Hlavní obsah

Filip Renč: Ženy jsou často úspěšnější než muži

Právo, Lucie Jandová

Má za sebou perný rok. Dotočil pokračování kultovního seriálu Sanitka a ze scén, které točil v nemocnici, odjížděl do jiného špitálu, kde ležela jeho maminka. Zrežíroval několik předvolebních klipů, muzikál a televizní film a tvrdí, že mu takové tempo vyhovuje.

Foto: Petr Horník, Právo

Při natáčení musím mít jasnou vizi, a ne se topit v emocích, říká o sobě osmačtyřicetiletý režisér.

Článek

„Když přijdu na plac, všechno ze mě spadne,“ říká osmačtyřicetiletý režisér a dodává, že náročné scény má rád, ale musejí být pečlivě připravené, aby natáčení mohlo běžet jako dobře namazaný stroj.

Sanitka 2 skončila a byl to divácký úspěch. Máte pocit úlevy, že to máte za sebou, nebo byste si dal říct na další pokračování?

Nápad na pokračování bych měl. Umístil bych ho do prostředí Lékařů bez hranic, kteří by zakládali záchrannou službu někde v Africe. Je to ale jen utopie, kterou nosím v hlavě. Česká televize do takhle nákladného projektu už nepůjde. Ale kdyby hypoteticky bylo další pokračování, tak takhle, protože Praha už je z hlediska Sanitky celá vytočená.

Včetně největšího neštěstí v dějinách záchranné služby, které se odehrálo v posledním díle. V nabitém rockovém klubu se propadla podlaha. Byla to ta nejtěžší scéna v seriálu?

Organizačně a finančně určitě. Byly tam stovky lidí, jak záchranářů, tak komparzistů a štábu. V Milovicích, kde se to točilo, jsme si postavili celé město. Byly tam cedule, podle kterých se lidé orientovali, kde je produkce, maskérny, catering, rekvizity nebo technika. Byla to nejdražší scéna, jakou kdy Česká televize natočila.

To jste rekordman!

Ano, stála mnoho miliónů korun. Musím pochválit produkci, že na to v rámci celého rozpočtu ušetřila peníze. Scéna není ošizená, náročnost je na ní vidět. Je tam mnoho audiovizuálních efektů, které dodělávala infografika České televize.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Filip Renč

Například?

Například samotný výbuch byl kombinací několika technik. V podobných scénách nesmí být nic ponecháno náhodě, vše je podrobně rozzáběrováno už v technickém scénáři. Při pěti stech účinkujících lidí se nedá přemýšlet, co se bude točit a jak se to bude dělat. Jede se podle bodového scénáře, je to jako film. Není čas na improvizaci. A musí se to stihnout za jedinou noc, protože druhý den herci třeba nemají čas. Musí to běžet jako dobře promazaný strojek, jako švýcarské hodinky. Každá minuta natáčení stojí velké peníze.

To je značný stres. Býváte nervózní?

Někde jsem četl, že nejstresovější povolání je pilot dopravního letadla a hned za ním následuje filmový režisér.

Jak to líčíte, tak bych tomu i věřila.

Já to tak ale mám rád. Když přijedu na plac, všechno ze mě spadne. Cítím se jako ryba ve vodě. Když vím, že mám všechno připravené, nic mě nezastaví. Práce s lidmi mě prostě baví.

A s emocemi zjevně taky. Jsou pro vás hodně důležité?

Ano, i když Sanitka nebyla jen o emocích, ale byla taky situační a akční. Samozřejmě se taky týkala mezilidských vztahů, které jsou složité. Život i smrt, láska i rozchody, to se týká nás všech. Emoce do filmu patří, všichni je prožíváme. Jde o to nebát se je ukázat.

Sanitka 2 pro vás byla vypjatá i z osobního hlediska. Při natáčení vám zemřela maminka.

Točili jsme náročné scény v nemocnici na Homolce, v Motole na jipce či na pitevně. Když jsem dotočil scénu, jel jsem za mámou, která ležela na Smíchově v kómatu. Jezdil jsem z nemocnice do nemocnice. Během tří týdnů zemřela moje maminka, maminka Pavla Zedníčka a zemřel i pan Havel. A ráno jsme se všichni sešli na place a začali pracovat. To nás zachraňovalo, protože jsme na to nemuseli myslet a utápět se v tom.

Museli jsme jet dvacet hodin denně a to, myslím, pomohlo mně, Dáše i Pavlovi tak trochu zapomenout. Velmi obdivuju právě Dášu, protože pár dní po pohřbu pana Havla točila náročnou scénu, ve které jí zemřel otec. Tehdy jsem žasl, jak to zvládla. Ta scéna byla velmi emotivní, točili jsme ji v jednom dlouhém záběru a byla, jak se obrazně říká, až na krev.

