Hlavní obsah

Věčný mír a nekonečná válka. Esej Pavla Barši

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

S Putinovou invazí na Ukrajinu se do zpráv i politických debat s nebývalou silou vrátil vojenský konflikt konvenčního typu – takový, jaký známe z filmů o první a druhé světové válce. Jeho naléhavá přítomnost by nám ovšem neměla zabraňovat vidět ho s odstupem v širším historickém i filosofickém kontextu.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Pavel Barša je politolog a přednáší na FF UK.

Článek

Příležitostí k takovému pohledu může být kniha historika Samuela Moyna, jež vyšla takřka rok před Putinovým útokem: Lidská. Jak Spojené státy opustily mír a znovu vynalezly válku (Humane: How the United States Abandoned Peace and Reinvented War).

Moyn se vrací k otázce, kterou si od druhé poloviny 19. století kladou politikové i vojevůdci, intelektuálové i aktivisté: Máme se snažit zamezit vzniku válek, anebo máme dát přednost omezování jejich násilí a utrpení?

Dvě vyhraněné odpovědi na tuto otázku, jimiž jsou pacifismus a humanitarismus, vidí Moyn především z amerického hlediska. To ale jeho knize neubírá na obecném dosahu. Minulá dvě století se totiž zpětně jeví jako éra postupného rozšiřování hegemonie USA do západní Evropy a částí Asie i Afriky (po roce 1945) a nakonec do středovýchodní Evropy a potenciálně celého světa (po roce 1989).

Nejen na konci „studené“ války, ale také na konci dvou „horkých“ světových válek se touhy po stabilním uspořádání, které zajistí mír, upínaly k americké moci. Ironickým vyústěním těchto nadějí na trvalý mír bylo zatroubení USA ke vstupu do nekonečné války po teroristických útocích 11. září 2001. Právě z hlediska tohoto výsledku se Moyn dívá na vznik a proměny humanitarismu i pacifismu v posledních sto padesáti letech.

Od Solferina k My Lai

Příběh začíná v roce 1863, kdy spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj usedá k psacímu stolu, aby se pustil do Vojny a míru. Do úst knížete Andreje – jednoho z hrdinů historické fresky, v jejímž centru stojí napoleonské války – pak Tolstoj vkládá slova o tom, že jakmile válka jednou propukne, měla by se odehrávat bez jakýchkoli hranic a omezení. Zkušenost její maximální brutality a nelidskosti totiž nejen uspíší její konec, ale i sníží pravděpodobnost jejího brzkého opakování.

Podle Moyna nelze vyloučit, že Andrejovy úvahy byly Tolstého odpovědí na projekt mezinárodního Červeného kříže, který vznikl ve stejném roce. Jeho zakladatel Henri Dunant se roku 1859 stal nechtěným svědkem bitvy u Solferina a na tuto zkušenost reagoval iniciací hnutí za polidštění války. Cílem bylo přimět státy, aby kodifikovaly a dodržovaly právo, které omezí hranice používání vojenské síly a umožní zdravotníkům poskytovat pomoc raněným na obou stranách i během konfliktu.

Foto: ČTK

Henri Dunant

Tolstoj později začal vyzývat lidi, aby v Ježíšových stopách milovali své nepřátele a odpovídali na políček nastavením druhé tváře. Jádrem jeho pozice přitom bylo domýšlení důsledků postoje, který představoval Dunant se svým úsilím o omezování a regulaci válečného násilí. Takové polidšťování války ji podle Tolstého činilo snesitelnou, čímž odvádělo lidi od hlavního úkolu – ukončení všech válek.

Následně se Tolstoj dostal do písemného kontaktu s americkými pacifistickými křesťany, kteří své aktivistické ostruhy získali bojem za zrušení otroctví. Analogie se nabízela sama: Nebyly snad pokusy o polidštění otroctví součástí úsilí o jeho udržení?

Zakladatelka západoevropského pacifismu Bertha von Suttnerová s Tolstým souhlasila. Byla zděšena, když Nobelův výbor udělil první cenu míru roku 1901 právě Dunantovi. I v reakci na její naléhání pak sám Dunant při přebírání ocenění zdůrazňoval, že rozvoj práva omezujícího a regulujícího válečné násilí (ius in bello) nesmí sloužit jako omluva pro odložení či opuštění hlavního cíle, jímž by mělo být zavržení práva na válku (ius ad bellum) jako legitimního způsobu řešení sporů mezi státy.

