Článek
Anotace slibovala „sociálněkritickou prózu“, která na vztahu mladého gay autora a zralé literátky rozehrává „generační spor předlistopadové a polistopadové éry“ o „realitu svobody uměleckého prostoru“. Cituji: Tam, kde ona je loajální k novému režimu, neboť stála u jeho zrodu, on říká v rozhovoru pro zahraniční deník: „Dal bych přednost cenzuře před diktátem trhu.“
To mě nadchlo. Už bylo na čase, aby do toho někdo píchnul. Jenže s každou přečtenou stránkou bylo jasnější, že k recenzi nedojde. Stručně k důvodům: Salon píše jen o dobrých knihách.
Časopis Host má ale jinou redakční politiku. Jan Suk se v recenzi PR v českém pekle trefně zaměřil na autorův narcismus a mediální divadlo, které kolem sebe rozehrává – Knihu měla přijet pokřtít Agnieszka Hollandová, ale obsah jí přišel natolik skandální, že nakonec odmítla. Načež byla její neúčast autorem píárově vydojena snad víc, než kdyby opravdu dorazila.
V této souvislosti mě zaujala Georgievova stránka na wikipedii, která běžnou spisovatelskou wikistránku překračuje cca osminásobně. Neomezuje se na stručný životopis a výčet děl, jak bývá obvyklé, ale je koláží z nadšených, často zahraničních, ohlasů dokládajících, že jsme v Česku zase neobjevili jeden talent. Kritickým ohlasům je pak věnován oddíl s názvem Reakce na Fenomén Georgiev (psáno s velkým F), ale i ten je sestaven tak, aby bylo jasné, že „úspěch“ se v Česku neodpouští. Články do wikipedie může samozřejmě psát kdokoli…
Vzhledem k aplikovanému samožerství autora byla reakce na recenzi v Hostu nabíledni. Ale že sepíše otevřený dopis o rozsahu třetiny kritizované novely, ve kterém „bude zvažovat trestní oznámení za pomluvu“, stojí za úvahu. Ovšem ne nad jeho knihou, ke které lze pozitivně poznamenat snad jen to, že vyšla. Zamyšlení patří důvodům, proč vlastně Georgiev píše.
František Skála řekl nedávno pro Nový Prostor: „Daleko víc než tvořit z vnitřní potřeby bez ohledu na úspěch se dnes řeší, jak se prosadit nebo zviditelnit.“
Georgievova kniha nevypráví ani tak o bizarním milostném vztahu a už vůbec není sociálněkritická, ale od první do poslední stránky popisuje boj frustrovaného outsidera o uznání. Tedy, boj. Autorovo nezvládnuté ego spíš žadoní, škemrá, ponižuje se, veřejně ztrácí sebeúctu. Georgiev chce tak moc patřit do party „uznávaných“, až to bolí, a teď nemyslím literárně.
Nejsmutnější na tom je, že si tuhle past upletl sám. On sám si položil jedno rovnítko mezi tzv. slávu a talent a druhé mezi tzv. úspěch a osobní štěstí. Asi by ho překvapilo, že lidé tvoří také proto, že je to baví, těší, naplňuje, protože se tvorbou stávají sami sebou, protože se při tvorbě potkávají se svou duší. A tomu, kdo potká svou duši, může být názor okolí úplně ukradený.
