Článek
„Stačí si třeba vychutnat dobrou kávu, uvařit něco chutného, podívat se v televizi na hezký film, nebo prostě jen druhého pochválit. Usmát se na staršího člověka, pozdravit, projevit účast. Taky já si tím zpříjemním den. Sbírám mozaiku drobných radostí, která určitě pomáhá zvládat tohle nelehké období. Navíc advent k tomu přímo vybízí,“ říká Eva Čerešňáková, která se dokáže radovat z maličkostí.
Půvabná brunetka několik let spolupracuje s mezinárodní organizací UNICEF a potřetí pro její aukci vytvořila panenku.
„Letošní aukce byla jen online, živé vynášejí víc peněz, i tak se podařilo vybrat 426 000 Kč, a to je 710 zachráněných dětských životů. Peníze jdou do rozvojových zemí na očkování proti smrtelným dětským chorobám,“ popisuje.
Hyperaktivní divoška
Když jsme u těch panenek a dětí, zajímá mě, jaká byla holčička Evička, než se začala ve třinácti věnovat modelingu. „Hyperaktivní, divoška, živé dítě, pro rodiče asi náročné. Navštěvovala jsem hodně kroužků, abych se zabavila a vybila energii,“ připouští.
Hrála házenou, na kytaru, věnovala se atletice, přespolním běhům, díky Sokolu získala základy gymnastiky. Jejím světem byl hlavně sport. Házená znamenala nejen odřené ruce a nohy, ale i první operaci kolena.
Štíhlou a vysokou postavu komentovali známí a rodičům říkali, že mají pěknou dceru. V rodném Uherském Hradišti tak nafotila první profesionální snímky, začala pro tamní módní klub chodit přehlídky a pak přišla miss Domu dětí a mládeže, kterou vyhrála.
„V maminčiných botách a plavkách, těch nejmíň vykrojených,“ směje se. Následovaly castingy a focení v Praze. Sport ustupoval, limitovaly ji zdravotní problémy, postupně prodělala další operace kolen. Výška, vzhled a odvážná povaha směrovaly Evu k modelingu a soutěžím miss. Někde uspěla, jinde ne.
„Tehdy pro mě umístění byla radost, ale i pěkné ceny, třeba plavky zdarma, poukaz na boty,“ vzpomíná. Když se však poprvé zúčastnila velké soutěže, Miss ČR 2004, nedostala se ani do druhého kola. O rok později postoupila v České Miss jen do semifinále.
Nejkrásnější žena? Muži nebudou mít v německé soutěži krásy žádné slovo
Představa holky z maloměsta
Dodělala si maturitu, místo sportu se vrhla na studium, a protože ji bavily cizí jazyky, přihlásila se na Vysokou školu ekonomickou, obor zahraniční obchod. Třetí pokus v národní soutěži krásy vyšel, v únoru 2007 skončila v České Miss druhá.
Tehdy si myslela, že jí to změní život, a o své zkušenosti napsala i knihu Miss, sny vs. realita.
V roce 2016 otevřela základní školu v Bangladéši.
„Měla jsem zkreslenou představu holky z maloměsta, reálně se moc nezměnilo. Otevřelo mi to však dveře k novým příležitostem,“ přiznává.
„Rodiče, oba lékaři, mě ve všem podporovali, ale důslední byli v názoru, že na prvním místě je škola. Časem jsem pochopila, že modeling není úplně pro mě, že důležitější je vzdělání. Jsem jim vděčná, měli velkou pravdu.“
Evu bavila komunikace, začala s moderováním a zvládá ho dnes i v angličtině, němčině, italštině a španělštině. Při škole působila na půl úvazku v agentuře pro vztahy s veřejností (PR – public relations).
Odborní novináři k ní zpočátku přistupovali jako ke krásce, kterou si šéfové pořídili coby ozdobu. „Získat si respekt bylo dvojnásobně těžké. Došlo mi, že mě lidé mimo modeling moc neberou. Byla jsem pro ně stále jen ramínko na šaty.“ U PR a marketingu i přes nelehké začátky zůstala a vypracovala se.
Až k mezinárodní pozici marketingu pro zahraniční korporaci. Téměř každý týden cestovala. „To byl můj sen, pracovně cestovat. Bydlíte v hotelech, stravujete se ve výborných restauracích, ale je to náročné. Pondělí strávíte na poradách, následující dny na cestách v jednom kole, a v pátek doma už nemáte chuť jít s nikým ani ven. Skoro jen přebalujete kufr… Mnohaletou zkušenost v mezinárodní firmě hodnotím jako super, ale byla na úkor soukromí. Nezbývá čas na ty, které máte ráda, ani na své zájmy,“ svěřuje se.
Opravdu náročné období ji ale teprve čekalo.
Fungovala jako robot
Po roce a půl vztahu velmi vážně onemocněl její tehdejší přítel Martin Ditmar. Upadl do kómatu a dva měsíce byl v umělém spánku. Do zlínské nemocnice za ním pět měsíců chodila téměř denně.
„Kdysi jsem chtěla být lékařkou a nesmírně uznávám všechny lékaře a zdravotníky. Nedokázala bych dělat jejich práci a dodnes jsem vděčná bohu, že mi dal vůbec sílu zvládnout denně chodit na ARO. Za Martina tehdy místo orgánů pracovaly přístroje, měl desítky hadiček a nikdy nevíte, jestli tam další den ještě bude.“
To se stalo v létě 2017, kdy už rok byla ředitelkou a tváří České Miss. S přítelem byli jejími spoluvlastníky a měli před finálovým galavečerem. On se snažil restrukturalizovat svůj hotel, hlavní sezona v plném proudu. Po hospitalizaci musela převzít jeho závazky.
„Začala jsem věci řešit, snažila se podchytit, co šlo, a převzala jsem i kompletní chod hotelu. Nebyli jsme manželé, takže se ve většině institucí se mnou odmítali bavit.“
Práce, i když vyčerpávající, psychicky pomáhala. Ale sedět do dvou v noci u počítače a ráno v 5.30 jet nakupovat rohlíky pro hosty, přitom chystat galavečer miss a jezdit do nemocnice, to bylo extrémně náročné. „Rodiče mi denně volali, jestli jsem se nezhroutila. Fungovala jsem jako robot,“ konstatuje.
Přítel se uzdravil, vztah však utrpěl. On zůstal na Moravě, Eva vyřizovala povinnosti v Praze. Přestali se denně vídat a vedle Martina se objevila i jiná slečna. Své podíly v České Miss prodali.
Miss ČR Nikola Kokyová: Ráda bych změnila náhled Čechů na Romy
Daruje sebe
Psal se rok 2018, Eva toužila po klidnějším období a namísto toho v září diagnostikovali babičce Ludmile rakovinu žaludku a dali jí dva měsíce života.
„Měla jsem k ní moc blízko. S maminkou i sestrou jsme se u ní v Brně střídaly, staraly se o ni, dávaly jí kapačky. Až do konce byla doma, nechtěly jsme babičku nikam umístit. Dokázala jsem jí na závěr dát co nejvíc lásky, ale bolelo to. Stejně jako když se dědeček ze všeho zhroutil,“ přiznává.
Už třicetkrát darovala krev a shání ochotné dárce.
„Víte, že v krátkém horizontu přijdete o dvě milované osoby. Bolí to, ale i tato zkušenost život obohatí. Vidíte smysl v pomáhání druhým, protože mně bůh dává a já bych měla dávat dál.“
Což pro mě není u téhle milé a skromné filantropky nic nového. I na dnešní den zorganizovala darování tekutiny nejcennější. Na počátku se přitom chtěla pouze překonat, když se v roce 2007 hecla. Od té doby darovala krev skoro třicetkrát. „Aby Martin přežil, dostal dvacet konzerv krve. Krev se nedá uměle vyrobit, ale je ve zdravotnictví velmi potřebná a není snadné získat dárce.“
Tajemná cesta darované krve
Škola v Bangladéši
Po soutěži miss vyslyšela prosby, které se k ní dostaly. Šlo o náhodné setkání s ředitelem misijních děl po jeho návratu z Bangladéše. „Líčil tamní život a potřebu vzdělání. Naučit děti číst, psát a počítat jim dává šanci na lepší život. Dal mi kontakt na tamního biskupa. Uměl anglicky, napsali jsme si a já do jižní Asie vyrazila.“
V roce 2009 založila vlastní projekt 4U2 s cílem získávat finanční pomoc na podporu vzdělání a výživy dětí v oblasti ležící na hranicích s Indií. Pořádala pravidelně benefiční večery i sbírku a v srpnu 2016 se otevření základní školy osobně zúčastnila. Ráda by pomohla ještě se stavbou druhé školy.
Nejvíc však touží po muži, který bude ten pravý, aby mohla založit rodinu. Kariéra bývalou missku a modelku už neláká, zažila toho dost. Dosud řešila druhé, starostí bylo hodně. Váží si pěkného místa v české bance i jejího majitele.
„Zakladatel banky, Radomír Lapčík ze Zlína, daroval na jaře matkám samoživitelkám deset milionů korun. Dlouhodobě rodinám v nouzi pomáhá. A rodinný život je i můj sen. Věřím, že se naplní!“