V souladu s tím směřovaly politické a právní dokumenty ukončující první i druhou světovou válku k omezení tohoto druhého práva na obranu státu proti napadení vlastního území.

Vítězové totiž používali v těchto válkách podobně nelidských prostředků jako poražení: v důsledku britské blokády kontinentu v první válce či tzv. strategického bombardování německých a japonských měst (nemluvě o nukleárním holocaustu v Hirošimě a Nagasaki) ve válce druhé zahynuly statisíce starců, žen a dětí, kteří by podle zásad válečného práva neměli být bezprostředními cíli smrtících operací válčících stran.

Předlouhé umírání ruského impéria. Esej Pavla Barši

SALON

Implicitní předpoklad, že moderní válku nelze vést ani vyhrát lidsky, se projevoval v tom, že vina naložená na bedra poražených v letech 1918 i 1945 měla těžiště ve zločinu rozpoutání války, nikoli ve zločinech, jichž se dopouštěli při jejím vedení.

Skutečnost, že nelidská zvěrstva byla německým pohlavárům souzeným roku 1945 v Norimberku přičtena jakožto původcům agresivní války, však byla v západním vědomí posledních padesáti let překryta opačnou představou, že byli souzeni především za ně – tedy za masové vraždění civilního obyvatelstva shrnuté pod termín zločiny proti lidskosti.

Tato představa podle Moyna zpětně promítá do poloviny čtyřicátých let hodnotové priority, které se staly jádrem amerického pojetí války až na začátku let sedmdesátých – ve chvíli, kdy se hnutí proti válce ve Vietnamu rozšířilo z radikální levice do liberálního středu.

Jedním z protagonistů tohoto obratu byl někdejší hlavní žalobce norimberského tribunálu Telford Taylor. Podobně jako další etablované liberály ho k mírovému hnutí přivedlo zveřejnění faktů o masové vraždě civilistů americkými vojáky ve vesnici My Lai v roce 1969 (novinářem Seymourem Hershem) a informace o systematickém používání napalmu a dalších látek, které nesmírně zvyšují utrpení civilního obyvatelstva.

Zatímco první fáze protiválečných protestů považovala za zločin samotnou válku, k níž v roce 1964 zmocnil prezidenta Johnsona americký Kongres, Taylor a další protagonisté druhé fáze neměli původně s válkou problém a postavili se proti ní až v reakci na zvěrstva, jichž se američtí vojáci dopouštěli vůči vietnamským civilistům.

Jak se nepodařilo ukončit studenou válku. Esej Pavla Barši

SALON

Přesun stigmatu absolutního zla od zločinu války ke „zločinům proti lidskosti“ byl spjat s nástupem paměti holocaustu na čelné místo západního vědomí. Paradigmatický status, který tato paměť získala v poslední čtvrtině minulého století, umožnil jít v přehodnocení vztahu k válce ještě dál a dát jí pozitivní morální obsah.

Nemusela být jen nutným zlem, které se mělo omezit na obranu vlastního území, ale dobrem spočívajícím v záchraně lidí před masovými krutostmi na cizích územích.

Od zajištění míru k humanizaci války

Tento hodnotový posun kráčel v sedmdesátých a osmdesátých letech ruku v ruce s rozvojem nového humanitarismu a lidskoprávního globalismu.

Tomu druhému věnoval Moyn jednu z předchozích knih – Poslední utopii (česky Rybka Publishers 2022). Jeho nástup tam vysvětluje jako následek krize, do níž se dostaly levicové utopie na konci šedesátých let. Mnozí aktivisté se se ztrátou ideologické víry vyrovnali tak, že nahradili maximalistickou utopii socialismu minimalistickou utopií dodržování lidských práv všude na světě.

Podobně lze vysvětlit i nový humanitarismus. Zakladatelé Lékařů bez hranic jako Rony Brauman či Bernard Kouchner byli vystřízlivělými levičáky, kteří komunistický sen o věčném míru na konci dějin nahradili představou, že po zkušenostech se zločiny nacistického i stalinského režimu je povinností západních států vojensky zasáhnout tam, kde mohou zabránit genocidě a podobným masovým krutostem.

Mnozí z těchto nových humanitaristů začali tuto povinnost obhajovat i v případech, že se takovým zásahem poruší mezinárodní právo, které zaručuje všem členským státům OSN nedotknutelnost suverenity. Není divu, že od osmdesátých let se jejich organizace ucházely o finanční podporu u amerických nadací, jež měly za cíl šířit americkou globální hegemonii. Prakticky vzato byly totiž Spojené státy jedinou západní zemí, jež mohla zorganizovat a provést „humanitární intervenci“ kdekoli na světě.

