Anastasia Chocholatá: Věřím, že štěstí přeje připraveným

Původně ano, od malička jsem dělala krasobruslení a balet, celkem asi dvanáct let. Jenže pak jsem zjistila, že v krasobruslení díru do světa asi neudělám. Vždy jsem bruslila hlavně pro radost a neměla jsem tak velké ambice, abych dřela ještě víc, a měla tak šanci uspět v té obrovské konkurenci, jaká v tomhle sportu ve světě je. A bylo to taky dost náročné časově i finančně...

Každý den dvě hodiny na ledě, a kromě toho jsme měli ještě nějaké tréninky „na suchu“, posilování a běhání. Definitivně jsem s krasobruslením skončila asi v patnácti letech, když jsem z rodných Pardubic odešla studovat Mezinárodní hereckou konzervatoř do Prahy.

Školu jsem měla třeba do šesti hodin večer - a to bych už nezvládala. Moje dlouholeté úsilí tedy časem vyšumělo, ale nedávno se mi vrátilo, když jsem bruslení využila v seriálu pro Netflix.

Na brusle už nemám vůbec čas, a když jsem šla na casting, nestála jsem na nich dobře čtyři roky.

Naštěstí se to nezapomíná, i když nějaké dvojité skoky bych už nepředvedla. Troufla jsem si vlastně jen proto, že nehledali přímo krasobruslaře, ale herce, a zkušenost s bruslením byla výhoda. Chtěli, abychom byli co nejvíc věrohodní. Před natáčením v Anglii jsme pak dva měsíce denně trénovali, a co jsme během té doby zvládli, to jsme se pak snažili před kamerou maximálně využít.

Ne, byla to vlastně obrovská náhoda. Netflix dělal castingy po celé Evropě, takže i tady u nás, a mě oslovila jedna agentura, právě kvůli té mojí krasobruslařské minulosti.

V prvním kole jsme pro casting točili jen videa, ale připadala jsem si naprosto hrozná, a málem jsem to ani neposlala.

Jako herečka jsem se dostala poprvé do kontaktu s textem v angličtině a připadalo mi to hodně těžké. Nakonec jsem si ale řekla: Co se může stát, nanejvýš se ti neozvou!

Byla jsem z toho dost překvapená. Najednou už měl z Anglie přijet do Prahy režisér a chtěl nás vidět osobně... A mně došlo, že jde do tuhého.

Je pravda, že tu roli jsem vlastně spíš jako nechtěla, protože jsem z ní měla hrozný strach. (smích)

Měla. Ale už trošku menší, protože jsem se přece jen maličko otrkala.

Nijak zvlášť jsem anglicky neuměla a k tomu jsem si ani nevěřila. Na castingu sice vyžadovali perfektní angličtinu, ale já se ty texty tehdy naučila jako básničku. Pokynům režiséra jsem rozuměla, takže to proběhlo v pohodě a oni mě už dál z jazyka nezkoušeli.

Když jsem pak přijela do Anglie, prostě jsem skočila do vody. Byla jsem tam jediná Češka, a kdybych tam půl roku s nikým nekomunikovala, určitě bych se z toho zbláznila. Musela jsem se rozmluvit.

Pravda je, že branku místo mě vyplňovala spíš výstroj... Hokej je nejspíš nejnáročnější sport, který jsem si zatím zkusila, ale bylo to skvělé. Nejdřív jsem trénovala jako hráč v poli, abych se naučila zacházet s hokejkou, do brány mě šoupli až potom.

Do té doby jsem si myslela, že v poli je to horší, protože se hodně nalítáte po ledě, ale názor jsem změnila hodně rychle. Z tréninků jsem pak chodila úplně mokrá, jak ze mě lil pot, a naprosto vyřízená. Bolela mě kolena, záda, všechno.

Dostala. Jednou jsme si dali jen kratší volný trénink bez chráničů, jeden kluk omylem zvedl puk a nechtěně mě střelil ze strany pod koleno. Skácela jsem se, a než jsem se sebrala a odpajdala za roh, myslela jsem jen na to, abych se přede všemi nerozbrečela. Vypadalo to, že mám po koleně. Druhý den jsem byla ale zase na ledě. Nic jiného mi nezbylo.

Jsem na vážkách. Jak se znám, kdyby se objevila nějaká další skvělá příležitost, určitě bych neřekla: Kdepak, mně by se stejskalo, radši zůstanu doma! Ale že bych teď začala jezdit po Evropě a obcházet castingy, abych našla další práci, tak to ne. Co přijde, to přijde.

Od malička jsem točila reklamy, před kamerou jsem poprvé stála v šesti letech, tak jsem k tomu měla blízko už jako holčička, líbilo se mi to. Do dramaťáku jsem sice nechodila, ale před zkouškami na konzervatoř jsem se začala připravovat u herečky Petry Janečkové z pardubického divadla. K tomu jsem musela přidat i klavír a zpěv. Na nic jiného jsem tehdy neměla čas, protože jsem při tom všem pořád ještě lítala někde na ledě.

Bylo jich myslím osm. Nejradši asi vzpomínám na reklamu na Granko, kterou režíroval Jakub Kohák. On to s dětmi uměl.

Tehdy mě ale na natáčení bavilo úplně všechno, protože jsem mohla být na place se všemi těmi dospělými a vidět, jak se to dělá...

Pro mě to byla první větší role, a protože jsem byla ještě malá holka, jednali se mnou samozřejmě jako s dítětem. Jenže mě se to chvílemi i dotýkalo, protože jsem se po všech těch svých zkušenostech už cítila jako profík! (smích)

Neměřila jsem se samozřejmě s dospělými herci, ale měla jsem pocit, že mi při natáčení nemusí všichni všechno vysvětlovat.

