Hlavní obsah

Šéf protokolu Kanceláře prezidenta ČR musí mít krátkou paměť

Právo, Dana Braunová

Když se Jindřich Forejt stal v roce 2004 ředitelem protokolu Kanceláře prezidenta ČR, zapátral v hradním archívu po svých předchůdcích a zjistil, že je dvanáctým následovníkem Gutha-Jarkovského, jehož po založení republiky pověřil T. G. Masaryk funkcí, které se tehdy říkalo obřadník.

Foto: Petr Horník, Právo

Jindřich Forejt

Článek

Ve svých 33 letech patří k nejmladším šéfům protokolu hlavy státu na světě, považuje se však za konzervativního člověka, o kterém se říká, že chodí i na zahradu v obleku a kravatě. Zatímco jeho spolužáci na střední škole byli fanoušky Red Hot Chilli Peppers nebo Guns N’Roses, on poslouchal Bacha.

Na svém protokolárním kontě má summit Medvěděv-Obama, papežskou návštěvu i nespočet návštěv hlav států, při nichž musel zažít nejednu horkou chvilku. Všechny otázky na nějaké faux pas však přejde rozšafným úsměvem. Stejně jako každou otázku, na kterou nechce odpovědět. Hlavně tu o jeho šlechtických předcích. Guth-Jarkovský by z něho měl radost.

Jak se člověk stane v sedmadvaceti protokolářem hlavy státu?

Nebývá to tak, že se v osmnácti rozhodne, že jednou bude protokolářem na Pražském hradě. Jsou různé kurzy, třeba na Diplomatické akademii, ale nějaká speciálně zaměřená škola pro „ceremoniáře“ neexistuje. S protokolem jako s profesním oborem jsem se měl možnost seznámit při studijním pobytu v Bavorsku. Tehdy mě ještě nenapadlo, že bych se mu věnoval nastálo, ale velmi mě to zajímalo a bavilo.

První protokolární zkušenost jsem získal právě v Mnichově, na protokolu vévody bavorského. To byla mimořádně zajímavá a jedinečná zkušenost. Nabídka na práci v Kanceláři prezidenta republiky pak přišla v roce 2002 od tehdejšího ředitele protokolu Miroslava Sklenáře, kterého jsem poznal ve svém rodném městě - v Karlových Varech.

Dá se říct, jak se liší protokol prezidentů Václava Havla a Václava Klause?

Nedá. To je, jako byste mi položila otázku, jak se liší osobnosti Václava Havla a Václava Klause. Z toho to vychází. Oba jsou silnými osobnostmi se svojí vizí, jak má protokol vypadat a fungovat.

Jakou vizi má současný český prezident?

Myslím, že pan prezident si uvědomuje význam protokolu - a to nejen pro prezidentský úřad. Na rozdíl od minulých staletí, kdy se etiketa soustředila na glorifikaci osoby vládce, je dnešní protokolární praxe zaměřena hlavně na organizační a logistické zajištění různých akcí. Jednoduše řečeno - má pomáhat.

Jaký je Václav Klaus šéf?

Precizní, náročný, přesně ví, co chce. Nikoho vedle sebe nenechá upadnout do útlumu. Velmi si na něm vážím, že je přístupný diskusi, že se před nikým neuzavírá, zkrátka že k němu má každý přístup. Potřebuji-li něco vyřešit, vím, že za ním můžu přijít a o té věci si promluvit. Na Hradě nemáme žádnou zlatou knihu protokolu, do které bychom se podívali a hned věděli, jak to je správně.

Co bylo za osm let na Hradě protokolárně nejobtížnější?

Snažím se ke každé akci přistupovat jako k té nejdůležitější. Ale co do rozsahu to byla určitě loňská návštěva Svatého otce. Něco takového se už těžko zopakuje. Už asi nikdy nebudu organizovat návštěvu, které se na několika místech zúčastnily desítky tisíc lidí. Každá minuta byla přesně naplněná. Ty tři dny mi splynuly do jednoho výjimečného zážitku. Byla pro mě velká čest, když jsem po návštěvě dostal od Svatého otce papežský Řád svatého Řehoře Velikého.

