Hlavní obsah

Richard Krajčo: Je hezký prolínat se do několika generací

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Z rodného Havířova, kde se vyučil elektrikářem, ušel Richard Krajčo dlouhou cestu: jeho skupina Kryštof patří už třetí desetiletí k těm nejpopulárnějším, na svém kontě má mnoho hudebních i hereckých ocenění, daří se mu v osobním životě. Ve svých pětačtyřiceti ví, že už nemusí přeskakovat z jednoho Everestu na druhý.

Foto: Petr Kozlík

Richard Krajčo

Článek

Po více než deseti letech od premiéry Deštivých dnů (za svůj výkon v nich dostal Cenu Thálie) jste v Ungeltu nazkoušel novou hru. Na co padla volba?

Když principál Milan Hein nabídl Karin (manželka K. Krajčo Babinská), aby v Ungeltu režírovala, hledali jsme zprvu něco, co by důstojně mohlo existovat vedle Deštivých dnů. Hrajeme je deset sezon, stále je vyprodáno a stal se z nich v podstatě takový „ungelťácký“ bestseller.

V Ungeltu jsme ale omezení prostorem, a tak jsme pátrali nejprve po herecky zajímavé hře maximálně pro dva. A jeden titul jsme našli. Pak ale přišel covid a nálada se ve společnosti i v nás změnila a my zjistili, že psychodrama, které jsme tedy původně vybrali, už dělat nechceme.

Toužili jsme po něčem s nadějí, po něčem s větším přesahem. Začali jsme tedy s hledáním znovu a natrefili na monodrama britského dramatika Duncana Macmillana Všechny báječný věci.

Karin Krajčo Babinská: Divadlo mi přináší větší katarzi

Kultura

Jaká je vaše žena filmová režisérka, to dobře víte, při natáčení jejích Křídel Vánoc (2013) jste se ostatně dali dohromady. Jaká je ale divadelní režisérka? A je v tom rozdíl?

Pro ni je určitě rozdíl v tom, že nemusí řídit celou tu armádu lidí kolem filmu a můžeme se spolu soustředit na text. Začali jsme ho studovat doma, dlouho jsme si četli, rozebírali ho. Domov nám zprvu sloužil i jako zkušebna.

Když jsme se potom přestěhovali na jeviště, skoro to vypadalo, že bychom mohli mít na druhý den premiéru. Její režie mi přijde báječná. Možná bych ji měl připsat do seznamu báječných věcí, které moje postava sepsala. Jsem zvědavý, jestli se po téhle zkušenosti ještě k divadelní režii vrátí. Doufám, že ano. Ví, kam směřuje, co chce, a umí to s hercem.

Nedocházelo při zkoušení ke střetu dvou silných individualit?

Vůbec ne. Režisér je pro mě vždycky pomoc, vidí za roh, za který já jako herec nedohlédnu. Pokud jsme na stejné vlně, posouvá mě k lepšímu. A Karin je v tomto neuvěřitelný „parťák“. Dokáže vést, přitom nechává pracovat i herce, nabízí velmi pestrou paletu nápadů a přitom naslouchá, a hlavně – hněte s vámi tu postavu. Zkoušet s ní je radost.

Foto: Jan Malíř

S režisérkou a manželkou Karin Krajčo Babinskou a principálem Divadla Ungelt Milanem Heinem (uprostřed) po skončení zkoušek monodramatu Všechny báječný věci.

Kdy jste po všech těch Hamletech a Richardech III. dospěl k tomu, že herecký pohár je naplněn, a upřednostnil jste hudbu?

Ono to tak bylo vlastně od začátku. Z angažmá v Divadle Petra Bezruče jsem odešel s tím, že půjdu na volnou nohu. Hodně jsme už se skupinou Kryštof (založená r. 1993) koncertovali. V tu chvíli přišla už podruhé nabídka z pražského Národního divadla.

Poprvé jsem se bál a odmítl ji, podruhé (2003) mě oslovil tehdejší šéf činohry Michal Dočekal. I můj profesor z ostravské konzervatoře a tehdejší šéf Divadla Petra Bezruče Janusz Klimsza mě přesvědčoval, že teď už si to musím jít zkusit. Že se jinak herecky nikam neposunu. Ale já už dopředu upozorňoval, že kapela pro mě hraje prim. Michal Dočekal mi však nastavil takové podmínky, že jsem to mohl kombinovat. A zažít tam nádherných deset let.

