Hlavní obsah

Ha Thanh Špetlíková: Vietnam se rapidně mění

Právo, Lucie Jandová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Do Česka přišla se svými rodiči, když jí byly čtyři roky. Na její češtině byste ale nepoznali, že není jejím rodným jazykem. Vystudovala scénografii na DAMU a věnuje se kostýmní tvorbě. Se svým manželem, světelným designerem Martinem Špetlíkem, provozuje dvě kavárny a v kinech právě běží film Miss Hanoi, ve kterém devětadvacetiletá herečka Ha Thanh Špetlíková vystupuje v hlavní roli. „Pestrost mých činností mě baví,“ tvrdí.

Foto: Petr Horník, Právo

Ve Vietnamu nebývá zvykem, aby si nevěsta při svatbě vzala jméno manžela. Ha Thanh Špetlíková to před třemi lety udělala.

Článek

V čem vás vlna zájmu po premiéře filmu Miss Hanoi zaskočila?

V intenzitě. Nejsem ani profesionální herečka, ani netrpím potřebou honit si ego. Zájem o moji osobu pro mě není přirozené prostředí. V Ordinaci v růžové zahradě už sice hraju docela dlouho, ale více mi vyhovuje být schovaná v pozadí, být součástí týmu, což je při mojí práci kostýmní výtvarnice možné.

Ale teď jsem musela jít s kůží na trh, čelit kritice, ať už dobré, či špatné. Herci jsou na to možná zvyklí, ale já ještě ne.

Když se necítíte být herečkou, čím tedy? Jste kostýmní výtvarnice, kavárnice?

Aktivit mám spoustu a moje hlavní parketa spočívá v rozmanitosti. Říkám o sobě, že jsem kostýmní výtvarnice, ale letos v únoru jsem otevřela druhou kavárnu a od té doby jsem žádné kostýmy nedělala. Na rozdíl od předchozích let, kdy jsem je navrhovala pro operu i činohru.

Věnuji se vždy tomu, co je aktuální, a ostatní aktivity se dočasně ocitnou na vedlejší koleji. Proto nerada tvrdím, že jsem něčím, co zrovna nedělám. Ale čím dál víc si myslím, že se nepotřebuji definovat skrz to, co dělám, baví mě celá ta škála. I to, že nejsem závislá na jednom z příjmů.

Odpočinu si tím, že odběhnu k jiné práci. Udržuje mě to v bdělosti a nesklouznu do pocitu, že jedna práce je nejdůležitější na světě. A i ty sociální bubliny mám o to rozmanitější.

Kavárnu jste otevřela v prostoru bývalé továrny Pragovka, kde vzniká zajímavý projekt na obnovu místa. Jak jste se tam ocitla?

Oslovili nás s manželem majitelé Pragovky, protože se dozvěděli, že vedeme kavárnu pod divadelní akademií. A měli dojem, že nejsme jen podnikatelé, že se zajímáme o kulturu a dokážeme kolem shromažďovat kamarády, kteří se věnují divadlu, filmu, hudbě.

Přiznám se, že kavárnu, která je jen o byznysu, bychom ani provozovat nechtěli. Baví nás organizovat kulturní život, i když byznys musí být také, aby mohl živit karmicky lepší a zajímavější projekty.

Kromě kavárny budeme rozjíždět hned vedle ní obrovský prostor, kolem 450 metrů čtverečních, kde bychom chtěli pořádat koncerty, divadelní představení, tančírny či trhy s kulturním programem. Naše nápady a potřeba realizovat se v Pragovce dopadají na úrodnou půdu a setkávají se s nadšením a podporou.

Foto: Falcon

Policistku Anh hraje po boku Davida Novotného v českém filmu Miss Hanoi.

Říkáte karmicky, jste buddhistka?

Asi je mi to nejblíž. Ale nemám potřebu se tak pojmenovávat. Když vidím, jak k buddhismu přistupuje velká část Vietnamců, je mi jasné, že můj pohled je jiný.

Ve spoustě obchodů, které provozují Vietnamci, oltářík najdeme.

Jenže to s buddhismem nijak nesouvisí, spíš s pohanstvím. Málo Vietnamců ví, o čem buddhismus skutečně je, i když je to nejrozšířenější víra. Oltáře v obchodech jsou obětiny bůžkům prostoru a půdy. Mají se postarat o to, aby se místu dařilo, aby byla hojnost, což s buddhismem nemá nic společného.

A uctívání předků se podle mě s buddhismem úplně vylučuje, když Buddha mluví o reinkarnaci. Chápu, že je duše nějakou dobu v bardu (pojem tibetského buddhismu označující mezistav mezi dvěma zrozeními – pozn. red.), než přejde do dalšího života, ale potom jde dál, a tak by se neměla volat zpátky, ne? A oni mají oltářík s fotkami předků a každý měsíc jim dávají obětiny, aby zavolali duši zpět. Modlí se k předkům, aby jim zaručili hojnost, zdraví, peníze, modlí se i k Buddhovi.