Co summit Obama-Medvěděv?

To je jiná kategorie. Návštěva Svatého otce byla státní a pastorační. Právě tou kombinací byla unikátní. K tomu ten obrovský zájem veřejnosti… Americkoruský summit byl logisticky velmi náročný hlavně vzhledem k extrémně krátkému času, který jsme měli na přípravu. Americká i ruská strana s námi velmi úzce spolupracovala, ale třeba lhůty pro seznamy zvaných nebo personálu podílejícího se na organizačním zajištění byly opravdu šibeniční.

Musíte být odolný stresu.

Když člověka práce baví, dá se to zvládnout. Spíš než stres cítím pokaždé obrovskou zodpovědnost. Večer před usnutím si pokaždé přeříkávám, co se ještě musí udělat, na co nesmím zapomenout. Programy akcí píšu většinou raději sám, ne že bych svým spolupracovníkům nevěřil, ale je to pro mě pojistka, že tak absorbuji všechny detaily a mohu bez zaváhání reagovat na veškeré dotazy, i ty od pana prezidenta.

Prozradíte mi nejtěžší moment, který jste v této funkci zažil?

Šéfové protokolu musí být nejen odolní stresu, ale musí mít i krátkou paměť. Horkých chvil bylo hodně, jmenovat jednu by ani nebylo diplomatické. Pokud jste vy, novináři, neobjevili nějaký průšvih, pak všechno proběhlo, jak mělo, a s tím jsem spokojen.

Liší se nějak protokoly jednotlivých zemí?

Záleží na části světa. My patříme do té, kde se plány připravují a dodržují na minuty, jinde nejen minuty, ale ani hodiny velkou roli nehrají. Včetně třeba příchodů hostů na společenské podniky. Některé země jsou naopak velice precizní, třeba Japonsko.

V čem?

Třeba v tom, že si musíte hlídat, jak dlouho hovoříte s jednotlivými partnery u stolu.

Do jaké kategorie patří protokol český?

Řekl bych, že do zdravě konzervativní. Pan prezident třeba vrátil na státní večeře na Pražském hradě smoking. Je-li někdo pozván do Rudolfovy galerie ke slavnostně prostřenému stolu, který zdobí stříbrné a zlaté sady z 18. století, tak by host měl přijít na takový výjimečný zážitek výjimečně oblečený. Když někdo přijde v obleku, rozhodně ho nepošleme domů, otázkou ale je, jak se bude sám cítit.

Kolik máte obleků?

Dostatečně. Číslo vám nedokážu říct. Je ale pravda, že někdy se musím během dne několikrát převléknout. Třeba na státní svátek 28. října třikrát. Zvolit ke společenskému podniku správné oblečení je v téhle profesi nutné. Na jedné straně vím, že musím reprezentovat, na druhé straně nepatřím k těm, kdo mají radost z kupování oblečení. Dělám to tak dvakrát do roka, a když zkouším druhý oblek, už se dívám na hodinky. Snažím se nakoupit všechno najednou i s doplňky.

Předpokládám, že ve vašem šatníku nechybí žádný druh oblečení pro pány…

Až skončíme, půjdu se převléct do žaketu. Ten je v naší době dost neobvyklý, ale paní Klausová dnes v Lánech přijímá velvyslankyně a manželky velvyslanců, budu jí přítomné při příchodu představovat a žaket je pro tuto příležitost podle mě odpovídající oblečení.

Kdy jste měl na sobě naposledy tepláky?

Někteří kolegové se mi smějí, že určitě chodím v obleku i na zahradu. Sportovní oblečení i obutí samozřejmě mám a naposledy jsem ho měl na sobě, když jsme šli s panem prezidentem vloni v srpnu na Sněžku. Tepláky to ale nebyly.

Jak ze sebe vyplavíte stres, který musíte při téhle práci prožívat?

Rád čtu, jsem typický knihomol. Když se jdu projít do města, tak se nestane, že bych nepřišel zpátky s knížkou. V bytě mám komínky knížek, ve kterých se vyznám jen já.

Jaké knihy to bývají?