Jak to je dneska?

Možná se to vyrovnalo, ale lidi mě stejně berou jako zpěváka. Několikrát se mi stalo, že po Deštivých dnech mi diváci říkali, že vůbec nevěděli, že hraju. A ještě k tomu takhle… Aspoň mám pořád čím překvapovat.

Jan Plouhar: Svobodu ducha vám nikdo nevezme

Styl

Cítil jste během let, kdy jste nic nového nezkoušel, divadelní deficit?

Ač jsem divadlo vystudoval, stal se z něho koníček, protože hudba byla záležitostí mého srdce. Tím, že jsem si občas odskočil na Deštivé dny, jsem udržoval kontakt s divadelním prostředím a vybil si hereckou energii. Když však vypukl covid, kapela se zastavila, já mohl přijímat jiné nabídky, aniž to kolidovalo s diářem. Začal jsem zase víc točit a k herectví se pomalinku vracet.

A pak taky přišel Strahov (na koncert k 25. výročí Kryštofa přišlo na strahovský stadion 40 tisíc diváků). A já si s kapelou všechno splnil. Jsem „cílař“. Mám už s Kryštofem hodně odškrtnuto a nemyslím, že můžeme dokázat víc. Snad přeskakovat z jednoho Everestu na druhý. Prostorem, kde si naopak můžu plnit sny dál, zůstávají ta „prkna, co znamenají svět“. V nich si ještě pár snů můžu odfajfkovat, no a jeden z nich bylo monodrama.

Máte ještě jiné?

Cyrana z Bergeraku. A je pravda, že jsem se o tom kdysi někde zmínil a dostal hned několik nabídek. Jenže se mi to tenkrát nevešlo do toho diáře.

Foto: Petr Kozlík

„Hudba je vášeň, má podle mého větší přesah než jakékoliv jiné umění. Emoce jsou okamžité,“ míní.

Monodrama tedy máte odškrtnuté. Jak se cítíte sám na jevišti?

Celý ten příběh převyprávím, předvedu, ale úplně sám tam nejsem. Mým partnerem jsou v téhle hře všichni diváci, někteří se dokonce stávají jednou z postav. Ale víc prozrazovat nechci.

Z téhle inscenace je jasné, že jste dobrý komunikátor. Narodil jste se s tím?

To by vám asi měla říct moje maminka. Je však pravda, že improvizaci rád mám. Když se ženou jezdíme naši talk show Keci, keci, kecičky nebo divadelní turné s kapelou, máme to postavené právě na improvizovaném vyprávění.

V Kryštofovi jste všichni čtyřicátníci. Jak se cítíte na koncertech a festivalech, kde před vámi křepčí teenageři?

Představuju si, že kariéru dojedeme jako Stouni (členové britské skupiny Rolling Stones, jimž je kolem osmdesáti), kteří stále běhají po jevišti a umějí to těm mladým ukázat.

Hudba je vášeň, má podle mého větší přesah než jakékoliv jiné umění. Emoce jsou okamžité. A masivní. Je to jiné než kniha, malířství, film. Probíhá něco mezi vámi, divákem, nebem a zemí. A to mě strhává.

Vojtěch Dyk: Doba Josefa Myslivečka nahrávala genialitě

Styl

Jsme samozřejmě už starší generace, objevují se mladé kapely. Naším cílem je se na tom vrcholu udržet. Ne být první nebo druzí, jak se nám to dařilo poslední dekádu, ale pořád stát vedle vrcholu a držet s ním krok. Dokazovat, že hity, které jsme napsali, tu pořád mají svoje místo, a snad je lidi budou mít i nadále rádi.

Kdo na vás nejvíc chodí?

Když se dívám do našeho publika, mísí se tam teenageři, lidé střední generace i ti, kteří nás poslouchají od doby, kdy jsme začínali, a těm bývá už i přes padesát.