Předmětem Moynových úvah ovšem není diskurz humanitární intervence, ale obecnější proměna vztahu k válce, jehož je tento diskurz jen krajním vtělením: nahrazení pacifistického projektu konce války, či alespoň její redukce na obranu partikulárního suverénního území, projektem jejího polidštění, jež otevírá dveře jejímu ospravedlnění univerzálními hodnotami.

Idealismus, realismus a Ukrajina. Esej Pavla Barši

SALON

První projekt našel vedle Tolstého a amerických evangelikálů nejslavnější představitele v Mahátmovi Gándhím a Martinovi Lutheru Kingovi jr. V politicky kompromisní podobě ovšem figuroval také v programech Woodrowa Wilsona na konci první světové války a Franklina D. Roosevelta na konci té druhé.

Čtenáře Moynovy knihy Lidská. Jak Spojené státy opustily mír a znovu vynalezly válku může napadnout, že obraz světa založeného na vládě práva dovolujícího pouze obrannou válku byl také součástí „nového světového řádu“, jak ho ohlásil G. H. W. Bush po konci studené války. Moyn však ze dvou důvodů považuje Bushovu operaci Pouštní bouře, která roku 1991 vyhnala Saddáma Husajna z Kuvajtu, za potvrzení obratu od míru k polidštění války.

Především šlo o první válku, v níž američtí velitelé konzultovali volbu cílů s vojenskými právníky, kteří měli posoudit, zdali tyto cíle odpovídají normám lidskosti vtěleným do pravidel válečného práva.

A pak šlo také o první americkou vojenskou operaci, v níž Američané umožnili globální lidskoprávní organizaci (Human Rights Watch) monitorovat dodržování válečného práva (ius in bello) nehledě na otázku spravedlnosti samotné války (ius ad bellum).

Foto: Profimedia.cz

Protest proti zprávě Amnesty International o válečných zločinech na Ukrajině, Sydney, Austrálie

O nevděčnosti tohoto úkolu se loni přesvědčila Amnesty International, která se snaží o podobný monitoring v rusko-ukrajinské válce. Když poukázala k podezření na válečné zločiny Ukrajinců, spustil proti ní západní mediální mainstream i proukrajinské sociální sítě nenávistnou kampaň. Kritici Amnesty chápali poukaz k ukrajinskému porušování ius in bello jako zpochybnění toho, že Ukrajinci vedou spravedlivou válku z hlediska ius ad bellum.

Jako by se potvrzovala Moynova teze o přesunu hodnotové priority od míru k polidštění války – jako by bylo větší morální stigma spojeno s válečnými zločiny než se zločinem války.

Dvě tváře intervencionismu

Vstup lidskoprávních organizací na válečné pole počátkem devadesátých let podle Moyna jen potvrdil definitivní porážku amerického pacifismu.

V etablované americké politice zaplnily prázdné místo dvě politické pozice spjaté s pozitivním přehodnocením války. Obě se rozvinuly na půdě Demokratické strany poté, co bylo debaklem George McGoverna v prezidentských volbách 1972 poraženo její pacifistické křídlo.

V kontextu amerických diskusí o žádoucím vztahu americké vojenské moci vůči zbytku světa bývá McGovern řazen k „izolacionismu“ a jeho neokonzervativní a liberálně internacionalističtí oponenti k „intervencionismu“.

Neokonzervativci hájili šíření americké moci po světě a její právo používat vojenskou sílu bez jakýchkoliv omezení. Liberální internacionalisté měli stejně globalistické aspirace, podmiňovali však jejich naplňování dodržováním lidských práv a mezinárodního válečného práva (od padesátých let nazývaného „humanitární“).

Neokonzervativci pak v osmdesátých letech přeběhli k Reaganovým republikánům. Protože ale jeho nástupce G. H. W. Bush obsadil klíčové posty spíše realistickými konzervativci, globální intervencionismus se opět dostal k moci až za prezidentování demokrata Billa Clintona – tedy ve své liberálně internacionalistické podobě.

Jeho symbolem se stala ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, sebevědomě ohlašující zbytku lidstva, že Amerika je „nezbytným národem“, bez jehož globální přítomnosti a vojenské síly se ostatní neobejdou.

Foto: J. Scott Applewhite, ČTK/AP

Madeleine Albrightová na snímku z roku 2016

Dodejme, že postkomunistické politické elity středovýchodní a částečně i jihovýchodní Evropy s ní byly zajedno. Není divu: vždyť jejich nástup k moci a osvobození jejich společností ze sovětského jha byly bezprostředně spjaty s rozšířením americké hegemonie do regionu. V souladu s tím pak tyto elity hlasitě podporovaly „humanitární intervenci“ NATO v Jugoslávii roku 1999 i invazi do Iráku roku 2003, které narušovaly suverenitu členů OSN v rozporu s mezinárodním právem.

Při druhé intervenci již od Clintona převzal štafetu G. W. Bush. Na rozdíl od svého otce byl obklopený neokonzervativci, jimž daly teroristické útoky z 11. září 2001 příležitost, aby se pokusili americkou moc rozšířit i na Střední východ. „Válka proti teroru“ byla sice novotvarem, ale prostředky používané při jejím vedení v Afghánistánu i Iráku byly z větší části mnohokrát vyzkoušené a konvenční: vojenské svržení vlády, okupace území a kontrola obyvatelstva americkými klienty.

Součástí amerického odporu vůči Bushově válce s terorem bylo i radikálně pacifistické křídlo, jehož terčem byla samotná rozhodnutí o invazi do Afghánistánu a Iráku. Opoziční Demokratická strana však obě intervence podpořila. Předmětem její kritiky nebyl obsah, ale protiprávní a nelidské formy: zadržování bojovníků zajatých v Afghánistánu na Guantánamu, jejich mučení a rozhodnutí zbavit je práva na spravedlivý soudní proces.

Aférou analogickou k My Lai z roku 1969 bylo zveřejnění fotografií z mučení zajatých Iráčanů ve věznici Abú Ghrajb v dubnu 2004 (znovu dílo Seymoura Hershe).

Trumpem jsme v Americe posedlí, říká investigativní novinář Seymour Hersh

SALON

Barack Obama vzbuzoval naděje pacifistů na odmítnutí amerického intervencionismu, neboť na rozdíl od establishmentu Demokratické strany hlasoval v illinoiském Senátu proti válce v Iráku. Záhy po nástupu do Bílého domu však tyto naděje zklamal. Válku proti teroru neukončil, pouze její těžiště přenesl z územní okupace a zajímání nepřátelských bojovníků do jejich cíleného zabíjení speciálními jednotkami a drony. Neviditelné popravy sice vyřešily problém viditelného porušování lidských práv osob podezřelých z teroristických záměrů, avšak jen za cenu toho, že byly bez soudu zbavovány práva na život.

Také stažení vojsk ze Středního východu řešilo problém používání americké síly v cizích zemích jen „naoko“ a kosmeticky. Ve více než dvou třetinách zemí světa byli Američané za Obamy stále vojensky přítomni – ať již v podobě stálých základen, nebo speciálních a dronových operací.

Výsadu americké globální suverenity, jejíž druhou stranou je omezování teritoriální suverenity ostatních zemí, Obama nijak nezpochybnil, jen ji učinil méně nápadnou.

Zklamané naděje

Naději mnoha svých příznivců z první prezidentské kampaně na ukončení nekonečné války tedy Obama zklamal. Umožnil tak jako protagonistovi tohoto programu pózovat Donaldu Trumpovi, a to jak proti konkurentům z republikánského establishmentu v primárkách, tak v zápase o Bílý dům s Hillary Clintonovou, která idealistický pacifismus svého mládí (v roce 1972 podporovala McGoverna) vyměnila ve zralém věku za neméně idealistický intervencionismus.

Ve skutečnosti se však na pravici odehrál stejný příběh jako předtím na levici. Také Trump zklamal své radikálně izolacionistické příznivce a pokračoval v kurzu nastoupeném Obamou. Jen ho občas narušoval kontroverzními spektakulárními akcemi – jako například dronovou vraždou šéfa íránských revolučních gard Kásima Sulejmáního.

Moyn svou knihu dokončoval ve chvíli, kdy k moci nastupovala administrativa Joea Bidena. Na konci se o něm zmiňuje jako o pravděpodobném pokračovateli „nekonečné války“ s terorem, kterou navzdory nadějím svých voličů vedli Obama i Trump.

S jistým odstupem můžeme konstatovat, že návrat neokonů k demokratům na konci Trumpova prezidentování potvrzuje jednu z obecných tezí Moynovy knihy, jež relativizuje opozici mezi nimi a liberálními internacionalisty i mezi Bushem a Obamou. Neokonzervatismus a liberální internacionalismus jsou jenom dvěma podobami jedné představy, že Amerika musí pokračovat v zápase o udržení globální hegemonie, neboť to přináší dobro nejen jí, ale i zbytku světa. Liší se pouze ve volbě prostředků.

