Linda Rybová: Přátelství stavím do stejně vysoké roviny jako partnerství

Jaký máte vztah k myslivcům?

Bohužel musím říct a zároveň se rovnou myslivcům omluvit, že ne úplně kladný. Nemůžu si pomoct, ale možná té oblasti nerozumím, to připouštím. Jenže čistě pocitově mi myslivost a lov moc sympatické nejsou. Zažila jsem třeba, že jsme měli plnou zahradu broků, protože myslivci zrovna odstřelovali přemnožené kance. Chápu, že jejich odstřel zvířat má nějaký důvod. Ale moje sympatie jdou prostě jinam.

A co jiná spolková činnost, tu byste vzala na milost?

Tak to vás zase zklamu. Asi nemám moc smysl pro sdružování se. Trošku se bojím, že různá sdružení v sobě skrývají mnoho lidí, se kterými bych si nerozuměla. Že je jednotí pouze zájem, a nikoli životní postoje a hodnoty. I kvůli tomu mívám problém se veřejně za něco postavit. Vím, že bych se ocitla na jedné hromadě s lidmi, kteří něco hlásají, ale jinak si nekonvenují. Takže se sdružováním mám obecně problém.

Pokud už se do situace, kdy si s někým neporozumíte, dostanete, jak ji řešíte?

Snažím se jim vyhýbat. Tedy pokud to není nějaká zásadní věc nebo postoj. Většinou ale nemám potřebu se vymezovat. A ostatním přeji svobodu. Abych za někým přišla kvůli tomu, že si myslí něco jiného než já, a proto je to špatně, to v povaze nemám. Vyhrávat hádky nepotřebuji.

V seriálu Revír hrajete holku, která jezdí na motorce a je divoká. Takovou bláznivou Viktorku. Jak se vám hrála?

Hlavně bych o ní řekla, že je hravá. Mám k té roli hezký vztah. Ona totiž zpočátku ta Tereza nebyla až tak vyhraněná, jak ji uvidí diváci. Scénky s ní byly pozoruhodné.

Pozoruhodné? V čem?

Se svým partnerem, kterého hraje můj manžel David (Prachař), ráda přehrává scénky z filmů. A to i ty erotické. Někdy je to hodně ulítlé a přes čáru, ale ne ve smyslu vulgarity jako spíš absurdity. Je to prostě legrační. Prostě se baví tím, že si přehrávají scénky z různých filmů. Proto o ní říkám, že je hravá.

Říkáte, že původně nebyla tak vyhraněná – znamená to, že jste ji během natáčení dotvořili?

Ano. Přemýšleli jsme, co s ní udělat, jaký jí dát kostým, kam ji zasadit. A pak jsme přišli na to, že by mohla být motorkářka. Taková trochu starší Avril Lavigne (zpěvačka). Vymýšleli jsme jí i různé účesy. Já už sama sebe nebavím, jak vypadám pořád stejně. Toužila jsem po změně a moje velké přání bylo, aby postava Terezy měla černou paruku. To mi i slíbili, ale asi to neprošlo přes produkci.

Bylo mi to trochu líto, protože jsem chtěla, aby vizuálně byla dost jiná než já. Pak jsme vymysleli kompromis. Napletli mi něco ve stylu ombré, tedy černé vlasy zespodu. To mi k motorkářce na vesnici docela sedí. Díky těm vychytávkám se z ní stala docela výrazná bytost.

S manželem nehrajete ráda erotické scény, protože není jasné, kdy je to ještě hra a kdy realita. Platí to pořád?

Ano, platí. Ale tyhle erotické scénky jsou tak moc ujeté a posunuté za hranice běžnosti, že to všechno odlehčilo. Herci často něco hrají. Proto si myslím, že nemají moc rádi převleky nebo kostýmované párty, na které většinu lidí užije. Tím chci říct, že hranice mezi hrou a realitou byla v tomto případě naprosto zřetelná.

No a David jako myslivec nebo skoro válečný hrdina, jak se prezentuje jeho postava. To je taky hodně mimo. Některé scénky byly tak absurdní, že to vlastně byla velká zábava. Opravdu nesnáším točit milostné scény, protože se velmi stydím. Ale tady jsem se fakt bavila a na stydění před kamerou zapomněla.

Natáčení prý připomínalo letní tábor, připadalo vám to taky tak?

Já tam netrávila tolik času jako ostatní. Ti byli ve vesničce Skřivaň ve Středočeském kraji, kde se natáčelo, skoro pořád. Já tam pobyla celkem asi osm natáčecích dnů, ale pokaždé když jsem dorazila, mi to ten letní tábor opravdu připomnělo.

Kolegové tam tak žili a vypadalo to, že je to dost baví. Všichni se dobře znali a jsou kamarádi. Tohle natáčení bylo speciální z různých důvodu, ale hlavním bylo, že ho všichni dělali rádi. Vytvořila se tam vynikající komunita.

Spolky sice ráda nemáte, ale s manželem, Janou Janěkovou, Igorem Chmelou a režisérem Thomasem Zielinskym jste založili svoje divadlo Verze. I to je spolek, ne?