Po jednom festivalu v Brně jsem přišel na hotel a dole seděla známá hiphoperská skupina. Když jsem vešel, zamrzli a ozvalo se: „Pane Krajčo, pojďte k nám!“ Sedl jsem si k nim a jeden mi povídá: „Naše máma vás poslouchala, jste největší hitmaker. Respekt.“

Foto: Petr Kozlík

„Demokracie je tady od toho, abychom nejen mohli vykřikovat své pravdy do světa, ale také proto, abychom se naučili respektovat názory ostatních, a to i ty, které se nám nelíbí.“

A já nevěděl, jak reagovat. Jen mi najednou docvakl ten generační posun. Zároveň mě potěšilo, že tihle pokérovaní kluci nás takhle jako kapelu vnímají. I když jsou o 25 let mladší.

A několikrát se mi v poslední době stalo, že za mnou po představení přišli teenageři a říkali, že normálně do divadla nechodí, ale tohle byl „absolutní hardcore nářez“, že všem kámošům řeknou, že na to musí jít. A mně dochází, že jsem trochu zestárl, ale že je hezký se prolínat do několika generací.

Skupina Kryštof i vy sám jste získali bezpočet hudebních cen. Jaký mají podle vás dnes význam?

Někdo je zatracuje, jiný glorifikuje. My jsme taky prošli takovou sinusoidou. Hodně záleželo na tom, kdo cenu uděloval, co se kolem ní dělo. Těch, o kterých jsem si před dvaceti lety myslel, že nejsou to pravé ořechové, si dnes vážím víc. A naopak když vidím, jak se manipuluje s cenami, kterých jsem si kdysi považoval, ztrácejí pro mě hodnotu. Tím si asi ale projde každý muzikant. Kdybych však měl vypíchnout jednu nej, určitě by to byla paradoxně cena divadelní – Thálie. Té si cením zdaleka nejvíc.

Když jste zmínil glorifikaci a zatracování, přišel mi na mysl Jarek Nohavica. Vy jste přáteli zůstali, že?

Před deseti lety jsme nazpívali naši písničku Křídla z mýdla a slíbili jsme si, že ještě spolu něco natočíme, tentokrát že tu skladbu přinese on. Doufám, že se tak ještě stane.

Najít v přehršli muziky, která se na vás odevšud valí, něco, co vám dá emoci, prožitek, je malý zázrak

Jarek je největší básník, kterého tu máme. A vždycky ho budu obdivovat. Pokaždé mi vyrazí dech. Naposled třeba písní Máma mi na krk dala klíč, která je na jeho posledním albu – jednoznačně píseň roku.

Tohle od hudby chci. Najít v přehršli muziky, která se na vás odevšud valí, něco, co vám dá emoci, prožitek, je malý zázrak. A on to neomylně dokáže.

Foto: Petr Kozlík

Richard Krajčo

Jarek je člověk a jako každý člověk má právo na svůj postoj. Demokracie je tady od toho, abychom nejen mohli vykřikovat své pravdy do světa, ale také proto, abychom se naučili respektovat názory ostatních, a to i ty, které se nám nelíbí.

Zdá se mi, že demokracie u nás je poněkud pokroucená a že tohle slovo zneužívají lidé, kteří vytvářejí na okolí tlak či se přímo pokouší o jakýsi názorový diktát.

Podle mého výkladu demokracie má Jarek Nohavica právo říkat to, co chce, a dělat, co chce

Pokud s nimi nesouhlasíte, nejste najednou součástí „demokracie“ a oni vám to dají pěkně pocítit. Na sítích, v médiích, tam, kde je třeba. A dostanete nálepku – dezinformátor, troll, sluníčkář, rusofil, homofob, havlista, ekoterorista, nohsled Západu, kterého je třeba okamžitě umlčet.

Bohužel se to týká všech „účastníků zájezdu“. Schválně si potom rozklikněte diskusi pod tímto rozhovorem. Uvidíte, kolik chytráků bude „v práci“. Ale podle mého výkladu demokracie má Jarek právo říkat to, co chce, a dělat, co chce.

Jak to máte vy?

Já si o svých názorech povídám se svými blízkými, protože vypouštět cokoli do tohoto jedovatého a rádoby tolerantního prostoru považuju za zbytečné. Je to jako přilévat olej do ohně.

Ještě se vás zeptám na spolupráci s Karlem Gottem, pro něhož jste napsal dvě jeho poslední písně.

Že jsme se na sklonku jeho života potkali, považuju za dar. Dlouho předtím jsme se míjeli. Přemýšlel jsem o tom, jaké by to bylo, kdybychom spolu skutečně natočili album, jak si přál. Třeba by to však ztratilo tu sílu. Pro mě totiž Srdce nehasnou i Vánoční zůstanou jedním z vrcholů, kterého jsem v hudbě dosáhl.

