Ženám na Štědrý den vstup zakázán

Není jisté, zda se Josef Němec panem Werichem inspiroval, každopádně na Štědrý den bylo u obou kumštýřů plno. Němec se věnoval restaurátorství a malování v útulném přízemním ateliéru v domě U Zlatého beránka v Míšeňské ulici 10/67, jenž patřil jeho příteli, herci Zdeňku Štěpánkovi.

Tenhle barokní dům si nechal postavit počátkem 18. století zlatotepec Jan Fischer - proto má beránek v domovním znamení zlaté rouno. 6. května 1853 se tu narodil Eduard Vojan, považovaný za prvního moderního českého herce. Podle vzpomínek Rudolfa Deyla se „otec, matka, čtyři dcerky a malý Eduard tísnili v přízemním bytě o pokoji s okny do ulice a nádvorní kuchyni, v níž se po celý den svítilo“.

Eduardův otec František byl úředníkem u zemské pokladny a pro svého jediného syna si představoval nějaké solidní zaměstnání. Jenže Eduard v šestnácti letech propadl kouzlu divadla a nakonec za ním doslova zběhl. Po mnoha složitých peripetiích se stal členem činohry Národního divadla, kde vytvořil přes 300 postav, z nichž většina byla hlavních.

Od roku 1948 ho na fasádě připomíná pamětní deska od Vojtěcha Suchardy. Zřejmě právě Vojanovo jméno nalákalo dalšího barda Národního divadla Zdeňka Štěpánka počátkem šedesátých let ke koupi tohoto domu. Vojana obdivoval už jako kluk, schovával si jeho obrázky a o jeho způsobu hraní si nechával vyprávět od starších kolegů.

Zajímavou historii má i samotná Míšeňská ulice. Své jméno dostala proto, že tu od počátku 18. století bydleli studenti z Míšně, historického území jihovýchodního Německa, později začleněného do Saska.

Starobylost místa je dána bezprostřední blízkostí biskupského dvora a také nejstaršího kamenného mostu v Praze. Když ulicí procházíte, dýchne na vás malebnost barokních domů s oblými okny výkladů v přízemí. Domy čp. 71-74 naproti Štěpánkovým kdysi patřily italské rodině Demartinových a v jednom z nich sídlila jejich manufaktura na výrobu mýdla.

Symbolicky opět Italové tady dnes nabízejí zrekonstruované interiéry pro náročné klienty. Na původní „domorodce“ tu už nenarazíte.

Jak se ale stalo, že si v domě U Zlatého beránka mohl pronajmout ateliér Josef Němec? Pro odpověď jsem si musela zajít k jeho synovi Martinu Němcovi, který je rovněž malířem, ale také hudebníkem a spisovatelem: „Jednou pan Štěpánek přišel za mým otcem s nabídkou, jestli by s ním nekoupil napůl dům,“ vypráví.

„Šlo tehdy o směšnou částku 60 tisíc korun, ale tatínek ,vizionářsky‘ odmítl s tím, že je potřeba pro rodinu pořídit oktávku, abychom mohli jet do Rumunska na dovolenou. Zbavil se tak potenciálního velkého majetku, ale takoví nepraktové jsme byli vždycky. Pan Štěpánek tedy koupil dům sám, ale následně mu nabídl přízemní prostory se slovy: ,Dokud budeš na světě, tak to máš v užívání.‘ Byla to velkorysá dohoda založená na jejich velkém přátelství.

Bohužel v devadesátých letech musel tatínek odejít a těžce to nesl. Přece jen byl zvyklý každý den přijít do těch míst a malovat, nebo se tu alespoň potkat s přáteli.“

Z časů, kdy dole v přízemí tvořil Josef Němec a nahoře, v prvním patře se ve své pracovně plné knih a obrazů učil role Zdeněk Štěpánek, se zachovala krásně nostalgická fotografie. Zachycuje oba umělce jednoho letního podvečera na zahrádce domu na lavičce - pan Štěpánek je oblečen v námořnickém tričku, na stole džbánek s pivem a za nimi oprýskaná zeď porostlá břečťanem…

Právě do malebné zahrádky se díval Josef Němec velkými okny ateliéru, když vzhlédl od práce.

Nebyl ale žádný samotář, měl rád lidi, a ti za ním do ateliéru chodili po celý rok. Jak říká jeho syn, „přicházeli nejenom malíři a herci - nejčastěji rodinný přítel Josef Kemr, Rudolf Hrušínský, Miroslav Macháček, Josef Vinklář, Jaromír Hanzlík -, ale i lékaři. Přišli se podívat, co dělá, popili trochu červeného vína a načerpali atmosféru kouzelného místa, kde to neuvěřitelně vonělo. Otec pracoval klasickými technikami, dělal temperu s voskovým lakem, takže ta vůně pocházela z pravého včelího vosku a jemně se mísila s odérem vína a tabáku.“

Bůhví, zda tradici Štědrých dnů v Míšeňské nevymyslel některý z malířových přátel, kterému se u Josefa Němce tak líbilo, že u něj chtěl strávit i Vánoce. „Každopádně tenhle rituál hrozil průšvihem, když ve čtyři hodiny odpoledne volaly manželky některých návštěvníků a ptaly se, jestli už je táta doma a kde je ten ,jejich‘.

V ateliéru se sešlo třeba padesát nebo sto lidí, tatínek mi je nechával podepisovat na listinu hostů, zpívaly se koledy, pak se pohádali o politice a nakonec si zazpívali ,Narodil se Kristus Pán‘, a bylo dobře…“ dodává Martin Němec.

Nebyly ale jen slunné dny. 20. června 1968 měl Zdeněk Štěpánek večer ve Viole svůj pořad - Čtení ze Starého zákona. Předtím si nechal, jak bylo jeho zvykem, džbánek u Pštrosů. Po představení přišel do hospody, dal si ještě jedno pivo od cesty, a v tom se to stalo. Mozková příhoda, trvalo to prý jen pár vteřin. Miloval prostředí hospod, vináren, společnost, a tak si pro něj smrt přišla právě sem.

Ani domu v Míšeňské se nevyhnuly katastrofy. Při povodni v srpnu 2002 ho zasáhla tisíciletá voda do výšky metr šedesát a vzala s sebou vše, co jí stálo v cestě… Rodina Štěpánkových, která tu stále žila, měla co dělat, aby dala dům zase do pořádku.

Deset let nato získal nové majitele - manžele a podnikatele Martinu a Václava Rathouské. Přiznávají, že prostory na ně dýchly obrovskou atmosférou, ačkoli zpočátku minulost domu neznali a o jeho slavných obyvatelích netušili.

Dům chtějí zachovat v co nejautentičtější podobě, stejně jako zahradu, kterou pouze obohatili o stylovou kamennou kašnu. Nicméně Míšeňská ulice je už dnes docela jiným místem než za časů pánů Štěpánků, Kemrů a Němců. Zmizely muškáty a záclonky z oken, za nimiž vykukovaly zvědavé stařenky. Na Štědrý den si tu možná připijí punčem leda zbloudilí turisté.

Snad ale aspoň na vteřinu pocítí genia loci, který z prastarých zdí kolem stále dýchá navzdory všem změnám.