To je spíš velmi úzký okruh lidí. Vždyť je nás jen pět. Je pravda, že určitou společností jsme, a pravidelně spolupracujeme s některými herci. Oni se k nám totiž rádi vracejí.

Chováme se jako repertoárová divadla se stálým souborem. I když je to někdy nevýhodné, máme to rádi. Spíš než spolek jsme prostě přátelé.

Jak moc jsou pro vás přátelé v životě důležití?

Velmi. Jsou jako záchranné sítě, které dokážou v životě významně pomoci. I když poslední dobou se mi stalo, že jsem pár přátel ztratila. Byly to vztahy, kde mě nenapadlo, že se to vůbec může stát. Musím říct, že to pro mě bylo velmi těžké. Mám pocit, že se to nikdy úplně nezahojí. Přátelství totiž stavím do stejně vysoké roviny jako partnerství. Je pro mě úplně zásadní.

Když mám nelady s kamarády, je to dost šílené. Jsem hodně vztahový člověk, s tím se nedá nic dělat, jsem tak nastavená. Vždycky jsem to tak měla. Není to nic, k čemu bych dospěla až časem. Třeba v období kolem patnácti let byly pro mě kamarádky důležitější než moji partneři. Nejbližší kamarádky byly prostě nejvíc.

Nedávno jste prohlásila, že většinu času trávíte vařením. Změnilo se to už?

Už se to snažím tolik nedělat. Děti už jsou naštěstí velké, Rozárce bude dvacet, Josefíně osmnáct a Frantovi bude patnáct. Občas ale řeším problém, že holky nejedí maso. Takže většinou musím vařit dvojitě. A to je fakt náročné.

Franta má zase období, kdy jí skoro pořád. Takže já se z toho vaření jen tak nevysekám. Občas si vypomůžu tím, že jídlo objednám. Holky si naštěstí občas zvládnou uvařit samy. Ale je pravda, že mě to už moc nebaví. Zajít si do restaurace je pro mě fajn pocit.

Dcery jdou ve vašich stopách. Starší Josefína studuje taneční konzervatoř a společně napsaly divadelní hru. Máte radost?

No bylo to hlavně překvapení. Ale velmi pozitivní! Holky nám nic neřekly. Ne že by to před námi tajily, ale měly potřebu si všechno udělat samy. Nechtěly být s námi spojované, aby si nikdo nemyslel, že jim pomáháme nebo je protežujeme. Celou cestu si prošly fakt samy. Možná se za nás i trošku styděly, to nevím. Psaly ten text rok, ještě se Sofií, jejich kamarádkou. Autorky jsou tedy celkem tři.

Celý rok to držely v tajnosti, a až když to bylo hotové, nechaly hru přečíst Janou Janěkovou. Až teprve potom ji daly přečíst i nám. To bylo velmi dojemné. Ale co víc, hra byla velmi dobrá, bavila mě. Měla jsem radost, jak jsou šikovné.

Čteme mnoho divadelních textů kvůli našemu divadlu, takže o této oblasti máme celkem přehled. Když hledáme nový text, přečteme spoustu pitomostí, kde slova nemají moc význam. No a holky si vybraly docela těžké téma. Nijak moderní, spíš nadčasové a věčné.

Prozradíte jaké?

Jejich hra je o společnosti nejlepších kamarádů, kterým je všem kolem sedmnácti let. Je to taková generační věc. Jeden z těch nejmilejších, který tuto partičku vede, však umře. Stane se to na jejich večírku a za velmi nevyjasněných okolností.

Musím však podotknout, že to není žádná detektivka. Ty okolnosti sice jsou důležité, ale v textu jde o to, jak celá ta záležitost změní skupinu přátel a jejich chování a vztahy mezi sebou. Tento moment mi přijde zajímavý.

Holky to pak dokázaly i samy zinscenovat, my jsme jim jen trochu pomáhali s produkcí. Róza hru zrežírovala a také dělala hudbu, Josefína v ní tančí. Sofie hraje ještě spolu s dalšími lidmi z konzervatoře. I kostýmy si sehnali sami a já si toho velmi cením.

Přiznám se, že když jsem byla na premiéře, cítila jsem určité obavy, jak to dopadne. Nedovedla jsem si představit, že to opravdu celé zvládnou. Ovšem zhruba už po pěti minutách mi bylo jasné, že to bude zajímavé představení na téměř profesionální úrovni. Nezaznamenala jsem za celou dobu žádný problém a zajímalo mě to mnohem víc než lecjaké inscenace, které jsem v životě viděla.

Takže jste hrdá matka?

Jsem. I když musím říct, že umím být i matka kritická. A nemyslím si, že jsou z toho moje děti vždycky úplně nadšené. Není to totiž pro ně jednoduché. Neříkám a priori, že se mi vždycky všechno, co dělají, líbí. Že jsem ze všeho nadšená. To tedy rozhodně ne. Umím jim dát i zpětnou vazbu a výhrady někdy mám, i když v pozitivním smyslu.