Když jsme u legend: je pravda, že učíte Jaromíra Jágra hrát na kytaru?

(Směje se) Myslím, že Jarda na kytaru hrát nikdy nebude. Muziku má ale rád. Celé to vzniklo tak, že jeho přítelkyně Dominika vymýšlela, čím mu udělat radost k narozeninám. Což je v jeho případě docela těžké: hokejek má asi dost, nějakou konzoli, kde může hrát NHL, taky, koupit si může kdeco…

Napadlo ji, že člověk se potřebuje občas někam zavřít, sednout si a jen tak třeba nechat plynout emoce. A na to je kytara dobrý parťák. A protože si s výběrem nevěděla moc rady, byl jsem rád, že jsem jí mohl poradit, aby nekoupila úplný pádlo. Pokud se k tomu Jarda vůbec někdy dostane, bude to až ve chvíli, kdy ho opustí jeho hokejová vášeň, a to, jak se zdá, nebude nikdy.

Baník mám i vytetovaný na paži! Zároveň jsem pravidelným návštěvníkem Slavie, protože můj syn je slávista

Jste pravidelným návštěvníkem zápasů jeho kladenských Rytířů?

Ne, ale kvůli němu sleduju, jak se Kladnu daří, nebo nedaří. Odjakživa fandím Vítkovicím a těší mě, jak jim to v téhle sezoně jde. Dokonce to vypadá, že by kluci mohli bojovat o titul! Jardovi zase držím palce, aby se Rytíři udrželi v extralize.

Foto: Petr Kozlík

„Vždycky jsem si říkal, že nebudu starej zaprděnej konzervativní dědek, jsem přece muzikant z klubů, ale začínám se obávat, že tenhle hrozně rychlý svět mi jednou unikne a přestanu mu rozumět.“

Takže jste coby fanoušek zůstal lokálním patriotem? Platí to i o fotbale?

Baník mám i vytetovaný na paži! To se nikdy nezmění. Zároveň jsem pravidelným návštěvníkem utkání pražské Slavie, protože můj syn je slávista. Sledujeme všechny zápasy, rozebíráme je.

S jedinou výjimkou: nechodím do Edenu na zápasy s Baníkem. Nedokážu fandit proti synovi, mám taky na Slavii už spoustu přátel. Trhá mi ale srdce, když Baník prohrává, a nechci vidět ty jejich pohledy. Když hraje Baník se Slavií, zůstávám zkrátka doma.

Do šestnácti let mě ani nenapadlo, že bych mohl hrát divadlo nebo vzít do ruky kytaru

Třináctiletý syn tedy po vás podědil nejen jméno, ale i fotbalové geny.

Je fotbalový fanatik. Kdyby nějaká televize vytvořila dětský sportovní kanál, byl by asi nejlepším kandidátem na komentátora. Zná všechny hráče na světě, jejich post, rychlost, cenu, odkud kam přestoupili, je v tomhle úplný blázen. Což miluju a obdivuju.

Já na tom ale byl podobně. Do šestnácti let mě ani nenapadlo, že bych mohl hrát divadlo nebo vzít do ruky kytaru. Nic kromě fotbalu neexistovalo. Takže uvidíme. Třeba si jednou tady v Ungeltu zahrajeme spolu. Vidíme totiž doma, že má od pánaboha velký herecký talent. Není to ale věc, které by se teď chtěl věnovat.

Štěpán Benoni: Jako herec nic opravdového neumíte, proto je třeba mít koníčky

Styl

Zakopete si občas?

Spíš si vezmu ovladač a zahraju si na playstationu FIFA (virtuální fotbalové turnaje). Je to vedle sbírání pokémonů moje další vášeň a relax.

Jsou vaším přítelem sociální sítě?

Jak se to vezme. Využíváme je s Karin k propagaci, marketingovým účelům, v tomhle jsou báječné. Ale svět se zdigitalizoval natolik, že všichni mají pocit, že všemu rozumí, ke všemu se musí vyjádřit.

Samozřejmě vznikl „virtuální“ prostor, který dokáže ovlivňovat dění na této planetě a někdy ohýbat realitu. Je to nejen byznys, ale i zbraň. A myslím, že mladé generaci zkresluje reálný život.