Nejraději mám literaturu faktu, protože se často týká mé práce. Když se náhodou začtu do nějakého historického románu, skončí to tak, že začnu ověřovat, zda se to tak mohlo stát, a většinou dojdu k tomu, že nemohlo. A skončím u literatury faktu. Tím ale nemyslím nějaké ty rychlovýtisky, které se jako literatura faktu jen tváří.

K relaxaci u mě patří i hudba. Vždy mě přitahovala vážná hudba, tím jsem se odlišoval od většiny svých vrstevníků. Když se na střední škole bavili o moderní hudbě, moc jsem se v tom neorientoval. Často si pouštím Bacha nebo Jana Dismase Zelenku a jiné barokní skladatele. Mám velmi rád duchovní hudbu, nahrávky s ní patří k těm, které si doma pravidelně pouštím. Vždycky ale z CD nebo klasické desky, nemám rád hudbu z počítače. Stejně tak nerad čtu na internetu. Vždycky dávám přednost papíru.

Kolika jazyky hovoříte?

Vyrůstal jsem ve dvojjazyčné rodině, takže jsem k němčině přišel lehce. Prababička, která se narodila na Lokti, pocházela z německé rodiny. Pak jsem chodil na soukromé hodiny francouzštiny, protože mě zajímala francouzská historie, a přidal jsem angličtinu, kterou teď při práci používám nejvíce. Ruštinu jsem se učil na základní škole, v poslední době ji oprašuji. Dokážu se domluvit, na žádné filozofické debaty to ale není. Počátkem roku jsem se začal učit italsky, ale nejsem zrovna pilným studentem.

Ve svých třiatřiceti jste nejspíš nejmladším šéfem protokolu hlavy státu…

Zahrnete-li do generálního výčtu i monarchie, tak nikoli. Úřady, které se pojí s ceremoniálem, ať se jmenují jakkoli, bývají v monarchiích dědičné. A tam mohou být i mladší.

Tak tedy nedědičným.

Jeden z mých předchůdců byl o rok mladší, v současnosti jsme skoro stejně staří například se šéfem protokolu slovenského prezidenta.

Samotná slova protokol, etiketa a slušné chování mohou být pro někoho snad až příliš mytizovanými pojmy a symboly. Pro mě představují řád, pořádek a jistotu klidného života bez bolestivých společenských úrazů, které mají někdy nečekané následky.

Kdo vás v životě nejvíc ovlivnil?

Na to se hrozně špatně odpovídá, protože řeknu-li jednoho člověka, hned mě napadne druhý. Obecně bych řekl, že rodina. Vybavila mě základními hodnotami, kterými se řídím. V profesní rovině to byla moje kmotra v Německu, která v tomto oboru pracovala přes 40 let. Během mého působení na Pražském hradě to byla jednoznačně paní Klausová. Nedovedu si ani představit, že bych tuto funkci vykonával bez konzultací s ní.

Co chcete dělat, až odtud odejdete?

Žádný určitý plán nemám. Funkce, kterou nyní vykonávám, má blízko k veřejnému životu, k diplomacii, takže se budu asi orientovat tímto směrem.

Lákala by vás politika?

Ne.

Dovedete si představit, že byste dělal šéfa protokolu jinému prezidentovi?

Vedoucí jednotlivých odborů prezidentské kanceláře jsou svázáni s hlavou státu. Prezident musí být obklopen lidmi, kterým důvěřuje a kteří dokážou naplnit jeho vizi. Každý je jiný, každý má jinou vizi. Počítám s tím, že mojí poslední akcí v této funkci bude složení slibu nového prezidenta.

Reklama

Související témata:

Související články

Klára Slámová: S Kajínkem jsme už přátelé

Nevěří v lidskou spravedlnost, ale v boží. Nejznámějšího českého vězně Jiřího Kajínka zastupuje už sedm let. „To, co skutečně udělal, si už dávno odseděl,“...

Robert Plant: Minulost je pro mě požehnáním

V loňském roce odmítl britský zpěvák Robert Plant (62) koncertní návrat mateřských Led Zeppelin, kapely, se kterou se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let...

Výběr článků

Načítám