S Hankou Vágnerovou, mojí seriálovou mámou, jsme se od té doby pracovně nepotkaly. Byla skvělá, povídala si se mnou, i když samozřejmě vůbec nemusela...

S Mírou Noskem, který hrál mého tatínka, jsme se ale po letech setkali v rolích, kde jsme se navzájem balili. Jenže já jsem pořád nemohla na to naše předchozí herecké setkání zapomenout, stále jsem v něm viděla toho tatínka a přišlo mi až perverzní, že ho mám svádět.

To tehdy přišlo jedno s druhým. Na Primě jsem točila už od prvního ročníku konzervatoře, prošla jsem několika seriály, a po čtyřech letech jsem proto už i chtěla nějakou změnu. V Modrém kódu jsem byla tehdy zrovna rok, a říkala jsem si, že už mi to stačilo a že musím teď hlavně dokončit školu.

Ale než moji postavu scenáristi „vypsali“ ze scénáře, už jsem navíc věděla, že budu točit se Zdeňkem Troškou filmovou pohádku Zakleté pírko. Chvíli hrozilo, že se začne natáčet zrovna během maturit, ale nakonec to klaplo a vypuklo to až dva dny potom.

Bylo to pak jedno z nejlepších natáčení, jaké jsem zažila, protože Zdeněk Troška se obklopuje skvělými, pohodovými lidmi. A protože Zdeněk sám je pořád dobře naladěný, přenáší se to na place i na ostatní a vládne tam pořád skvělá atmosféra.

Chvíli to tak vypadalo, ale já jsem to chtěla mít za sebou, abych se pak mohla soustředit na práci.

To naprosto nesnáším a ani to moc neumím.

Ne, já si říkám, že štěstí přeje připraveným! Tohle mi už odmalinka rodiče vtloukali do hlavy, že jako správný profík musím být vždycky připravená.

To je pravda, ale já jsem si vždycky chtěla zahrát princeznu, už jako holčička jsem toužila být jako Libuška Šafránková! A můj sen je to dodnes. Zatím jsem si totiž v pohádce zahrála holku ze statku, takže teď bych právě chtěla ještě tu princeznu...

To rozhodně, teď by mi dodala trošku toho ženského sebevědomí!

Ve vztahu k těm princeznám je to trošku paradox, ale chtěla bych si konečně zahrát vážnější roli. Zatím mě totiž pořád škatulkují do hodných roztomilých holek. Už chci ukázat, že umím i něco jiného. Takže teď bych ráda něco vážnějšího, nebo naopak komediálního.

Mám ráda sarkastický humor, takový, který už je pro někoho na hraně, ale neubližuje a neuráží. V podstatě ale ocením jakýkoli dobrý humor, zvlášť teď v době pandemie. Jen ať se lidi smějou, teď to všichni hodně potřebujeme.

Láká, ale je to veliký závazek a já jsem si zatím ani žádnou práci nemohla domlouvat, protože se čekalo, jestli bude Netflix točit druhou sérii Srdce z ledu. Teprve v létě se rozhodli, že ne, takže si můžu začít domlouvat jinou práci. Něco se sice připravuje, ale zatím není vhodný čas o tom mluvit, uvidíme, jak to dopadne. Navíc jsem pověrčivá, nechci to zakřiknout.

Tuhle sezonu je tam Matouš už druhým rokem a až doteď jsme si na to oba zvykali a všechno ladili, aby nám ten vztah nějak fungoval, když se třeba měsíc nebo dva nevidíme. Protože fotbal je docela nevyzpytatelný, těžko něco předjímat, ale zatím to vypadá, že Matouš tam dál zůstává. A protože on kvůli fotbalu cestovat moc nemůže a do Česka se hned tak nedostane, asi bude celý další rok jen tam a já budu pendlovat. Bohužel, fotbalisti nemají moc flexibilní povolání, takže se musím nějak přizpůsobit. Ale s tím jsem do toho šla.

Někdy se mi podaří zůstat tam i měsíc. K tomu nám vlastně pomohl i covid, protože všechna moje práce stála. Díky pandemii jsem tam s ním tedy strávila docela hodně času. A byla jsem za ženu v domácnosti.

Protože se nic moc nedělo a bylo jedno, jestli budu sedět na zadku v Pardubicích, v Praze, nebo v Portugalsku, byla jsem samozřejmě radši v Portugalsku s Matoušem. Ale trvale si sama sebe bez práce představit neumím. Nemohla bych se jenom starat o toho svého chlapce, případně o rodinu...

Určitě je, on mě totiž v mojí práci podporuje.

Ne, na Instagramu. Já jsem mu lajkla fotku a on mi pak druhý den napsal. Takže jsem ho vlastně trošku popostrčila a on se chytil. (smích)

Tehdy chytal v Uherském Hradišti a já jsem byla buď v Praze, nebo doma v Pardubicích, a nebýt sociálních sítí, nebylo moc možností, že bychom na sebe někde náhodou narazili.

Určitě ano. Protože jsem sama intenzivně dělala sport, chápu, co to všechno obnáší, a respektuju, že fotbal je u Matouše na prvním místě. A někdy si spolu i jdeme zakopat...

My jsme taková fotbalová rodina. O dva roky starší brácha Sebastian teď hraje v Jihlavě. Od malička jsem jezdila na všechny jeho zápasy, ale taky jsem sama hrála, protože jsem chodila na fotbalovou základku. K tomuhle sportu mám tedy už roky opravdu blízko. Nejspíš i proto jsem si nakonec našla fotbalistu, a ne třeba herce.