Problém není množství, ale kvalita, říká ekonom Filip Pertold o státních úřednících

Studie IDEA poukázala na to, že přímo ze státního rozpočtu je placeno přibližně osmdesát tisíc úředníků. Další část je na municipální úrovni, kde má ale centrální vláda minimální vliv. Pokud se budeme bavit pouze o úřednících placených přímo ze státního rozpočtu, rád bych připomenul, že to jsou dvě procenta pracovní síly v Česku a je jich dvakrát méně než učitelů regionálního školství.

Více než množství úředníků by nás měla trápit jejich kvalita. Tím nutně nemyslím vzdělání nebo jazykovou vybavenost, nýbrž to, jak a o čem rozhodují a jaká je organizace jejich činnosti. Kupříkladu takzvaný resortismus, kdy každý úřad rozhoduje bez ohledu na rozhodování a hospodaření jiného úřadu, nás jistě stojí více peněz než zbytečná pracovní místa.

Během stávající pandemie se navíc ukázal systémový problém, že pro úředníka je mnohem výhodnější nedělat nic než se snažit společnosti a ekonomice pomoct. Jakákoliv aktivita, zvlášť v nepředvídatelné situaci, jakou je covidová krize, ho totiž vystavuje vysokému riziku, že bude jeho činnost zpětně vyhodnocena jako neoptimální, kdežto nečinnost nikdo jako neoptimální nevyhodnocuje. Naproti tomu, pokud se úředníkovi něco povede, žádný velký benefit ho nečeká.

Také bych rád zmínil, že stát má obrovský problém zaměstnat IT, právní a ekonomické experty, protože je soukromý sektor vždy přeplatí – což se určitě zmrazením úřednických platů nevyřeší. Navíc tu máme vlnu omikronu, musíme řešit ceny energií, čeká nás předsednictví Evropské unie… A to všechno bude vytvářet tlak na státní správu a úředníky.

Jedno ze specifik, které v Česku máme, je obrovské množství obcí. To vytváří řadu neefektivností včetně toho, že veřejné zakázky administruje nesmyslné množství lidí a generuje to dodatečná úřednická místa. Problém ovšem je, že redukce počtu obcí je politicky i legislativně velmi náročný proces.

Myslím, že jednotlivé úřady by měly procházet nezávislou evaluací ze zahraničí. Nejdůležitější je rozbít ten lokální rybníček, který je vždy nějakým způsobem zkažený. Jde o to, aby kvalita úřadů a veřejných institucí byla maximálně srovnávána s podobnými institucemi v zahraničí a jejich funkčností.

Cílem digitalizace by mělo být, aby byl stát uživatelsky přijatelný pro občany – tedy aby jednotlivé úřady obíhala data, a ne občané. Primárním cílem by naopak nemělo být ušetřit úřednická místa; ta se ušetřit mohou, ale čistě jako vedlejší produkt toho, že stát funguje přívětivěji pro občana. Protože ten ušetřený čas a nervy občanů mají mnohem vetší ekonomickou hodnotu než ušetřená úřednická místa.

Výsledkem digitalizace by také mělo být to, že stát bude mít k dispozici anonymizovaná data, na základě kterých bude moct efektivně cílit sociální a hospodářskou politiku, takže v důsledku opět ušetří peníze a zvýší blaho občanů.

Dlouhodobě máme problém se zájmem o učitelskou profesi. A pokud budou učitelé špatně ohodnoceni, neexistuje rozumná možnost, jak to zvrátit. Tím netvrdím, že platy jsou jediný determinant zájmu, ale bez nich to jednoduše nejde. Za současného stavu se stále nedaří ve školství udržet mladé učitele, důsledkem je i příliš vysoká feminizace této profese. Je nutné něco udělat s kariérním řádem, předcházet vyhoření a odměňovat za dobrou práci. To jsou systémové výzvy, které určitě před touto vládou stojí.

