Hlavní obsah

Jana Plodková: I když zamilovanost opadne, monogamie je možná

Právo, Lucie Jandová

„Někdy mám pocit, že si události do života vyloženě přitahuju. Milovala jsem filmy ze čtyřicátých let a později dostala roli ve filmu Protektor právě z této doby. Od puberty jsem sbírala nejrůznější extravagantní brýle a teď žiju s optikem. Prožila jsem si závislost hraničící s posedlostí na mobilním telefonu a teď hraju postavu, která prožívá totéž. Není to zvláštní?“ ptá se dvaatřicetiletá herečka.

Foto: archív ČT

V novém českém filmu Rozkoš Hraje Milenu, která se ocitla mezi třemi muži. Jedním z nich je Jan Budař.

Článek

V televizi a ve filmu se objevuje jen čas od času, ale svým projevem vždy zaujme. Ať už jako tmavovláska ve filmu Protektor, za něhož si domů odnesla Českého lva, nebo jako blonďatá lékařka Eliška Diamantová v televizním seriálu Zázraky života, kde neplodným párům pomáhala k potomkům. Nyní se objevuje v titulní roli filmu Rozkoš jako filmová střihačka Milena, které do života vstupují tři muži. Všechny postavy z filmu trpí nějakou formou posedlosti, ať už je to láskou, uměním, úspěchem, nebo penězi.

Posedlost jsem vnímala negativně

„Když jsem četla scénář a zjistila, že je o tématu posedlosti, vnímala jsem to téma spíš negativně. Ale pak jsem se na ni začala dívat jinak. Zjistila jsem, že posedlosti můžou být i obyčejné věci. Třeba když si chci dát kafe, je jistým druhem posedlosti, bez níž nemohu být. Její uspokojení mi způsobuje rozkoš,“ vysvětluje rodačka z Jičína.

„Posedlosti jsou provázené rozkoší, jinak by je lidi nehledali. To touha po rozkoši je tím hnacím motorem. Je pravda, že posedlost každý vnímá jinak. Pro mě je to třeba kapku silný výraz, který zas tak často nepoužívám. Ale jsou věci, které mě hluboce naplňují. Někdo by to mohl nazvat i posedlostí. Kromě kávy a bohužel i cigaret, kde to už hraničí se závislostí, miluju cestování. Jsem jím posedlá? Někdo by to tak mohl nazvat. Posedlost má mnoho tváří. Záleží na tom, z jakého pohledu se na ni díváte,“ zamýšlí se nad tématem svého nového filmu.

Láska na 1300 kilometrů

Milena, kterou Jana v novém filmu Rozkoš přesvědčivě hraje, usíná i vstává s mobilním telefonem. Její partnerský vztah se odehrává z podstatné části jeho prostřednictvím. „Ta holka je blázen,“ vzpomíná Jana Plodková, jak kroutila hlavou nad chováním své hrdinky. Divila se, jak může být mladá žena tak zabedněná. „A pak mi to došlo. Vždyť já prožila něco podobného!“

Foto: Milan Malíček, Právo

Jana Plodková

Herečka má na mysli období, kdy studovala angličtinu v Londýně. Bylo to krátce po úspěchu filmu Protektor z roku 2009. Doma sice měla ocenění za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli, Zázraky života však už byly dotočeny a před sebou neměla nic konkrétního.

Odjela tedy nejprve do New Yorku a později do Londýna. Chtěla poznat nová místa a taky pilovat anglický akcent. Když si odskočila natočit do Česka reklamní spot na brýle, svedl ji osud dohromady s optikem Filipem Žilkou. Zamilovali se do sebe, ona však musela dokončit studia v Anglii. Začátky vztahu se tak odehrávaly na dálku 1300 kilometrů, které dělí Prahu a Londýn.

„Byla to velká láska,“ vzpomíná herečka a bere do ruky svůj mobil, „a Filip byl pro mě tady v tom telefonu. Celý den jsem chodila s telefonem v ruce nebo ho aspoň měla položený někde poblíž. Když jsem šla do vedlejší místnosti, telefon šel se mnou. To byla posedlost jako blázen!”

„Když jsem si to uvědomila, říkala jsem si, že to už je moc. Není to živá věc, je to jen krabička, která přenáší emoce. A ani to ne, jsou to emoce, které si já vymyslím, skrz slova, která mi přijdou. I když emoce a city v těch slovech byly, nedají se zcela přenést na dálku. Přesto se mi nedařilo se toho návyku zbavit. Ani když jsem se vrátila zpět do Čech a začala s Filipem žít. Nějakou dobu byl telefon se mnou, i když byl Filip vedle mě. Trvalo dlouho, než jsem se toho zbavila,“ vypráví.

Celý den jsem chodila s telefonem v ruce nebo ho aspoň měla položený někde poblíž.

Dnes už po práci na svém telefonu vypíná zvonění a ne vždy ho zvedne. „I když pořád nedám na telefon dopustit. Používám ho stále často. Při přestávkách na natáčení se ráda ozvu přátelům nebo něco vyfotím a pošlu to Filipovi. Ale pak jsou dny, kdy ho odkládám. Cítím se svobodněji.“

Prochází teď obdobím, kdy se jí pracovně opravdu daří. „Na počátku všeho je myšlenka. Je to nejsilnější věc na světě. Co se týče práce, myslím na to, abych dělala smysluplné věci a s dobrými lidmi. A ono se tak děje. Přicházejí ke mně samé dobré projekty,“ pochvaluje si.

