Článek
Vášně, které existence ústavu, kde téměř nikdy nevládly normální poměry a dobré pracovní ovzduší, vzbuzuje, jsou pro většinu české společnosti nepochopitelné. A přiznám se, že jsou obtížně uchopitelné i pro mě, která jsem o ÚSTR přečetla stovky článků a některé i sama napsala.
Spor o ústav začal ještě před jeho vznikem: jedni chtěli, aby byl živoucím mementem hrůz, které napáchaly totalitní režimy, zejména ten komunistický, zatímco další požadovali, aby byl místem, kde se bude vědecky bádat. A tento spor vlastně provází existenci ústavu po celou dobu.
Po několika vcelku klidných letech, kdy ústav vedl Zdeněk Hazdra, začalo aktuálně další kolo šílenství. Ten, kdo mluví o svobodném bádání a vědě, je antikomunisty, kteří ústavu nově a opět šéfují, velmi rychle označen za revizionistu, zlehčovače zločinů komunismu anebo rovnou komunistu. Jenže jak se postupně vzdalujeme od revoluce v roce 1989, jsou podobná obvinění čím dál grotesknější a historiků, kteří nechtějí mít ústav na potvrzování jedné jediné pravdy, pochopitelně přibývá.
Historik Matěj Spurný: Překvapivá nenápadnost nesvobody
Současné vedení, které vzalo směřování ústavu pevně do rukou, se neštítí vyhazovat zaměstnance jak na běžícím páse a umlčovat nepohodlné názory. Na skladě mají „zakázanou“ knihu, kterou dlouhé měsíce nechtěli pustit do distribuce, a snad nejvtipnější je, že odmítají zapůjčit místopředsedovi Senátu Tomáši Czerninovi výstavu o české šlechtě a jejích postojích v době Mnichova. Na její přípravě se totiž podílel minulý ředitel. Výstava by snad zapůjčit šla, pokud by tedy nebylo uvedeno jeho jméno.
Co mi to jen připomíná? Ano, doby mého dětství za komunismu. Ostatně posedlost archivy bezpečnostních složek, hledání „kompra“ na nepohodlné politiky a představa, že se ze spisů konfidentů dozvíme něco podstatného o fungování minulého režimu, jdou podobným směrem. A především přispívají ke společenské amnézii, kdy za vše zlé mohl nějaký režim.
Pro pochopení toho, co vlastně byla normalizace a proč se na ní tolik lidí víceméně ochotně podílelo, potřebujeme něco docela jiného než ústav, který má silně ideologickou DNA.
Mezi těmi, kdo sledují dění v ÚSTR, se čím dál víc objevují názory, že by měl být zrušen, respektive převeden pod Akademii věd nebo některou vysokou školu. Každopádně začíná být jasné, že nedává smysl o ústav dále bojovat. Objevil se i nápad, že ho můžeme vyznavačům jediné pravdy nechat coby skanzen myšlení, které bychom tím mohli po více než třiceti letech konečně opustit. I když je otázka, proč bychom podobný skanzen měli platit z našich daní.