Herci mohou emoce právě při takových scénách ventilovat. Vy ale musíte zůstat chladný, držet pevně vizi a cíl. Kdy na vás dopadnou těžké chvíle?

Musím být profesionál. A to, co dělám, je pro mě droga. Při práci vypnu, myslím jen na záběr a na to, jak to bude vypadat střihově a emocionálně. K tomu mi pomáhá hudba, kterou mám vybranou dopředu. Vybírám ji pečlivě nebo si ji nechám složit. Pouštím si ji i doma, když si dělám technický scénář.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Některé scény byly takové, že jsem se u nich dojal. Třeba když se Marek Vašut loučil se svým synem na letišti, zahrál to výborně. A já byl naměkko, tehdy mě dostal. Ale na to musím zapomenout. Musím ten tým vést, a ne plakat. Doma už o tom nepřemýšlím, jen si zrekapituluju den, zda byl dobrý, a jdu dál.

Takže díky práci jste překlenul nejtěžší chvíle? S maminkou jste měl silný vztah…

Ano, žili jsme spolu celé moje dětství sami dva. Pro každého je to rána, když mu odejde rodič. V první chvíli nemůžete věřit tomu, že se to může stát.

Změnilo se tou smrtí něco, jste třeba dospělejší?

Je mi osmačtyřicet, tak už snad dospělý jsem. (usměje se)

Ano, ale dříve byl Neruda v padesáti ctihodný kmet. Dnes se snažíme být mladí co nejdéle.

Ano, protože dobře jíme a jezdíme na dovolenou k moři. Žiju od dvaceti let sám, takže vím, že se člověk musí životem proklestit taky sám. O rodiče bychom se měly starat spíš my dospělé děti.

Jak vnímáte blížící se padesátku?

Že už vám nikdo nic neodpustí. Už nejsou žádné alibi. Snažím se udržovat fyzickou kondici, abych nezdědkovatěl dříve, než je třeba. Útěchou mi je, že v profesi, kterou dělám, se mohu neustále zlepšovat. Režiséři, jako jsou Scorsese, Stone nebo Forman, natočili vynikající moderní filmy, když jim bylo přes padesát. Dokud funguje mozek, tak věk s režijní prací nesouvisí. A taky se vždy najde někdo, kdo natočí něco lepšího a nutí vás jít zase dál. Co se týče věku, režie je k němu milosrdná.

Režie ano, ale co soukromý život? Na place máte pevnou vizi, ale co v soukromí?

Ale vždyť víte, že ne. Všechno o mém životě se dá najít na internetu. Není jednoduché se s nějakou dámou seznámit, když si může vygooglovat celý můj život, vztahy, lásky i rozchody. Někdy se opravdu stane, že po schůzce si žena sedne k internetu a projede si mě.

Já myslela, že se podívá na vaše filmy.

To by bylo lepší. Nicméně teď mám přítelkyni a jsem spokojený. Zatím je to dobré, ale nikdo nikdy neví, jak to skončí a jak dlouho spolu ti dva budou.

Foto: Michaela Feuereislová

Jsem s ní spokojený, říká o své současné přítelkyni Petře.

Je to daň vašemu povolání, nebo je to s vámi tak těžké?

(rozesměje se) Jsem trošku samorost, to je pravda. Ale mé zaměstnání mým vztahům taky moc nepomůže. Nejsem třeba doma i tři měsíce. Pro mě je prioritou filmová a divadelní práce, dávám jí přednost před vším. Takže nejsem rodinný typ, který by chtěl zahnízdit a starat se jen o rodinu. To k téhle práci moc nejde. Jsem rozlítaný, pořád mezi lidmi z nejrůznějších prostředí a povolání. Filmová kamera je moje pravá manželka.

A té jste věrný.

Ano, té jsem věrný, i když to s ní nemám jednoduché a ona se mnou taky ne.

Máte dvanáctiletou dceru Natálku, která je prý zarputilá po vás. Pořád to platí?

Ano, paličatá je neskutečně. A začíná z ní být už slečna. Mám z ní radost, má samé jedničky a píše povídky a básničky.

Foto: archív Bioscop

Jeho Román pro ženy, kde v roce 2004 excelovali Marek Vašut a Zuzana Kanóczová, zaznamenal obrovský divácký úspěch.

Po kameře nekouká?

To ne. Je skromná, nic nechce. To, co jí koupím, jí musím skoro vnutit. Mám naději, že z ní vyroste inteligentní dívka. Hrozně to letí, narodila se, když jsem měl premiéru Kleopatry. Takže ona je pro mě taková malá Kleopatra.