Ve Vietnamu je víra dost pragmatická a taky se tam rozjel ohromný byznys s posmrtnými obřady. Nikdy to nebylo tak rozšířené jako teď. Prodávají se papírové modely všeho možného, které se pálí a posílají předkovi na onen svět. Je to neekologické, vzniká spousta odpadu a modely nejsou ani pěkné. Jsou to bizarní věci.

Na onen svět posílají falešné bankovky, jako by nestačilo, kolik starostí máme s penězi v tom našem. Mému dědovi takhle posílali papírové modely auta, porcelánového setu, zlatých hodinek, satelitu, lednice. Co kdyby se zlobil, že mu nedopřáli? Přijde mi to šílené a zbytečné.

Kdy jste byla naposledy ve Vietnamu?

Před třemi roky a všechno tohle jsem zažila, protože zrovna umřel děda. A já stihla ještě obřad 39. den po smrti. Nebo 52.? Nevím, a trošku si z toho dělám legraci, protože se mi to zdá absurdní.

Jaké je pro vás navštěvovat rodnou zemi?

Největší skok to byl v šestnácti, to jsem se do Vietnamu podívala poprvé od doby, kdy jsem odtamtud odešla. To mi byly čtyři. Od té doby jsem tam byla několikrát.

Vietnam se rapidně mění, když přijedu třeba po třech letech, vidím velké změny. Je to rozvojová země, některé věci jdou nahoru, třeba služby. Existuje velká propast mezi bohatými a chudými a je tam vůbec mnoho kontrastů. Něco je špičkové, něco naopak připomíná středověk.

Například?

Třeba špičkové služby v některých hotelech a proti nim třeba záchody na starých tržnicích, které jsou šílené, nebo chování a myšlení některých lidí. Vývoj je tam tak rychlý, že jejich mentalita nestíhá. Rozdíl mezi městem a vesnicí je taky velký, v Evropě je myslím vývoj plynulejší.

Foto: TV Nova

Jako zdravotní sestřičku Tien ji vídáme v Ordinaci v růžové zahradě 2.

Jaké bývá setkání s příbuznými?

Skvělé, z otcovy strany tam mám úžasnou část rodiny. Mámini příbuzní žijí tady. Ve Vietnamu mám ještě prababičku, které je letos 108. Děda umřel v devadesáti, ten se taky dožil úctyhodného věku. Takového bych se snad ani dožít nechtěla, už teď mi to někdy přijde dlouhé. (směje se) Oni jsou moc rádi, když přijedu, mohou se přetrhnout, aby si udělali čas.

Rodiny ve Vietnamu opravdu drží velmi pevně pohromadě. Má to svoje kladné i negativní stránky. Rodina se někdy do všeho moc plete, ale na druhou stranu se její členové o sebe zajímají. Když je moje teta v nemocnici, je jasné, že ji musím jet navštívit. Zajímáme se o sebe, víme, kdo co dělá, napříč generacemi. V tom by se Češi mohli inspirovat, vždyť kdo z nich zatelefonuje sestřenici nebo strýčkovi?

Byl s vámi ve Vietnamu i váš manžel?

Ano, byli jsme tam rok po svatbě. Svatba nás stála hodně úsilí, jeli jsme tedy až za rok s partou kamarádů. Můj muž má Asii, na rozdíl ode mě, procestovanou skrz na skrz, byl s divadlem v Koreji, Japonsku, Číně, všude možně, kromě Vietnamu. Díky mně si k němu vytvořil blízký vztah.

On pochází z mrňavé rodiny a najednou přišel k obrovskému příbuzenstvu. Je za to moc rád, vidí, jaké vztahy máme, a líbí se mu to. Pořád spolu něco podnikáme, jezdíme na rodinné výlety, a to ho baví.

Musel vaše rodiče žádat o ruku?

Ano, musel, a bylo to vtipné. Klasické zásnuby neproběhly, v době, kdy se k nim schylovalo, měla maminka zdravotní problémy a skončila v nemocnici. Docela mě to mrzí, protože tam byl velký potenciál pro srandu.

Před svatbou muž nežádá ženu, ale rodina žádá rodinu. Jeho rodiče by museli požádat mé rodiče o moji ruku. Tak to u nás ale neproběhlo, můj muž žádal zvlášť mamku a tátu, protože naši jsou rozvedení. U maminky naši svatbu nejprve oznámil, musela jsem do něj šťouchnout, aby se zeptal. Začal ze sebe něco komplikovaně soukat, nakonec z toho vyšlo něco jako Já, Ha Thanh, léto, mít se rádi, svatba, můžu?

Maminka hned začala řešit, jak vše bude probíhat, tak jsme jí řekli, že máme svůj koncept, že nechceme vietnamskou svatbu. Pak se ptal tatínka, to už věděl, jak na to. Jenže se tam přichomýtli mí zlomyslní bratranci, takže ho to naučili vietnamsky. Ukázalo se, že předstoupil před mého tátu a požádal ho o svolení k orálnímu sexu se mnou.

Foto: Profimedia.cz

S manželem Martinem

A jaká byla svatba?

Měli jsme ji v srpnu, což Vietnamci považují za monzunové období čili deštivé a plačtivé. Srpen berou ve Vietnamu jako nejsmolnější měsíc v roce. A vysvětlujte, že tady nejsou monzuny a že je to tedy jinak.

Má vietnamská rodina byla proti, takže vymysleli, že pro nás uspořádají buddhistický obřad. Vypočítali měsíc, den, hodinu a vyšlo to na červenec. Měli jsme z toho legraci, ale pak přišel mnich a ten obřad provedl. Zpívali jsme svaté texty, manžel jim sice nerozuměl, ale najel krásně na ten tón, i když dělal jen brum brum a mňau mňau. Mnich pak řekl, ať složíme sliby a poděkujeme rodičům i sobě. Vyšli jsme ven a pochopili, že to nebyla legrace, že jsme fakt svoji.

Naše svatba pak proběhla na Dlaskově statku, což je blízko rodiště mého manžela. V dětství chodil za maminkou, která tam pracovala, a on jako malý chytrolín vyprávěl lidem ze statku jeho historii. Pamatovali si na něj a prostor nám poskytli. Na svatbě bylo asi 200 lidí, což je na vietnamské poměry velmi skromný počet. Z toho skoro sto byla moje rodina.

Jak si rozuměla vaše rodina s tou manželovou?

Všichni se promísili, bylo vtipné, jak na staročeském statku pobíhaly babičky a tetičky ve vietnamském kroji. Moje družičky byly Vietnamky s tradičními českými stužkami a tradičně česky jsem to pojala i já, měla jsem bílé šaty a luční kvítí.

Foto: Profimedia.cz

Při premiéře Miss Hanoi zapózovala s šerpou

Navrhla jste si je?

Nějakou představu jsem měla, ale ušila mi je moje nejlepší kamarádka a svědkyně, módní návrhářka Monika Lepschy.

Začnou teď Vietnamci díky vám chodit do kina?

Každé kino má k dispozici verzi s vietnamskými titulky, takže když se mezi sebou domluví, je možné jim to pustit. Ale pro větší města, jako je Praha, Brno, Ostrava, budeme dělat speciální projekce.

Pro mě je velmi významné, že se film přeložil do vietnamštiny, takže generace mých rodičů může poprvé za třicet let zajít do kina. Odpočinek moc neznají a mají jazykovou bariéru, takže kulturní život příliš plnohodnotný nemají. Vietnamská komunita občas pořádá koncerty a vystoupení tradičních tanců. Kino, to tu ještě nebylo.

Jak přijali Vietnamci vaši hlavní roli v českém filmu?

Fandili mi, to jsem zaregistrovala. Ale to film ještě neviděli. Jak to bude, až ho uvidí, nevím. (směje se)

Film je pravdivý v tom, že ukazuje kladné a záporné postavy obou společností. Tak to opravdu je. Někteří Vietnamci s tím souhlasí a berou to a pak jsou tady ti konzervativní, kteří mají pocit, že by se o Vietnamcích mělo mluvit jen v dobrém.

Já ale nejsem člověk, který by se snažil zalíbit všem. Říkám, co si myslím, tak, jak mi to jde přes pusu. Je pro mě důležité, abych s tím byla ztotožněná, a pokud si to bulvár vyloží po svém a udělá z toho titulek, to je jeho věc.

Foto: Profimedia.cz

S hereckým kolegou Davidem Novotným a režisérem Miss Hanoi Zdeňkem Viktorou

Co pro vás bylo při natáčení nejtěžší, s čím jste se musela poprat?

Hlavně s tím, jestli to přijmu a vezmu na sebe vše, co to obnáší. Není to jen o tom hrát, ale vystavit se veřejně. V řemesle jsem objevila nové věci. Třeba zachování kontinuity postavy, i když se jednotlivé scény točí na přeskáčku. Nebo když moje postava lže jiné, která to nesmí poznat, ale divák ano.

Nicméně nejtěžší bylo unést kritiku. Musela jsem se poprat s tématem sebepřijetí, abych všemu dokázala čelit.

Reklama

Související témata:

Související články

Leoš Noha: Rockeři dlouho nežijou

Vyučený opravář elektrických přístrojů, který o hereckou školu ani nezavadil, a přesto má na svém kontě velké divadelní role v ústeckém Činoherním studiu...

Výběr článků

Načítám