Umíte si s tím poradit ve vaší rodině?

Vedeme naše děti (Richard a Berenika z manželství s Martinou Poulíčkovou, Jasmína z manželství s kameramanem Martinem Doubou), aby hodně četly, malovaly, holky jezdily na koních a junior trávil ještě pořád čas na hřišti, ale někdy je to těžké, protože jejich vrstevníci už jsou na „druhé straně“.

Ale bojujeme a snažíme se jim ukazovat reálný svět, nabízet jim alternativu. Mluvíme spolu o všech důležitých věcech, které se zrovna dějí ve společnosti. Vždycky jsem si říkal, že nebudu starej zaprděnej konzervativní dědek, jsem přece muzikant z klubů, ale začínám se obávat, že tenhle hrozně rychlý svět mi jednou unikne a přestanu mu rozumět.

Co děláte pro to, abyste takovým dědkem nebyl? Jak se udržujete v kondici?

Moc toho nedělám. Spoléhám na kvalitní stravu. Jsem už deset let podle příkladu své ženy vegetarián a vyhovuje mi to. Ale vím, že bych měl běhat, cvičit, posilovat, zatím se k tomu jen přemlouvám. Třeba to ještě přijde. S postupujícím věkem si uvědomuju, že je třeba si život malinko užívat. Bez povinností, termínů… Nejen pracovat, na něčem lpět. Oba jsme si splnili sen o tom, že bychom někdy bydleli u moře, takže si, pokud to jde, užíváme na břehu Perského zálivu.

Už se nechce pořád říkat: pak tam pojedu, pak to prožiju… Jenže kdy to „pak“ přijde? U mě to „pak“ nastalo, vyhodil jsem ho ze života a snažím se žít „teď hned“.

Patří ke splněným snům i obnova kostela v Chotěvicích?

V Chotěvicích máme statek, vlastně takové malé rodinné sídlo, kde žije moje maminka a mladší bratr. Kolem jsou lesy, louky, moc rádi tam pobýváme a čerpáme energii. Nedaleko je kostel, který je od poloviny osmdesátých let zavřený. Je sice zchátralý, ale má fantastickou atmosféru. Venku už padala omítka, směřovalo to ke zkáze. Karin se rozhodla, že ho musíme zachránit, a mně se ten její bláznivý nápad líbil. Řekli jsme si, že přece nemůžeme ten nádherný kostel nechat spadnout.

Podařilo se?

Protože mám rád výzvy, kontaktoval jsem pár kamarádů, ti zase oslovili další a po dvou letech jednání s královéhradeckou diecézí se podařilo převést kostel na nadaci, kterou jsme k tomu založili. Podařilo se sehnat pár peněz, posílali je i naši fanoušci, někdo daroval světla, někdo kabely, vypínače, jiní kamarádi se nedávno složili na renovaci varhan.

Pár přátel ze showbyznysu se ozvalo, že by taky chtěli zanechat svou stopu, a tak se díky nim začíná restaurovat křížová cesta. Už jsme tam uspořádali několik kulturních akcí včetně vánočního koncertu.

Výzdobu doplňujeme o moderní umění, samozřejmě s náboženskou tematikou. Máme tam popartového Ježíše i Pannu Marii. František z Assisi má vedle sebe zvířátka od Disneyho: Bambiho, Kačera Donalda, Mickey Mouse. Kdyby žil Ježíš dnes, psaly by se o něm komiksy, studio Marvel by o něm točilo filmy, byl by to nový Avenger. Chceme z toho udělat poutní místo.

Ten kostel tam stojí 200 let, před ním tam byl 200 let ještě dřevěný, než vyhořel. Zůstala z něj pouze věž, ke které se přistavěl ten dnešní. Je to středobod vesnice. Naše písničky možná nebude za padesát let nikdo znát, knížky a filmy už možná nebudou nikoho zajímat, ale ten kostel tam stát bude. A to díky všem, kteří se zapojí.

Adam Vacula: Vítám dril a pevnou ruku

Styl

Maroš Kramár a Vladimír Kořen: Ponorkovou nemoc jsme ještě neměli

Styl

Může se vám hodit na Zboží.cz: Inzerát - Kryštof, Poločas - Kryštof [LP]

Reklama

Výběr článků

Načítám