S partnerem Filipem je spojuje mimo jiné láska ke zvířatům a dálkám. Na jejich poslední cestu na jih Afriky vzpomíná herečka moc ráda. „Pozorovat lví rodinku jen pár metrů od sebe pro mě byla opravdová rozkoš. A pak ty vůně! Afrika je plná intenzivních vůní. Trávy, květy, stromy, to všechno tam voní velmi intenzivně.“

Ráda by se časem přestěhovala do domku za Prahou, kde by pěstovala kytky, měla kočky a kde by s přítelem založili rodinu. Zatím však ještě oba chtějí pracovat a poznávat.

Foto: ČTK

Se svým přítelem, optikem Filipem Žilkou, chodí už přes dva roky. Zálibu v extravagantních brýlích však má už od dětství.

„Když jsou prostředky, většinou je vydám právě za cesty. Byla bych radši, aby peníze buď neexistovaly, nebo jich bylo strašně moc. Nechci počítat, zda mám na to či ono. Chci žít a pěkně si to tu užít. Když peníze docházejí, jsem nervózní, protože nemám pravidelnou práci. Ale jakmile je vydělám, neumím je ušetřit. Hned někam zmizí. A pak jsem ve stresu, kdy už přijde práce.“

Přesto se Jana umí přizpůsobit situaci, kdy už peníze dojdou. „Dá se říct, že žiju ze dne na den. Připadá mi to svobodnější než žít od výplaty k výplatě a vědět, že některé věci si nebudu moct nikdy dovolit.“

Zamilovanost je jako kokain

Miluje okamžik, kdy se vrátí ona i její partner z práce a uvelebí se na kanapi, kde si buď čtou, nebo hrají hry na počítači. „Jsme tak spolu, a přitom každý sám. Odpočineme si po celém dni.“ Těmto drobným radostem přikládá velký význam.

„Nelze si nevšimnout, že se lidé rozcházejí a střídají partnery. Je v tom jistá rozmlsanost, podíl má i rychlost doby a podnětů, které přináší. Je jednoduché s někým žít a vzápětí potkat někoho jiného,“ myslí si. Má pro takové vztahy pochopení, ale sama ví, že našla toho pravého. „Dnes už bych takový vztah, kde se nesdílí na sto procent, kde není intimita a který je založený buď pouze na sexu, nebo na jiné výseči ze života, nechtěla. Ale jsou lidé, kteří takový vztah mají, a pak lze pochopit, že hledají dál.“

Velmi na ni zapůsobil dokumentární film, který nedávno viděla. Byl o monogamii. Ona sama věří, že je možná. Vědci ve snímku hovořili o tom, že zamilovanost aktivuje v mozku stejné receptory jako kokain.

„Zamilovanost se vlastně rovná rozkoši z kokainu. A naopak, lidi na kokainu zažívají zamilovaný stav. Nenabádám tím ke kokainu. Jen chci říct, že i když zamilovanost opadne, monogamie je možná, když člověk najde toho pravého. V tomhle případě totiž stav zamilovanosti trvá dál, jen má různé formy. Tak se pozná, že člověk vedle vás je ten pravý: už nemáte potřebu hledat jiného.“

Lidé jsou tu uzavření do sebe

Lidé jsou dnes podle ní sevřeni mnoha strachy. „Hlavně tím o peníze,“ zdůrazňuje. „To je dnes velká posedlost. Odevšad se ozývá, jak se vše zdražuje, a lidi se bojí, že nevyjdou. Naše národní povaha je hodně o uzavřenosti do sebe. Na ulici lidi buď čučí do mobilu, nebo do země.

Foto: archív ČT

Komika jí není cizí, čehož rád využil i Bolek Polívka v Manéži.

V cizině je to jinak. V Londýně nebo v New Yorku vám klidně cizí lidi na ulici něco pochválí, osloví vás. Samozřejmě že mě to zaskočilo, v první chvíli jsem si myslela, že asi něco budou chtít. Ale pro ně je to normální. Přijde mi, že my o něco přicházíme.“

Osobně však samotu nezavrhuje – v dětství ji i vyhledávala. Její sestra je o sedm let starší, v dětství nebyly zrovna parťačkami ke společným hrám. A tak si malá Jana často hrála sama. Stavěla si bunkry a lezla do korun stromů.

„Měla jsem svůj svět, kde mi bylo dobře. Tehdy bylo mnohem méně podnětů než dnes. Svůj první mobil jsem dostala k osmnáctinám, když mě vzali na JAMU. Nebyly ještě žádné iPody a iPhony, ale věřím, že kdyby byly, byla bych stejná jako dnešní děti. Chtěla bych je taky. Takhle jsem si musela vystačit s málem.“

Vybavuje si, jak ji fascinovala zásuvka s maminčinými šperky a brýlemi. „Jak ráda jsem se tím probírala! Mamka nosí brýle dodnes, měla vždy několikery. Vášeň pro ně mám asi po ní. Od puberty jsem brýle sbírala, líbila se mi barevná sklíčka a extravagantní obroučky. Měla jsem jich doma asi třicet. Byly mezi nimi růžové brýle, modré, červené i babičkovské. Vlastně je to moje další posedlost,“ usmívá se herečka.

Reklama

Související témata:

Související články

Linda Rybová: Vařím v podstatě každý den

Její éterická krása ji předurčovala k rolím princezen, víl a křehkých bytostí, které je třeba ochraňovat. Poté, co je také roky hrála, dostává role potvor,...

Výběr článků

Načítám