Hlavní obsah

Pochod na Hrad a výstřel v únoru 1948

Právo, Miroslav Šiška

Po dramatických dnech mělo padnout rozhodnutí. V půl páté odpoledne 25. února 1948 Edvard Beneš přijal předsedu vlády Klementa Gottwalda. Půlhodinu poté už premiér stotisícovému davu na Václavském náměstí oznamoval, že prezident demisi ministrů i všechny návrhy na doplnění vlády podepsal. Ve stejnou dobu se k Pražskému hradu blížil pochod vysokoškoláků, kteří chtěli prezidenta podpořit, aby komunistickému tlaku odolal. V Nerudově ulici je zastavil kordon se samopaly. Třeskla rána a jeden student byl náhodně zraněn. Byl to jediný výstřel při mocenském převratu v únoru 1948.

Foto: Alexandr Hampl, ČTK

Klement Gottwald hovoří 25. února 1948 ke stotisícovému davu při manifestaci na Václavském náměstí, komunisté právě přebírají moc ve státě. Vedle Gottwalda stojí Zdeněk Nejedlý, od tohoto dne ministr školství.

Článek

Politická krize po demisi dvanácti ministrů z 20. února 1948 vrcholila.

Komunisté v Praze připravovali od rána 25. února velkou demonstraci s tím, že v případě odmítnutí návrhu nové vlády se davy přemístí z Václavského náměstí na Hradčany. V opačném případě delegace odejde prezidentovi vyslovit díky.

Snahy studentů zůstaly osamoceny

Od konce války se komunisté připravovali na různé varianty řešení otázky moci. Jak na cestu parlamentní ve volbách, tak na konflikt mimovolební a mimoparlamentní, převedený „na ulici“.

Od počátku krize odpovídali mobilizací svých členů a všech mocenských prostředků, které měli k dispozici. Z ústředí pršely do krajských a okresních sekretariátů instrukce, pokyny a příkazy. Jejich lidé na ministerstvech i v centrálních úřadech byli zaktivizováni, stejně tak i oddíly narychlo vyzbrojených dělnických milicí.

Tato aktivita kontrastovala s nečinností představitelů demisionujících tří stran (národněsocialistické, lidové a slovenské demokratické). Ty spoléhaly na tradiční praktiky parlamentní demokracie — na kabinetní jednání a na řešení, na která byli politici zvyklí z dob první republiky. Neuvědomovali si, že nastala zcela jiná situace.

V jakém kontrastu byly organizované dělnické deputace k prezidentu republiky, rázná provolání vedení KSČ a rozohněná shromáždění manifestantů 21. února na Staroměstském náměstí (i v dalších městech) s výzvami na stránkách Svobodného slova, v nichž předsednictvo národněsocialistické strany své členy vyzývalo: „Zachovejte za všech okolností klid a důvěřujte plně vedení strany. Nezúčastněte se žádných debat a jděte klidně za svou prací.“

Foto: Repro z knihy Dějiny Univerzity Karlovy, díl IV., 1918-1990

Dosud jediná známá fotografie ze studentského pochodu na Hrad 25. února 1948. V podvečer toho dne ji pořídil tehdejší student FAMU Jiří Ployhar a zachycuje čelo průvodu v Nerudově ulici blížícího se ke kordonu příslušníků SNB.

Jediní, kdo v hektických únorových dnech veřejně vystoupili proti nastolování komunistické moci a na obranu demokracie, byli vysokoškolští studenti. Jejich varování a snaha strhnout příkladem ostatní však zůstaly osamoceny.

Chtěli demokracii, jiní Gottwalda

Pražští vysokoškoláci svůj odpor veřejně manifestovali ve třech únorových dnech. Večer 23. února se v Obecním domě konalo shromáždění studentů národněsocialistické strany. Poslanci Vladimír Krajina a Josef Lesák kritizovali postup komunistů v probíhající vládní krizi a ohradili se proti prohlídce jejich sekretariátu příslušníky SNB (Sboru národní bezpečnosti), provedené téhož dne.

