Světlo na konci exitu. Nad albem skupiny Žamboši

Co stojí za úspěchem nenápadné kapely seskupené kolem vsetínského písničkáře Jana Žambocha, napovídá právě loňské album Světlojemy, v němž skupina jistým, a přitom lehkým krokem vychází z tradičně chápaného žánru folku směrem k oblasti, kterou z nedostatku lepších výrazů označujeme slovem alternativa.

Nadžánrovému pojetí odpovídá už sestava muzikantů. Vedle kytaristy a zpěváka Jana Žambocha a jeho manželky Stanislavy hrající na akordeon ve Světlojemech slyšíme například bubeníka Jiřího Zelenku z kapely Vladimíra Mišíka Etc… (Zelenka na studiové nahrávce nahradil stálého bubeníka Žambochů Jiřího Nedavašku), baskytaristu Františka Rabu, známého i díky někdejší spolupráci se Zuzanou Navarovou, anebo bluegrassového multiinstrumentalistu Ondru Kozáka.

Hlavní tvůrčí osobností alba ovšem zůstává autor všech písní Jan Žamboch – jeho hudba a texty dělají z poslechu Světlojemů silný zážitek.

Desku otevírá skladba Dýchej, divoce poetické pásmo o cestách prostorem i časem, volně propojující obrazy různých podob mužských pravzorů – poutník Marco Polo se ocitá v blízkosti válečných pilotů v bitvě o Midway anebo československých horolezců pohřbených lavinou kamení pod peruánskou horou Huascarán.

Není to oslava tragického hrdinství, vyprávění o mužích se vztahuje k archetypu ženství jako k záchrannému lanu a v písni lze slyšet oslavu znovustvoření, transcendence a shledání, které člověka „naplňuje světlem, až to oslepuje“.

Dýchej je skladba, jakou by mohl napsat Bob Dylan (kdyby uměl česky a měl povědomí o horolezecké expedici Peru 1970) – textařsky a melodicky se Jan Žamboch Dylanově poetice přiblížil možná mimoděk, dylanovské hudební aranžmá už je ovšem bezpochyby záměrné.

I poslední píseň se věnuje cestám. V ukolébavce Heyerdahlí belí, která svou něžnou hravostí připomene pro změnu písničky Karla Plíhala, se vypravěč vyznává norskému mořeplavci Thoru Heyerdahlovi a taky dětské četbě a touze po dobrodružství, jež neopouští ani dospělé kluky: „Obložil bych Bože / Heyerdahlem lože / Ze skřípění lan / Vzbouzel bych se slan // Pane Heyerdahl / Jste můj frajer dál / Rád bych aspoň šprot / S vámi posnídal.“

Ohraničena těmito dvěma věčnými cestami se rozprostírá krajina Světlojemů. Je prozářená slunnými barvami s občasnou příměsí černé (jako na akvarelu zesnulého vsetínského barda Františka Segrada, který zdobí obal desky). V té krajině se rozjímá o smrti blízkých lidí, o naplněnosti vlastního života, o víře i plynutí času. Vypráví se tu ale taky česko-norský milostný příběh z roku 1968 inspirovaný zážitkem autorovy maminky, a jakoby mimochodem zazní taky parodie na rádiové hity, která by se svou chytlavostí klidně rádiovým hitem mohla stát („Že je to dobrej song? Totální Tahiti! / Ráj ušních bubínků ze stroje na hity“).

K nejpůsobivějším zákoutím v písničkářské krajině Jana Žambocha patří Divočina, zachycující lidské odcizení i zvířecí blízkost, uvěznění i osvobození divokého tvora v nás: „Stojíme v polích a nikdo v koloně neví, v čem to zas vězí / Za okny v řepce bloudí šílenej srnec, hledá exit / (…) / Nikdo si nevšim, že v autě místo tebe najednou sedí plachý zvíře / Co hledá únik z pasti, čichá k prasklinám a každý škvíře / (…) / Po kontaktu s divočinou se lidem může stát zřejmě cokoli / Zelená vlna hlásí pozor, na třicátém pátém kilometru ve směru na Prahu řidič opustil vozidlo a odešel do polí.“

I takhle může vypadat světlo na konci exitu. A ačkoli se Světlojemy často věnují temným tématům, ve všech písních vidíme zářit naději. I proto je tahle deska, vzešlá z minulých časů covidu a hraná v současných časech války, důležitá. Bez ohledu na to, že za ni Žamboši nezískali další andělskou trofej.