Poslední holešovská hraběnka Barbora Wrbnová měla život jako z románu

Její život připomíná román plný dramatický zvratů už jenom tím, že zažila rakousko-uherské mocnářství, první republiku, německou porobu i komunistický režim.

Mladý holešovský hrabě Rudolf Ludvík Ferdinand Wrbna (1892 - 1936) ji poznal během první světové války ve vojenském lazaretu, kde ležel s lehkým zraněním a kde Barbora - tehdy ještě Wiedemannová - působila jako ošetřovatelka. Byla z toho láska jako trám, jenomže okolnosti oběma mladým lidem příliš nepřály - Barbořin milý byl aristokrat, zatímco ona jen prostého „neurozeného“ původu.

Sňatku bránili především hraběcí rodiče Rudolfa, kteří měli jiné představy o původu synovy nevěsty. Avšak jejich představy mladý pan hrabě Wrbna nenaplnil a na svou milou si musel počkat patnáct let. Svatba proběhla až po smrti starého hraběte Rudolfa Kristiana Wrbny. Barboře i Rudolfofi bylo tehdy stejně osmatřicet let.

Zámeckou paní v Holešově se stala v roce 1930. I když zůstalo manželství bezdětné, bylo šťastné. Nepřízeň osudu uhodila už šest let po sňatku, kdy manžela paní Barbory zranil kůň tak nešťastně, že hrabě ve svých čtyřiačtyřiceti letech zemřel. Tím začaly pro vdovu krušné časy. Jako dědictví jí sice připadl celý zámek a k tomu ještě nedaleký les, ale protože už tehdy bylo panství zatíženo starými dluhy, někdejší byť jen na první pohled zdánlivá idylka skončila.

Poté se Barbora Wrbnová měla co ohánět, aby svůj zámek udržela. Však také ze zámku odešlo takřka veškeré služebnictvo, protože zámecká paní neměla na jeho zaplacení. Nebyly ani velkostatky a lesy, které v minulosti k zámku patřily. Ale přišly ještě horší časy, zvláště během druhé světové války, kdy byl zámek uvalen do nucené správy.

Nepřízeň osudu dokonala své dílo zkázy hned po únoru 1948, kdy jí zámek přestal patřit. Poslední holešovská hraběnka, jak se jí říkalo, v něm sice mohla stále ještě bydlet, ale pro tehdejší komunistické mocipány byla trnem v oku. Nakonec ji dostali na spiritistické seance, během nichž se chtěla spojit se svým mužem.

Tristní je ovšem skutečnost, že i když „vyvolávání duchů“ zorganizoval někdo jiný, byla to paní Barbora Wrbnová, která z toho vyšla nejhůř. V roce 1957 byla obviněna z protistátní činnosti a odsouzena na tři roky nepodmíněně, které si odseděla ve věznici v Ilavě. Když se v roce 1960 s podlomeným zdravím vrátila, bydlela u své sestry Vlasty v Holešově.

Barbora Wrbnová zemřela 13. února 1962 na nefunkčnost ledvin, k čemuž nemalou měrou přispěl její pobyt v kriminále. Pochována ale není vedle svého manžela v hraběcí hrobce pod Černou kaplí v holešovském chrámu Nanebevzetí Panny Marie, což tehdejší holešovští mocipáni striktně zakázali, nýbrž na holešovském hřbitově.