Pochod na Hrad měl proběhnout klidně, bez transparentů a hesel. Studenti chtěli prezidentovi provolat slávu a zazpívat hymnu.

Poté se vydal asi třítisícový pokojný studentský průvod na Pražský hrad. Jednotky SNB proti demonstrantům nezasahovaly. Prezident, ačkoli značně unavený vyčerpávajícím denním programem, přijal po 22. hodině pětičlennou delegaci v čele s Lesákem, která mu vyjádřila sympatie mladých i podporu při obraně demokracie.

Stejné odhodlání zaznělo i v Provolání Ústředního svazu čs. studentstva, jež bylo druhého dne otištěno v deníku Svobodné noviny: „Českoslovenští studenti pokládají za svou povinnost, aby v duchu svých staletých tradic a v duchu 17. listopadu veřejně prohlásili, že jsou odhodláni hájit parlamentní demokracii v našem státě, a slibují, že v případě potřeby jsou připraveni vystoupit na její obranu se všemi svými silami. Neumlčí je ani možnost podobných následků, jaké je postihly v roce 1939.“

Téhož dne, 24. února, se asi dva tisíce studentů srotilo večer před budovou sekretariátu KSČ u Prašné brány. Skandováním hesla Propusťte zavřené študáky a nechoďte na nás s bodáky! se dožadovali osvobození svých předáků Felixe Uhla (předsedy Spolku pražských mediků) a Pavla Ptáka (předsedy Spolku komerčního inženýrství), zatčených předchozího dne.

Velice aktivní byli však také komunističtí vysokoškoláci. Plnili ulice a náměstí, aby dokumentovali podporu studentstva Gottwaldovu řešení vládní krize a zápasu komunistů o převzetí moci. Vylepovali agitační plakáty a v sevřených útvarech pochodovali Prahou s mohutným skandováním: „Dělník, student v jednom šiku uchrání svou republiku!“ Hlídkovali na kolejích a na Gottwaldovu výzvu tam okamžitě ustanovovali akční výbory Národní fronty, obdobně tak i na fakultách a v jednotlivých studentských spolcích.

Pětice u kancléře Smutného

Od rána 25. února se v Praze objevily letáky zvoucí studenty na 15. hodinu do budovy Vysokého učení technického na Karlově náměstí. Odtud měl opět vyjít průvod na Hrad za prezidentem Benešem. Připravovali ho převážně národněsocialističtí studentští předáci – na rozdíl od pochodu 23. února tentokrát bez organizačního přispění politických stran.

Foto: Archiv, Právo

Edvard Beneš

Na nádvoří techniky promluvil předseda Svazu vysokoškolských studentů Antonín Navrátil a ujistil přítomné o příslibu Kanceláře prezidenta republiky, že budou jejich zástupci přijati. Vyzval k pochodu, který měl proběhnout naprosto klidně, bez hesel a transparentů. Studenti měli jít s obnaženými hlavami a pro případ, že jim SNB bude bránit, doporučil „postupovat prolínáním“ na Hradčanské náměstí, kde měli provolat slávu prezidentovi, zazpívat hymnu a vyčkat návratu delegace.

O připravované demonstraci věděla od počátku Státní bezpečnost. Přednosta Ústředny StB dr. Jan Hora se ujal řízení veškerých protiopatření ministerstva vnitra a do akce nasadil, podobně jako 23. února, útvar příslušníků SNB, který měl krycí název 9600.

Průvod se dal na pochod v 16 hodin a studenti v jeho čele nesli dvě československé vlajky. Cestou se přidávali další občané a podle informátorů početnost průvodu narostla na 4 až 5 tisíc lidí. V Karmelitské ulici připravily jednotky SNB demonstrantům první zátaras – napříč ulicí postavily popelářské vozy. Část průvodu se oddělila a na Hrad postupovala přes Pohořelec. Většině studentů se však podařilo projít a pokračovat přes Malostranské náměstí do Nerudovy ulice.

Tady, u Jánského vršku, byli zastaveni další četou příslušníků SNB. Po krátkém dohadování s Janem Horou směla na Hrad odejít pětičlenná delegace. Přijal ji už ale pouze kancléř Jaromír Smutný, který jim poděkoval za vyslovení důvěry v prezidenta, nicméně oznámil, že na všechno je již pozdě, neboť vládní krize skončila – prezident právě podepsal nové složení vlády.

Jediná „kulka“ padla v Nerudovce

V době, kdy pětice studentů hovořila s prezidentovým kancléřem, předstoupil před demonstranty v Nerudově ulici dr. Hora a vyzval je, aby se rozešli. Odmítli s tím, že měli slíbeno vyčkat návratu delegace, avšak velitelé mezitím posílených jednotek SNB nebrali na protesty zřetel. Po opakované výzvě k rozchodu se příslušníci SNB připravovali k akci.

Ve snaze jejich zákroku zabránit zpívali studenti národní hymnu. To členy útvaru na okamžik zastavilo, poté však začali systematicky a tvrdě studenty vytlačovat. V úzké ulici neměly přední řady před pažbami kam ustupovat. Nastal chaos, při němž ze samopalu jednoho příslušníka SNB vyšel náhodný výstřel, který zasáhl do pravé nohy studenta Vysoké školy lesního hospodářství Josefa Řehounka.

Foto: Repro z časopisu Paměť a dějiny 1/2008

Josef Řehounek na snímku, který pořídila Státní bezpečnost po jeho zatčení v lednu 1949.

Obdobně razantním způsobem byla „rozptýlena“ také druhá část průvodu, která se chtěla na Hradčanské náměstí dostat oklikou přes Pohořelec. Celkem bylo v souvislosti s tímto pochodem na Hrad zajištěno 71 osob, z toho 66 studentů. Někteří byli vzápětí propuštěni, ostatní byli potrestáni několika dny vězení.

Pražská studentská demonstrace zůstala ojedinělou akcí a nevyprovokovala další podobná veřejná vystoupení. Pochod na Hrad 25. února 1948 tak zůstal prakticky jediným rozsáhlejším veřejným protestem proti nastupujícímu komunistickému režimu v Československu a symbolem odvahy vystoupit proti přesile.

Co se stalo v Nerudově ulici večer 25. února 1948? Kdo střílel a proč?
Dne 26. února 1948 přirozeně v novinách nebyla o střetu studentů s příslušníky SNB žádná informace. Zato šla Prahou fáma (zachycená ve zprávě tajné policie), že zraněný mladík zemřel: „Mezi studenty je rozšiřovaná zpráva, že Josef Řehounek, který byl prý postřelen do břicha, zranění podlehl a jeho pohřeb má být konán 28. února 1948 za účasti veškerého studentstva. Studenti se snaží za každou cenu najíti nějakou oběť zákroku SNB a uspořádati demonstrativní pohřeb jako svého času studentu Janu Opletalovi.“
O den později, 27. února, odborářský deník Práce napsal: „Při rozptylování hloučku vyšla příslušníku SNB z palné zbraně nešťastnou náhodou rána.“ Zato zahraniční tisk měl bombastické titulky – Daily Telegraph: „Dva studenti zabiti a několik zraněno“ (26. 2. 1948); Arbeiterzeitung: „Policie zastřelila pět studentů“ (26. 2. 1948); Salzburger Nachrichten: „Pět mrtvých a více zraněných“ (27. 2. 1948).
I v reakci na tyto zvěsti vysvětlovalo 5. března 1948 tehdejší Rudé právo události takto: „Kordon příslušníků SNB počal zatlačovat demonstranty, kterým se na okamžik podařilo kordon protrhnout… Nešťastnou náhodou vyšla rána, střela se odrazila od dlažby a poranila jednoho ze studentů na noze. Po obnovení pořádku bylo zjištěno, že skutečně byla zraněna jen jedna osoba.“
Tou „jednou osobou“ byl 22letý student čtvrtého ročníku lesnického inženýrství Josef Řehounek, který byl již toho dne, 25. února 1948, vyslechnut v nemocnici. „Po skončení hymny dal se kordon na pochod směrem k nám a narazil s napřaženými zbraněmi na čelo průvodu,“ řekl podle zápisu. „Průvod vyvolal protitlak a několik lidí bylo povaleno na zem… kordon SNB ustoupil asi o tři kroky zpět… byl jsem asi v páté řadě od kordonu... pak útvar postupoval opět kupředu a za pochodu někdo z příslušníků útvaru SNB vystřelil. Touto ranou jsem byl zasažen do pravé nohy…“
O týden později, 3. března 1948, byl v nemocnici U milosrdných sester sepsán druhý protokol, v němž Josef Řehounek upřesnil, že „ke střelbě nebyl dán povel, a myslím, že rána vyšla náhodou“. K podobnému závěru došlo i šetření celého případu, které vedl dr. Jan Hora – ve Zprávě o použití zbraně neznámým příslušníkem SNB ve službě z neopatrnosti se uvádí: Protože stav munice před zákrokem ani po zákroku nebyl zjištěn, a zbraň, z níž k výstřelu došlo, nebyla identifikována, je zranění kvalifikováno jako náhodné.
Po dvaceti letech vyhledal hlavní postavy oněch událostí novinář Jiří Ruml. Pod titulkem „Jediný výstřel února“ (Reportér, č. 8/1968) uveřejnil vzpomínky samotného Josefa Řehounka, ale také strážmistra Františka Mana, do té doby neodhaleného střelce z Nerudovy ulice. „Šli jsme pár kroků dopředu, oni začali zpívat státní hymnu a zastavili se,“ vyprávěl příslušník tehdy zasahující jednotky. „Tak jsme se zastavili také. A pak jsme šli zase vpřed. V té chvíli jsme se s nimi srazili. Zezadu se tlačili pořád další a jeden mě chytil za samopal. Chtěl mi asi zbraň vytrhnout, tak jsme sebou navzájem cloumali a podle všeho se tím samopal natáhl. Jak jsem s ním trhl dolů, vyšla rána… Byl jsem zvědav, jestli se nikomu nic nestalo. Viděl jsem, že jeden chlapec to dostal do nohy. A to byl jediný výstřel, který tam padl.“
Při své výpovědi 25. února 1948 (a posléze i v Reportéru) Řehounek vylíčil, jak ho kamarádi dopravili na saních do nemocnice. V archívu se zachovala zpráva vyšetřujícího lékaře plk. MUDr. Jaroslava Vicha: „Poranění jest kvalifikovati jako samo o sobě těžké a jest pravděpodobno, že zanechá trvalé následky pro funkci postiženého hlezenního kloubu.“
„Byl to čistý průstřel, tak mi z rány vytáhli jenom nečistotu,“ vzpomínal Josef Řehounek na stránkách Reportéra v únoru 1968. „Dobře se to hojilo a v nemocnici jsem pobyl asi měsíc. Vrátil jsem se zpátky na koleje a ještě s nohou v sádře jsem udělal dvě zkoušky. Školu jsem ale nedodělal…“
Koncem června 1948 – jako stovky jiných vysokoškoláků – byl ze studia vyloučen. Našel si místo v polesí na šumavské Filipově Huti, kde však byl posledního dne toho roku zatčen pro podezření, že umožňuje útěky občanů přes hranice. Po jedenácti měsících vyšetřování byl z pankrácké vazby bez soudu propuštěn. Oženil se, vystřídal několik lesáckých pracovišť a služební kariéru končil v Hradci Králové jako vedoucí technolog.
Až koncem šedesátých let mu bylo umožněno dostudovat na Lesnické fakultě VŠZ v Brně, kde 19. června 1970 promoval. Josef Řehounek, oběť jediného výstřelu při komunistickém převratu v únoru 1948, zemřel v roce 1979 na rakovinu plic krátce po svých čtyřiapadesátinách.

Anketa

Považujete za důležité připomínat si události února 1948?
Ano
70,2 %
Ne
29,4 %
Nevím
0,4 %
Celkem hlasovalo 4163 čtenářů.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám