Článek
Jak jste přišla k výstavě Retrohrátky s miminky a kočárky?
Muzeum Lamberské stezky v Žihobcích jsem objevila, když mne oslovila Mgr. Veronika Kočí s nabídkou spolupráce. Dozvěděla se o mém sbírání z propagace k jiné mojí výstavě. Pozvala mne na prohlídku muzea, a protože jsme si navzájem výborně "sedly", dohodly jsme první zkušební výstavu. Bylo to loni na podzim a začaly jsme takovou trochu netradiční tematikou - čerty. Nainstalovala jsem svoje keramické peklo, černé panenky a také maňásky čertíky. Návštěvníkům se to líbilo, a tak naše spolupráce pokračuje i letos.
Co všechno návštěvníci na výstavě uvidí? Nalákejte je.
Návštěvníci na výstavě uvidí část mojí sbírky kočárků na panenky a k nim samozřejmě panenky. Vybrala jsem tentokrát jen samá miminka, aby to bylo hezky tematicky sladěné. A samozřejmě doplňky, které k miminkům patří, tedy řetězy na kočárky, chrastítka, nočníky, dudlíčky, postýlky... Zaujmout by mohlo také retro kojenecké oblečení i více než čtyřicet let staré zavinovačky.
Máte na výstavě nějaký unikát?
K nejzajímavějším exponátům ve vitrínách bude určitě pařit staré francouzské miminko. Pro srovnání jsou tam ale i další, např. česká panenka Dubena, stará zhruba 60 let, mimina německá podobného stáří. V kočárcích je pak k vidění spousta dalších druhů miminek různého stáří, např. české Hamiro, Gumotex, ale i mladší panenky z Německa, SSSR nebo Číny. Já sama se ráda kochám pohledem na malé kočárky, je tam i plechový, se kterým jsem si jako malá hrála já.
Prozradíte, kolik miminek a kočárků čítá vaše soukromá sbírka?
Kočárků na panenky byste u mne našli kolem stovky, ne všechny mám již opravené tak, aby mohly na výstavu. Miminek mám rozhodně ještě mnohem víc, než kočárků, ta už počítám spíš na stovky... A k tomu ostatní klasické panenky v šatičkách, kalhotkách, všechny možné druhy, materiály a velikosti. "Věkový" rozdíl mezi mojí nejstarší a nejmladší panenkou je více než 100 let. A celkové množství odhaduji na zhruba 1 800 kousků.
Kde tyhle poklady sháníte?
Moje sbírka začala vznikat před necelými šesti roky. Nejdřív v ní byly panenky po mně, sestrách a mojí dceři, postupem času mě "panenkování" pohltilo a sháněla jsem, kde se dalo. Některé jsem vydražila na aukcích, jiné koupila na blešácích, v second handech, i od soukromých osob. A po mojí první výstavě (Přeštice 2017) se ke mně spousta kočárků i panenek začala dostávat jako dary od známých a po následující výstavě v Chudenicích, kde natáčela reportáž Toulavá kamera, i od úplně cizích lidí z různých koutů republiky. Za to jsem všem dárcům nesmírně vděčná, že panenky nevyhodili, ale poslali "bydlet" ke mně. Mnohé z nich jsem opravila, některé s ohledem na jejich stav doslova zachránila. S kočárky to bylo a je podobné.
Co chcete vzkázat na závěr?
Děkuji všem, kteří fandí jakémukoli sběratelství, protože nejen starožitnosti, ale i retro je součástí naší historie a je dobré alespoň část zachovat příštím generacím.