V takovém případě doufám, že si je přeloží jako radu nebo doporučení. Umím ocenit i to dobré, ale vím, že přijímat kritiku od rodičů je pro děti těžké. Je to pro ně složité, protože v tom hrají roli i city. Myslím, že jsem schopná oddělit, že to jsou moje děti, od jejich výkonu. Na druhou stranu nevím, jestli je to dobře. (směje se)

Studovala jste tanec a vaše dcera Josefína tančí na taneční konzervatoři. Vedla jste ji k tomu?

Ona studuje Duncan konzervatoř, kde se učí současný tanec, já studovala na taneční konzervatoři klasický balet, to je velký rozdíl. Určitě zdědila lásku k tanci, k hudbě, k pohybu a nějaký talent, ale všechno ostatní je její píle a práce. Oni je tam vedou k samostatnosti, k tvůrčí práci, takže choreografii k Vině vína dělala sama, a je to skvělý. Je moc šikovná.

Ještě se vám zdají taneční sny?

Ano, zdají. A taky trvá to, že když slyším vážnou hudbu, vždycky mi naskočí před očima klasický balet. A pokud ne klasický balet, tak aspoň nějaký tanec.

Kdy si zatančíte?

Tanec zatím zůstává v sekci sen, který je oproštěn od reality. V tuto dobu se mi nezdá možné ho realizovat. S jednou mojí kamarádkou máme už dlouho touhu, že budeme chodit tancovat. Živíme ji v sobě už asi deset let. Ona to už párkrát někde zrealizovala, chodí do otevřených hodin moderního tance. Já zatím ne.

Tanečník Vašek Kuneš nedávno založil platformu pro bývalé tanečníky, kteří si k němu mohou chodit zatančit. Prosila jsem ho, aby něco podobného založil i pro normální lidi.

Chtěla bych chodit tančit, ale příšerně bojuju s časem. Jelikož se podobné lekce odehrávají někdy odpoledne nebo k večeru a já dvacetkrát do měsíce hraju divadlo, jsem na zájezdě nebo točím, nevychází mi to. Blbé je, že mezitím stárnu a stárnu. Moje tělo už nemá ty automatismy, které kdysi dávno mívalo. Fyzička taky není žádná. Někdy začínám mít pocit, že už mi tanec možná nikdy nepůjde.

Děti vám dospívají a vyletí z hnízda. Máte z toho obavy, nebo se těšíte na čas pro sebe?

S dětmi se život hodně změní. Jistě jde o to, jak si ho kdo změnit nechá, a já jsem z těch, kdo hodně zapomněl na svoje aktivity. Naše tři děti přišly na svět během pěti let, ve kterých nebyl prostor pro nic jiného než pro ně. Život se díky tomu velmi proměnil. Už si ani úplně nepamatuju, jaký byl, než přišly ony.

Samozřejmě si někdy říkám, že chci být chvíli sama. To u nás doma není snadné.

Velmi jsem si ale na život s dětmi zvykla a jsem za něj ráda. Vím, že si musí žít i svůj život, a ne pořád jen ten s námi. Ale je pravda, že mě ta představa trochu děsí.

Čas bez dětí je pak třeba nějak smysluplně vyplnit. Ženy zvyklé na rodinný život ale někdy nevědí čím. Rozumíte jim?

Rozumím, i když já určitě budu vědět, čím si ten čas vyplním. Mám mnoho práce, řekla bych dokonce víc a víc. Možná že toho budu stíhat ještě víc. Pouze svých věcí zatím stíhám minimálně. Čas dělím jen mezi práci a rodinu. Svého mám opravdu jen trochu, takže vím, čemu bych se věnovala. Spíš se mi bude po dětech strašně stýskat. Mám moc ráda, když jsme spolu, když jsou kolem nás.

Největší rodičovský úspěch je, když nás děti nepotřebují a my je vypustíme do světa, říkají psychologové.

To bych samozřejmě moc ráda. Vím, že to je tak správně. Nechtěla bych, aby zůstaly doma nějak zbytečně dlouho.

Netajila jste se, že vaše puberta byla divočejší. Je ta vašich dětí podobná?

Nemůžu o nich úplně mluvit, nemají to rády. Už to nejsou úplně malinké děti. Není jim deset a jde o jejich soukromí. Obecně vzato holky už mají pubertu víceméně za sebou a celkem to s nimi šlo. Jsou v lecčems po Davidovi. Obávám se, že více moji povahu zdědil Franta. On je navíc silný kluk, kdežto já byla dlouho dost vyjukaná holka. U něj má vše mnohem větší grády.

Tak to se máte na co těšit.

Díky, už se to děje. (směje se)

Váš manžel David je dost vtipný. Někteří vtipálci jsou ale doma za morouse…

Vím, že jsou takoví lidé, jak říkáte, ale on není ve společnosti jiný než doma. Někdy je skutečně vtipný až moc. Ještě ke všemu je Franta po něm, takže jsou na mě dva.

Franta furt mluví a vypráví vtipy. Někdy mě rozčiluje, že má schopnost neustále mluvit a trousit hlášky a vtípky. A taky mluví sprostě. Po kom asi, že? To je celkem evidentní. Není to moc tichý hoch. Takže vtipné muže mám doma hned dvakrát, a to patnáctileté provedení je v plném rozpuku.