Vloni jste natočil i klipy ke dvěma politickým kampaním. Podle čeho si vybíráte, koho podpoříte?

Celkem jsem už pomohl vyhrát čtvrtou politickou kampaň. (směje se) Mám z toho radost, byť to bylo proti všem.

Myslíte tím, že vám kolegové vyčítali podporu Miloše Zemana?

Celá umělecká fronta podporovala pana Schwarzenberga, který je můj přítel a kterého mám velice rád. Nicméně mě oslovili lidi kolem Zemana, na začátku kampaně, když ještě bylo ve hře všech devět kandidátů. Nabídku jsem přijal, protože jsem věděl, že Miloš Zeman je stejně jako pan Schwarzenberg osobnost, že to jsou oba vzdělaní, politicky zkušení lidé, kteří pro tento národ něco udělali.

Foto: Petr Horník, Právo

Vloni natočil volební klip pro Miloše Zemana, kterého v prezidentské kampani podpořili také dcera Kateřina a herec Marek Vašut.

Nikdo nepočítal s tím, že se do finále prezidentské volby dostane zrovna pan Schwarzenberg s panem Zemanem. A já pak už chtěl dokončit práci, kterou jsem začal. Vážím si jich obou, byť je každý jiný. Dlouho jsem přemýšlel, jak budu Miloše Zemana prezentovat, a myslím, že se povedlo v jeho volebním klipu vystihnout, jaký je.

Vložil jste do klipu jeho lidskou, emoční tvář. To vám jde opravdu dobře.

Spot nemůže ovlivnit zásadním způsobem volbu prezidenta, může přispět pár kapkami. Jeho vítězství nepřipisuju svému volebnímu spotu. Dva dny před skončením kampaně jsem ještě vymyslel jeden spot.

Byl jsem zrovna ve Špindlu, když Schwarzenbergův tým vyjel se spotem se známými lidmi, kteří mu vyjadřovali podporu. Šel jsem proti tomu a udělal spot s lidmi obyčejnými. Zatelefonoval jsem do Prahy, ať mi na druhý den připraví kameru a kompars čtyři sta lidí. Natočil jsem to druhý den a ten další to už bylo ve vysílání. Byla to moje nejrychlejší práce.

A jak jste se dostal k podpoře KDU-ČSL, pro které jste taky natočil volební spot?

Taky mě oslovili, a jelikož jsem člověk s křesťanskými kořeny, můj dědeček byl katolický básník a intelektuál a táta je taky silně věřící, kývl jsem na to.

Ale vy své křesťanské kořeny máte trochu zabarveny východními filozofiemi, ne?

Ano, těch panáčků uznávám víc. (směje se) Cíl KDU-ČSL byl, aby se vrátili zpátky do Poslanecké sněmovny, a to taky vyšlo.

Nevadí vám pracovat pod tlakem?

To je nutné. Musím mít nůž na krku, abych něco udělal. Jen tak ze mě něco vypadne. Nemůžu jet na dovolenou na chalupu a tam tvořit. Mně se musí orosit čelo a klepat ruce a valit krev do hlavy, abych něco udělal.

Foto: archív ČT

Svůj rukopis vložil do televizního filmu Sebemilenec na motivy knih i života zavražděné spisovatelky Simony Monyové. V hlavních rolích v něm hrají Simona Stašová a Jaromír Dulava.

Tvůrčího adrenalinu jste měl vloni dost, protože jste ještě režíroval muzikál Casanova a televizní film Sebemilenec.

Ano, Casanova je hezká věc, která pobaví, nenudí a má vtipné dialogy. Nesnáším takové ty tříhodinové opusy, takže tohle se snad netáhne. Pepa Vojtek je tam výborný, mám ho rád. I když je herecký amatér, je pracovitý a na jevišti by vypustil duši. Přitom působí přirozeně. Je to poctivý herec a dobře se s ním dělá.

Vy vůbec máte své oblíbence, se kterými rád spolupracujete. Jednou z nich je Simona Stašová. Po Románu pro ženy jste ji obsadil do televizního filmu Sebemilenec podle knihy zavražděné spisovatelky Simony Monyové. Jak se vám pracovalo na ryze ženském tématu domácího násilí?

Je to třetí díl trilogie, který produkovala Česká televize Brno podle románů Simony Monyové. Po trilogii Vetřelci a lovci, kterou jsem pro ně natočil a kde Simona Stašová hrála taky, protože ona je prostě skvělá herečka, mě znovu oslovili.

Foto: Falcon

Tři České lvy a čtyři ceny na filmovém festivalu v americkém Tiburonu získal v roce 2009 jeho film Hlídač č. 47. Lucie Šipošová a Karel Roden v něm tvořili ústřední hereckou dvojici.

Šlo o to, aby tenhle třetí díl o domácím násilí nebyl příliš feministický, nebo dokonce až sufražetský. Takže to měl točit chlap, aby do toho vnesl svůj pohled. Tak oslovili mě. Dostal jsem scénář Evy Papouškové, který nebyl špatný, ale já do něj chtěl dát svoje vidění a dodat tam akčnější scény. A myslím, že to vyšlo dobře. Pro mě je ten film hereckým koncertem Simony Stašové a Lály Dulavy, kterým sekunduje Pavel Kříž.

Jak se díváte na problematiku domácího násilí?

Sebemilenec je pro mě důležitý film i proto, že by měl dodat odvahu ženám, aby domácí násilí ohlásily a nenechaly si ho líbit. Ony často na tu zvrácenou hru přistoupí a pak už není jasné, co je správné a co už ne. Jen kolem tří set žen domácí násilí nahlásí a to je jen jedno procento z těch, kterým se děje. Nenatočil jsem ale didaktický film, je to psychothriller. O zdánlivě nenápadném vztahu, který se rozroste do netušených rozměrů.

Proč myslíte, že je tolik napětí mezi muži a ženami?

Ženy jsou často úspěšnější než muži, zastávají posty, které dřív zastávali jen muži. Nevím, zda je dobře, že ženy mají manažerské choutky, ale návrat k tradičnímu uspořádání není řešením a už to ani není možné. Manažerky či ženy se silnou pozicí si ale muže hledají hůř, protože ti se bojí, že jim nebudou stačit. Dvě silné osobnosti se těžko snášejí, někdo chce být vždy dominantní. To nemohou být oba.

Foto: archív ČT

Nejdražší scénou v dějinách České televize korunoval pokračování kultovního seriálu Sanitka, který se vysílal v závěru loňského roku. V popředí Jiří Dvořák.

Bude pro vás tento rok taky tak hektický, jako byl ten loňský?

To rozhodně bude, protože mám před sebou projekt filmu o Lídě Baarové. Budeme jej točit od září, scénář napsal Ivan Hubač. Chystáme to už deset let. Film bude s mezinárodním obsazením a většina se bude odehrávat v Berlíně. Takže se bude točit nejspíš v němčině. Což bude zajímavé, protože já se domluvím anglicky, ale německy ne.

Příprava je dost náročná, co se týče historických faktů a odpovídajících lokací, ale i hledání představitelů Baarové, Goebbelse a Hitlera. Celkem bych měl letos točit čtyři filmy, ale to se nedá zvládnout a jistě něco odpadne. Lída Baarová to nebude, to je moje srdeční téma.

Máte pro ni pochopení?

Jistě, prostě se zamilovala ještě dřív, než vypukla druhá světová válka, a netušila, kam to dospěje.

Už víte, kdo ji bude hrát?

Ne, to bude ještě velké hledání. Rozhodně si myslím, že to bude neznámá herečka, a přál bych si, aby podoba co nejvíce odpovídala. Zajímavá bude role pana Goebbelse, protože tam chceme sáhnout po zahraniční americké či anglické hvězdě. Budu ho hledat po celém světě a pro úspěch filmu by to mělo být zvučné jméno. Ten film beru jako velkou výzvu, protože člověk by se neměl pořád motat v těch samých kruzích.

Říkáte, že byste letos měl točit čtyři filmy. Pozorujete nějaké dopady krize ve svém oboru?

U nás se točí pětatřicet filmů ročně. Tak nevím, jaká je to krize. Ano, honoráře jsou třeba proti Německu menší. Obecně tu platíme ceny jako v Evropě při pětkrát menších platech. Takže se musíme uskrovnit a nějak vyjít s tím, co máme.

Ale na druhou stranu, když cestuju po světě, tak vidím, že se máme moc dobře. Ať se lidi podívají na Ceylon nebo na sever Afriky, aby si uvědomili, jak žijeme. Měli bychom víc cestovat, abychom byli vděční za to, co máme.

Foto: Michaela Feuereislová

S herečkou a moderátorkou Miluší Bittnerovou jako porotce soutěže Miss Junior 2013.

Reklama

Související články

Karel Šíp: Zaplať pánbůh za tenhle mumraj

V každé době najdeme důvody, proč a čemu se smát. Ne každý to ale umí - a ještě k tomu permanentně, po celý rok. Moderátor, textař, scenárista a hlavně...

Olga Menzelová: Kyselá holka nemá šanci

Upoutává svou prací i soukromým životem. Pětatřicetiletá Olga Menzelová Kelymanová, kdysi atletka, dnes produkční a máma pětileté dcery Anny Karoliny.

Výběr článků

Načítám