Tento rozdíl se navíc začal smývat kritikou způsobu vedení „války s terorem“ ze strany některých neokonzervativců ve druhém Bushově období v souvislosti s nástupem Davida Petraeuse na post velitele irácké operace roku 2007. Ztělesněním této kritiky byl i Obamův soupeř z prvního klání o Bílý dům John McCain, jenž spojoval idealistickou obhajobu amerického intervencionismu s ostrou kritikou Bushova povolení mučení.

Foto: Ints Kalnins, Reuters

John McCain

Když Biden v listopadu 2020 představoval veřejnosti Jakea Sullivana jako nastupujícího poradce pro otázky národní bezpečnosti, potvrdil Sullivan totožnost obou křídel intervencionismu, když řekl, že neexistuje rozdíl mezi jeho názory a názory jeho manželky, která bývala McCainovou poradkyní. Bidenův ministr zahraničí Antony Blinken zase při stejné příležitosti zmínil nadšení, které se jednoho z předků jeho ženy zmocnilo, když při útěku z vyhlazovacího tábora na jaře 1945 konečně uviděl vojáky v americké uniformě.

Sullivanův odkaz k McCainovi, ctnostnému rytíři připravenému bojovat proti zlu všude ve světě, a Blinkenova evokace morálního poslání americké vojenské síly dávaly Bidenovu America Is Back! velmi ambiciózní obsah.

Světová organizace na rozcestí

Pár měsíců po tomto velkohubém „návratu Ameriky“ však museli Biden s Blinkenem obhajovat chaotické stažení Američanů a jejich západních spojenců z Kábulu, který přenechali vládě islámských fundamentalistů. A jakkoli poskytl Putin svou agresí na Ukrajině tvůrcům americké zahraniční politiky příležitost zvýšit si sebevědomí, dávají oba najevo, že si uvědomují meze, které jejich vůli šířit dobro po světě americkými zbraněmi nastavuje proměna globální geopolitické situace v posledních patnácti letech.

Porážka pokusu o rozšíření americké hegemonie na Střední východ v nultých a desátých letech se zpětně jeví jako dílčí symptom obecnějšího posunu světového systému od poststudenoválečné unipolarity k bipolaritě na globální úrovni (USA versus Čína) a multipolaritě na úrovni regionální (Indie, Turecko, Írán, Brazílie či Jižní Afrika).

Foto: Jiří David

Jiří David: Věčný mír a nekonečná válka, březen 2023, exkluzivně pro Salon

Nebýt vyděračského potenciálu nukleárních zbraní a obrovské konvenční armády zděděné po Sovětském svazu, muselo by se Putinovo Rusko v této nové konfiguraci spokojit se statusem jedné z mnoha regionálních velmocí. Pokus proměnit se znovu v globální supervelmoc, která by byla stejně vyrovnaným soupeřem USA a Západu, jakým býval Sovětský svaz a jeho Varšavská smlouva, musí skončit fiaskem: jde jen o to, kolik lidských obětí a materiálních škod to ještě bude stát.

Válka proti Ukrajině nepřekročila de facto ani de iure hranice dvou válčících států, a nemůže se tedy srovnávat se dvěma světovými válkami minulého století. Přesto má v důsledku ekonomické, potravinové a energetické provázanosti současného světa globální dosah.

To a skutečnost, že agresorem je tu stálý člen Rady bezpečnosti OSN, potom umožňuje očekávat, že podobně jako ukončení obou světových válek nabídne i konec rusko-ukrajinského konfliktu příležitost k reformě světové organizace.

Krokem, jenž se nabízí, je proměna Rady bezpečnosti tak, aby její stálí členové ztratili výsadu veta, která jim umožňuje beztrestně porušovat mezinárodní právo.

Proměna Rady bezpečnosti by ovšem měla být součástí celkové proměny světové organizace. Pro formulaci jejího projektu budeme muset znovu promyslet základní otázky míru, války a světového řádu, jež ve své poslední knize otevřel Samuel Moyn.

Reklama

Související články

Putinovo velkoruské delirium. Esej Pavla Barši

Od Putinovy řeči na mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007, v níž ohlásil konec ruské akceptace poststudenoválečného statu quo, soutěží v západním...

Výběr článků

Načítám