Tíhu mateřství popsala Milena Tomešová v knize Matky, upracovaní andělé

Milena Tomešová se v roce 2002 přestěhovala z Prahy do Studnice u Náchoda, kde sloužila jako kazatelka církve husitské. Před čtyřmi lety držela hladovku na podporu bývalého církevního patriarchy Jana Schwarze. Dále zastává post místostarostky obce Litboř, kde nyní s manželem a dvěma syny žije. Americká biografická společnost ji za její životní postoje a tvorbu zařadila mezi 200 světových osobností roku 2006.

Do literatury vstoupila knihami Býti farářkou (2003) a Býti farářkou 2 (2005), ve kterých se formou rozhovorů věnuje osudům žen-duchovních. Pokračovala románem o domácím násilí ...a muž ti vládnout bude (2007) a povídkou zastoupenou v antologii současných českých autorek O čem ženy píší (2008). Soubor volně navazujících povídek Matky, upracovaní andělé je zatím jejím posledním dílem.

Děj příběhů se odehrává od dvacátých let minulého století až po současnost. Společně vydávají svědectví o životě hlavní postavy, Sofie. Seznámí nás s historií její rodiny, se zážitky z dětství i dospělosti. Jednotlivé střípky do sebe zapadají a vytvářejí ucelený obraz o Sofiině osudu. „Příběhy se odehrávají na základě skutečnosti, jádro je pravdivé, pouze jsou změněna jména,“ říká autorka. Během psaní se navíc do velké míry ztotožňovala právě s hlavní hrdinkou.

Sofie představuje mytický fenomén síly ženství, předávaný od dob Máří Magdalény po ženské linii. Dostáváme se k mystické rovině knihy a dovídáme se, že v každé generaci se narodí 27 nositelek Světla. Ty jsou potom po celý život rádkyněmi a spolutrpitelkami ostatních žen, které nerezignovaly na touhu po osobní svobodě a seberealizaci.

Tomešová prezentuje ženský úděl jako břemeno, jež se s mateřstvím stává tíživější. Osudy svých hrdinek navíc vykresluje na popředí událostí dvacátého století. Pracuje s atmosférou doby, kdy dva nejkrutější režimy moderních dějin nechávaly člověku jen minimum prostoru.

Kniha se dá částečně přirovnat ke „slepičím polévkám“ tvůrčí dvojice Canfield–Hansen. Jejich texty však s sebou nesou ryze pozitivní náladu, zatímco Tomešová volí příběhy smutku a hlubokého duševního utrpení.

Málokdy čtenáři nabízí útěchu. Sama Sofie, která se snaží konat dobro, kde se dá, neustále naráží. Proto může ve čtenáři s přibývajícím počtem přečtených povídek narůstat pocit jednotvárnosti. K tomu přispívá i značně černobílé hodnocení situací i postav. Celkově bych sbírku zařadila spíše mezi takzvané knihy o ženách pro ženy, kterým ji také autorka adresovala především.