbec jsme nevěděli, do čeho jdeme. Žádný koncept neexistoval. Jen jsme si řekli, že zkusíme lidi dvě hodiny bavit. Nejprve jsem se děsil, ale brzy jsem zjistil, že to funguje, lidi to baví a nás taky.

Brzy jsme měli vyprodáno. Jsme čistě improvizační šou, která místy není až tak korektní. Mám pocit, že korektnosti je všude strašně moc. Všichni si dávají pozor na to, co říkají a co si myslí. A já mám rád v práci svobodomyslnost.

Nastávají trapné momenty?

Je jich milion. Jen si na ně zvyknout. Trapno na jevišti, které trvá reálně minutu, lze pocítit jako pět, šest hodin.

Jaroslav Dušek někde řekl, že trapno má při improvizaci vlastně rád. Dá se k tomu dospět?

Myslím, že jo, ale je to už vyšší dívčí. Mí kolegové trapno nenávidí, a když mají pocit, že už v něm lítají, utíkají, snaží se z improvizace vymanit. Trapno si cítíme z očí a to mě někdy zvrhle baví.

Jsou i opačné momenty. Třeba když jste divákovi hraním zachránil život. Jak to tehdy bylo?

Takhle bych si to netroufl říct. Bylo to tak, že jeden lékař, dnes už náš dobrý známý, procházel těžším obdobím a byl ztracen sám v sobě. Jeho žena ho vzala do divadla, kam nechodil, protože to pro něj bylo něco neuchopitelného. A já v tom představení taky hrál. Po jeho skončení pan doktor čekal před divadlem a děkoval nám jako hercům.

Foto: Jan Lipovský

Titulní roli má v absurdní hře Kdo je pan Schmitt?, kterou uvádí ostravské Divadlo Mír.

Řekl: zdravím vás, kolegové. Myslel jsem si proto, že je herec, jen že ho neznám. Ve kterém divadle hraješ, zeptal jsem se ho. Odpověděl, že je lékař, kardiochirurg. A vy jste mi zachránili život. Od té doby jsou z nás velcí přátelé, chodí na naše představení a my ho rádi vidíme. Mnohým z nás pomohl i se zdravotními potížemi.

Vyrůstal jste v Javorníku na polsko-českém pomezí. Jaké to bylo dětství?

Ideální. Jako rodina jsme byli pospolití, a protože z Javorníku pocházel můj tatínek, vyrůstal jsem v prostředí velké rodiny. Vždy nás všude bylo hodně, bratranců a sestřenic jsem měl spoustu. Akce jako zabijačka byly běžné a hodně času jsem trávil v přírodě.

Měl jste polské kamarády?

To ne, ale jako dítě jsem vnímal Polsko jako místo, kde je zábava. Jezdili jsme tam za nákupy či do akvaparku.

Jaké jste byl dítě?

Byl jsem malý, obézní, blonďatý klouček. A neučil jsem se nejlíp. Škola mě nebavila, zato akce po škole nebo před školou ano. Nebyl jsem grázl, ani jsem neměl problémy s chováním, ale řeči učitelů jsem nebral moc vážně. Což je asi provokovalo. Přišlo mi zbytečné se učit, spíš mě bavilo si z toho dělat legraci.

Umíte dodnes házet věci za hlavu?

Spousta věcí, co se zdají důležité, jsou pro mě banální, nepodstatné a já je přehlížím. Mám nastaveno jednoznačně, že mě zajímá moje práce, rodina a nic moc mezi tím.

Uvědomuju si čím dál víc, že věci, které souvisí s agresí, a hlavně ve vztahu k ženám, mi vadí.

Někdo třeba má potřebu se pohádat nebo vytvořit problém, ale tím se jen bavím. Ze situací, které připadají lidem vážné, si dělám legraci, což mě drží v relativně dobrém psychickém stavu.

Jste kliďas?

Navenek určitě.

A uvnitř to vře?

Jsem možná potlačený cholerik.

Před pár lety se stalo, že jste byl na veřejnosti svědkem hrubého mužského chování k ženě. Neváhal jste a fyzicky zasáhl.

Uvědomuju si čím dál víc, že věci, které souvisí s agresí, a hlavně ve vztahu k ženám, mi vadí. Situace, kdy je žena vnímaná jako sexuální objekt nebo ji muž ponižuje, mi velmi vadí.

Pohybuju se hodně mezi lidmi, a když jsem svědkem takové scénky, je mi to krajně nepříjemné. Občas se snažím někoho, kdo ten problém vytváří, přesvědčit, že to není správně. Většinou je to marné.

Lidé jsou přesvědčení, že je to v pořádku, a o to větší mám zlost. A pak dojde ke konfliktu, který není příjemný, ale je nezbytný.

Ve filmu Stockholmský syndrom jste hrál chlapíka z party, která zneužívá dívky v rámci obchodu s bílým masem. Přemýšlel jste nad tím, kde se to zlo v lidech bere?

Ano. Myslím, že je to hodně dáno dobou. Vliv má i pornoprůmysl, který zkresluje reálný pohled, jak vztah a intimní věci fungují.

Mužům s nízkým sebevědomím to může dodávat pocit nadvlády nad ženou. Ta je pak vnímána jako věc, kterou si lze koupit. Já vnímám ženu jako někoho nezbytně nutného k životu. Neumím si představit, že by to bylo jinak.

Kdy ve vás uzrálo, že se stanete hercem?

Mě to dlouho ani nenapadlo. Nebyl jsem ideální žák a neměl jsem ty správné předpoklady, abych byl úspěšný. Od učitelů mi bylo předhazováno, že se hodím nanejvýš k lopatě, možná ani to ne. Když vám tohle někdo říká a je vám třináct, je to blbý.

Podvědomě jsem cítil, že bych mohl nějak rozdávat radost, ale to jsem si tak pojmenoval až později. Neměl jsem pocit, že by mi to šlo. Pořád jsem slyšel, že nic nedokážu, nic nemůžu a na nic se nehodím.

Foto: Jan Lipovský

Komedie Dva nazí muži o tom, co se stane, když se v jedné posteli probudí dva naháči, se stala hitem Divadla Mír.

Měl jsem dost pošramocené sebevědomí. V tu dobu mi paní učitelka češtiny navrhla, že když pořád něco komentuju, ať zkusím recitovat na základní umělecké škole. Přišlo mi to šílené, ale šel jsem tam. Tamní ředitelka mi sebevědomí, které mi na základce brali, dodala. Řekla, že to, že rád mluvím a rád se vyjadřuju slovem, není špatně.

A já si uvědomil, že nedělám nic špatně, že prostě jsem takový. Začal jsem objíždět recitační soutěže, což byl přirozený vývoj k tomu, abych zkusil konzervatoř, a ono to vyšlo.

Kdy jste ztratil ta kila navíc?

Na konzervatoř jsem nastupoval se 110 kily, což v patnácti bylo dost šílené. Když se podívám na nějaké fotky, je to masakr. Možná mě na konzervatoř vzali, že jsem byl takový typ. Nicméně na škole začala akrobacie, tanec, a tam mi kila překážela. Nemohl jsem být pro svoje spolužáky plnohodnotným partnerem. A to mi vadilo.

Říkal jsem si, že s tím něco udělám, vždyť jsem si překážel sám sobě. Tak jsem si zjistil, jak funguje metabolismus, stravování, a v průběhu roku se mi podařilo zhubnout třicet kilo. Vytvořil jsem si i vztah ke sportu, který jsem neměl, a snažím se o to doteď.

V seriálu Lajna hrajete populárního Luptáka. Toho jste taky polidštil?

Relativně dost. Postava byla okrajová a nevýrazná, přehlédnutelná, což mi přišlo škoda, cítil jsem, že by se z ní dalo dostat víc. Já řekl, že to budu hrát, když mi dovolí udělat Luptákovi vlastní příběh. Po delších debatách mi to režisér dovolil. Ale scény s Jirkou Langmajerem musely být jasně dané, to Jirka vyžadoval a já to respektoval.

V rolích psychopatů jste vidět často. V Případech 1. oddělení jste hrál vraha, který se nervově sesypal. V novinách pak psali, že to bylo nejpůsobivější ztvárnění vraha od dob legendárního Brůny.

To mě taky zaujalo. Opravdu mi často přicházejí nabídky na to ztvárnit nějakou pokřivenou rozpolcenou figuru. Z hlediska herce je to zajímavé a přitažlivé. Líbí se mi, že si zkusím dostat se do duševních rozpoložení, která jsou mi vzdálená…

Foto: repro ČT

V Případech 1. oddělení ztvárnil vraha velmi přesvědčivě.

Jsme v době nouzových opatření, ale vaše divadlo Mír bylo jedno z prvních, co začalo nabízet představení online. Jaké to je?

Pro nás jako pro soukromé divadlo mají tato opatření až existenciální rozměr. Situaci chápeme, respektujeme, vždyť jde o to, aby obětí a nakažených bylo co nejmíň. S tím naprosto souhlasím. Respektuju pravidla, ale zavřené divadlo je pro nás problém.

A tak jsme přišli na to, že když nás bude v divadle osm, budeme mít roušky a dodržovat hygienu, můžeme zkusit lidem nabídnout to, na co k nám nemohou přijít.

Děláme živé vysílání, streamy a překvapivě to má velký úspěch. Lidé se dívají, mají možnost nás finančně podpořit, ale nemusí. Je to na každém z nich.

Na co se těšíte?

Až skončí karanténa a mně se narodí dcera, kterou se ženou čekáme.

Oženil jste se brzy. Čím to?

Měl jsem to tak vždy, nebyl jsem užívač a spotřebitel. Se ženou jsem začal chodit, když nám bylo šestnáct a ona studovala na konzervatoři tanec. Byli jsme spolu sedm let a přišel čas vztah posunout, tak jsme se vzali. Byla to přirozená cesta.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám