Hlavní obsah

Slunečný den, co otočil dějinami. Jiří Pehe o 11. září 2001

Právo, Jiří Pehe, SALON

V rozhovorech s americkými přáteli a univerzitními kolegy na téma teroristického útoku al-Káidy na Světové obchodní centrum v New Yorku a Pentagon ve Washingtonu se jako nejsilnější vjem opakovaně vynořuje kontrast mezi krásným slunečným dnem začínajícího babího léta, které tehdy panovalo na východním pobřeží USA, a hororovými událostmi, jimiž byl jak samotný útok, tak to, co následovalo.

Foto: Profimedia.cz

New York, 11. září 2001

Článek

Zdůrazňování toho kontrastu se zdá poněkud nelogické. Jenže v něm nejde jen o estetiku; mělo a má, domnívám se, širší platnost.

Blankytné nebe nad New Yorkem jako by symbolizovalo optimismus, který vládl v té době západnímu světu: demokratické Spojené státy, s daleko největší ekonomikou i armádou světa, byly po rozpadu sovětského impéria neotřesitelným hegemonem světového dění. A mnoho lidí věřilo, že se naplní tehdy jen deset let staré předpovědi Francise Fukuyamy o „konci dějin“ v podobě celosvětového vítězství liberální demokracie.

Do blankytu ale vtrhlo něco temného, hrozivého – navíc způsobem, který nikdo nepředvídal. Na Světové obchodní centrum coby symbol západního kapitalismu a obecněji západního životního stylu sice islámští teroristé podnikli útok už v roce 1993, kdy bomba v podzemních garážích zabila šest lidí, ale všichni věřili, že se nic takového, už kvůli zvýšeným bezpečnostním opatřením, nemůže opakovat. Byla to jen kaňka v jinak optimistických výhledech, které před sebou měla mít západní civilizace.

Ta v poslední dekádě druhého tisíciletí rychle dobývala svět jak s pomocí americké „měkké síly“, která šířila do zbytku světa západní životní styl a pop kulturu, tak v podobě ekonomické a technologické globalizace, jejíž akceleraci umožnil konec bipolárního světa v roce 1989.

Foto: Profimedia.cz

New York, 11. září 2001

Diváci po celém světě, včetně České republiky, mohli toho roku zhlédnout filmové trháky Hannibal s Anthonym Hopkinsem či Čistá duše s Russellem Crowem. Populární hudbě celosvětově vládly songy Alicie Keys a skupin Lifehouse nebo Train. Autor tohoto textu měl 11. září 2001 rozečtenou do češtiny tehdy ještě nepřeloženou knihu Iana McEwana Pokání. I zásluhou rozmáhajícího se internetu nebylo nikdy snazší pohybovat se v kulturně stále více propojeném světě.

Globalizace se zdála být nezastavitelným procesem. Varovná kniha amerického politologa Benjamina Barbera Jihad vs. McWorld, publikovaná v roce 1995, se sice stala bestsellerem, ale nikdo skutečně nevěřil jeho předpovědi, že vítěznému pochodu západní civilizace, která byla z pohledu islamistů nebezpečným zdrojem dekadence, včetně „podvratné“ emancipace žen, může úspěšně čelit džihád teroristů bez mocných národních států v zádech.

Když se věže hroutily k zemi

Téměř každý si pamatuje, kde přesně byl v okamžiku velkých dějinných událostí. Kde jsem se nacházel v okamžiku, kdy se začaly do světa šířit první zprávy o tom, že do jedné z věží „dvojčat“ narazilo dopravní letadlo, si samozřejmě pamatuji i já. Ve své pražské kanceláři Newyorské univerzity jsem u kávy rozmlouval s dopisovatelem časopisu Time o situaci v České republice a ve střední Evropě.

Hovor se nesl v optimistickém duchu. Pomalu končilo čtyřleté období opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS. Průzkumům vládla Čtyřkoalice. Česko se blížilo úspěšnému završení přístupových jednání s Evropskou unií a bylo už dva roky členem NATO. Prezidentem byl stále Václav Havel, který kladl důraz na naši prozápadní orientaci. Liberální demokracie jako systém se sice zakořeňovala s jistými obtížemi, ale nezdálo se, že by existovaly významné politické síly, které by ji chtěly zpochybňovat.

Pavel Barša: Návrat války s terorem

SALON

Co následovalo po šokující zprávě o útoku, v sobě ale od prvního okamžiku neslo poselství o konci jedné historické éry. Kupříkladu už tím, že teroristický útok na Světové obchodní centrum vysílaly západní televize v přímém přenosu. Dějinnou událost bylo možné sledovat jako nějaký hollywoodský film.

Se studenty, kteří dorazili na odpolední výuku, jsme se shromáždili před jednou z obrazovek. Běželo tam vysílání CNN a drama, emoce i kontrast mezi nadále blankytnou oblohou nad New Yorkem a hustým sloupem dýmu stoupajícím ze zasažené věže nemohly být, zdálo se, silnější. Ovšem jen do momentu, než se v přímém přenosu objevilo druhé letadlo. Rázem bylo jasné, že první náraz nebyl nehoda, ale plánovaný útok.

Zatímco obě věže na obrazovkách téměř poklidně hořely, reportéři a moderátoři zpráv se zoufale pokoušeli zasadit celou věc do kontextu, jenže jim chyběly informace. Je útok součástí čehosi širšího? Je to začátek války? Je v ohrožení Bílý dům a prezident Bush?

Foto: Profimedia.cz

New York, 11. září 2001

Přímý přenos se svou emocionalitou a tlakem na diváky, aby při nedostatku jiných informací nabízeli vlastní, často unáhlené závěry, jako by předznamenal, jakým způsobem bude mnoho lidí zpracovávat informace v nové éře, jež k nám skrze televizní obrazovky právě přicházela.

Naši tehdejší studenti byli ještě prodchnutí vírou v univerzalismus amerických hodnot a nezpochybnitelnou sílu vlastní země: do Prahy se vypravili i proto, že jako děti viděli v televizi záběry sametové revoluce. Věřili v demokracii, obdivovali Václava Havla coby jejího apoštola. To, co viděli na obrazovkách nyní, bylo mimo kontext toho, v čem vyrostli.

Nebyli navíc jen nezúčastněnými diváky. Nad racionálním přístupem k tomu, co se samo o sobě zdálo být nereálné, převažovaly emoce už proto, že většina z nich pocházela z New Yorku. Rodiče mnohých pracovali v různých firmách v okolí Světového obchodního centra, několik přímo v něm.

Úvod do praktické sociologie: S kým jsme ve válce

SALON

Pak se v jednom okamžiku obě věže začaly hroutit k zemi a okolními ulicemi Manhattanu se řítil apokalypticky vypadající oblak prachu. Newyorské sídlo univerzity v Greenwich Village bylo od epicentra útoku nadohled. Pokoušeli jsme se některým kolegům i rodičům studentů dovolat, ale telefonní linky zkolabovaly. Jako zázrakem nebyl nakonec nikdo z nich zraněn.

Situace na americké univerzitě v Praze byla jistě v českých poměrech specifická, ale o to silněji vyjevovala nejen to, jak propojený svět už tehdy byl, ale také, že ať jste v tomto propojeném světě kdekoli, dostihnou vás jak dobré, tak špatné stránky tohoto propojení. Přímý televizní přenos newyorské tragédie, prožívaný společně se studenty z New Yorku, byl jen jedním z aspektů této nové situace.

„Od teď bude vše jinak“

Ve vestibulu univerzity jsem o něco později potkal bývalého ministra zahraničí Josefa Zieleniece, který u nás vyučoval. Pokoušeli jsme se společně pochopit, co se děje. Z dlouhého rozhovoru mi v mysli utkvěla jeho slova: „Od teď bude vše jinak.“

Ještě v té chvíli byly možné dvě interpretace: bouře se přežene a vše se vrátí do starých kolejí, anebo jde o událost, která přinejmenším do jisté míry změní chod dějin. Rychle se ukázalo, že platí druhý scénář a že zkušený expolitik měl pravdu.

Teroristé od počátku spoléhali na to, že větší část práce za ně odvede šokovaná západní civilizace. Věděli dobře, že sami nemají sílu a prostředky Západu skutečně ublížit, ale existuje reálná šance, že zejména USA zareagují nepřiměřeně, a spustí tak proces, který západní demokracii poškodí.

To se také stalo. Bushova administrativa ohlásila „válku s terorem“ a jako jeden z prvních aktů vojensky obsadila Afghánistán. Tam, pravda, měla al-Káida své základny, ale válku s terorismem tím Západ nevyhrál. Nasadit největší armádu světa proti pár teroristům jaksi nefungovalo.

Neokonzervativci v Bushově okolí se chopili nastalé příležitosti: USA prý musejí využít své dominance, kterou se teroristé pokusili nahlodat, k vývozu demokracie. Demokratické země spolu neválčí ani nepodporují teroristy. Prvním testem měl být Irák.

Foto: Milan Malíček, Právo

Jiří Pehe je politolog a spisovatel.

Zbytek toho příběhu je znám. USA utratily biliony dolarů za vojenská dobrodružství, která nevedla k žádnému výsledku. Zatím poslední kapitoly příběhu, který začal 11. září, jsme byli svědky před pár týdny v podobě potupného a chaotického odchodu amerických i dalších spojeneckých jednotek z Afghánistánu.

Mezitím byla ale napsána celá řada dalších kapitol, z nichž každá postupně zatemňovala onen zářivý blankyt plný optimismu, který panoval před útokem na „dvojčata“. Západní vlády se jaly omezovat některé osobní svobody v zájmu větší bezpečnosti a „válka s islámským terorismem“ začala zkreslovat pohled na islámský svět jako takový. Kvůli boji s nepřítelem, který měl reálně schopnost tak nanejvýš bolestivě „štípnout“, nikoli nás zničit, jsme se začali sami vzdávat některých principů a postojů, jež západní civilizaci definovaly přinejmenším od druhé světové války. Stále větší počet lidí uvěřil, že Západ je ve válce se samotným islámem.

Snahy západních států transformovat Blízký východ silou nebo podporovat různé skupiny na úkor jiných skončily vesměs fiaskem a krvavými konflikty. Uprchlická vlna, kterou rozpoutala válka v Sýrii, pak významně posílila nejrůznější nacionalisticko-populistická hnutí, jež původně byla hlasateli odporu k evropské integraci a globalizaci. Liberální demokracie začala být i leckde na Západě kritizována jako slabá a dekadentní.

Prozatímním vyvrcholením jsou čtyři roky prezidenství Donalda Trumpa, který americkou demokracii poškodil více, než v co mohli doufat teroristé, i kdyby provedli sto takových útoků, jako byl ten z 11. září. Některá prohlášení západních politických fundamentalistů jako by vypadla z propagandistických materiálů al-Káidy, Tálibánu a dalších podobných organizací.

Jiří Pehe: Kult války jako americké zrcadlo

SALON

Útok z 11. září 2001 se tak ukázal být především přesně cíleným zásahem západní psýché. Zranil ji navíc v okamžiku, kdy se opájela představami o definitivním vítězství liberální demokracie a propojení světa. Bylo to vidět i na reakcích našich amerických přátel, z nichž mnozí, dříve příkladně tolerantní, na čas nekriticky přešli na stranu pomsty.

Zhroucení „dvojčat“ v přímém přenosu bylo koncem snu o definitivním vítězství jediného správného, neboť vítězného konceptu historie. Nepřineslo konec Západu, ten nadále zůstává nejmocnější světovou silou, ale začalo ho měnit.

Když americký prezident Joe Biden oznámil po odchodu amerických vojáků z Afghánistánu, že USA končí s „vývozem demokracie“, možná zaznělo to zatím nejdůležitější: prosazovat silou systém, který vnitřně stojí na dialogu, toleranci a pravidlech hry, není možné. Úkrok do tohoto zrádného teritoria v emocionální reakci na 11. září Západu vážně ublížil.

Reklama

Související články

Pavel Barša: Návrat války s terorem

Ti, kteří si pamatují reakci americké administrativy na útoky z 11. září 2001, mohou mít pocit déjà vu. Angličtinu vystřídala francouzština, ale obsah a forma...

Jiří Pehe: Jak zadusit demokracii

V britském televizním seriálu Černé zrcadlo je hlavní postavou jednoho z dílů herec Jamie Salter, který je hlasem a animátorem populární komiksové postavičky –...

Jiří Pehe: Globalizace teprve začíná

Jsme svědky intelektuální a politické ofenzívy, podle níž se přežila globalizace a s ní spojené jevy, jako je volný obchod, multikulturalismus, migrace či...

Jiří Pehe: Za oponou trumpismu

Spojené státy i zbytek světa jsou fascinovány Donaldem Trumpem, který se už od své prezidentské kampaně topí v kontroverzích a skandálech a pokouší se o cosi,...

Jiří Pehe: Kult války jako americké zrcadlo

Americký časopis Foreign Policy publikoval před necelým rokem provokativní text Josepha Lowella Americans Can’t Give Up The Cult of War (Američané se nedokážou...

Výběr článků

Načítám