Máte pravdu, že kvalita učitelů je do určité míry spojená s celkovou kvalitou vzdělávacího systému. Pokud třeba nebudeme řešit kvalitu vysokých škol, asi těžko se můžeme dočkat kvalitních učitelů, jaké mají ve Finsku. Opět: vysoké školy, včetně pedagogických fakult, by měly procházet mezinárodní evaluací, jestli obsah výuky a výzkumu odpovídá mezinárodním standardům.

Redukce výdajů státu se skoro vždy dotkne nějakých lidí. Nicméně pokud chce vláda postupovat skutečně co nejvíce bezbolestně, měla by se soustředit na systém veřejných zakázek, kde se utrácí opravdu hodně peněz. Řada zakázek má jen jednoho soutěžícího, případně se soutěží jen naoko. Dále umanuté soutěžení na cenu často ve skutečnosti nepřináší úspory, protože vysoutěžená kvalita není dobrá a celý projekt se následně prodražuje.

Zároveň je v Česku příliš štědrá daňová či přímá podpora různým finančním produktům, jako jsou stavební spoření, penzijní připojištění a hypotéky. Tam se šetřit dá, i když to nelze označit za bezbolestné. V neposlední řadě u nás rozdáváme oproti jiným státům hodně na dotacích, například v podpoře dopravní obslužnosti. Ani tady ale nejde šetření označit za úplně bezbolestný krok.

Náš daňový mix si rozhodně žádá komplexní reformu. Některé daňové slevy nedávají smysl, třeba ta na nevydělávající manželku či manžela. Nevím, proč by měl stát v principu podporovat nevydělávání. Vytváří to perverzní motivace vracet se do práce co nejpozději, a to zejména po mateřské a rodičovské. Takže existence této slevy je podle mě zbytečná; navíc došlo k navýšení rodičovského příspěvku, což samo o sobě rodinám významně pomohlo.

Celkově máme zásadní problém v tom, že největší část efektivního zdanění tvoří odvody na sociální a zdravotní pojištění. Což má hned několik negativních důsledků – především ten, že nízkovýdělečné skupiny zaměstnanců jsou efektivně velmi vysoko zdaněny, přitom mají snadnou cestu k šedému trhu práce, případně k dohodám o provedení práce nebo švarcsystému. Tím stát přichází o daňové příjmy a lidé o možnost dlouhodobé kariéry.

Nejdříve je nutné si ujasnit, co myslíme důchodovou reformou. Pokud má jít o zpřehlednění systému a rozdělení důchodu na rovnou a zásluhovou část, tak to se dá zvládnout i při dnešních daních. Urgentní je ale zachraňovat už teď důchody „Husákových dětí“, tedy generace lidí narozených v první polovině sedmdesátých let. Těm mohou v zásadě pomoci jen dodatečné daňové příjmy systému, vyšší věk odchodu do důchodu a zahraniční pracovníci na trhu práce, kteří už nyní reálně zachraňují příjmy důchodového a zdravotního pojištění.

V současné době pracuje v Česku asi 600 tisíc cizinců a je jasné, že bez dalšího podobného množství lidí se neobejdeme. Po „Husákových dětech“ nám tady zbude obrovská demografická díra, kterou bude třeba nějak zacelit.

V roce 2024 navíc vláda bude muset rozhodnout o stropu na důchodový věk, který je momentálně nastaven na pětašedesát let. Podle mě je zřejmé, že se bez prolomení této hranice neobejdeme, ale zároveň se bude muset říct, že fyzicky náročné profese budou mít věk odchodu do důchodu nižší.

Za mě je středová politika postavená na tom, že podporuje fungování efektivních trhů, které pomáhají k bohatství státu i lidí, což je spíše pravicový element, ale zároveň respektuje, že se rodíme do velmi nerovných rodinných a společenských podmínek, což je dejme tomu levicový element, který ovšem není v rozporu s tím pravicovým.

Myslím, že má smysl respektovat poznání, že státní dirigismus v ekonomice, tedy určování, kolik čeho se má vyrobit, není dobrá cesta. Na druhou stranu trh neumí řešit to, jak vyměnit někomu špatné karty, s nimiž se narodil; neumí řešit dědičnost chudoby a vzdělání.

V podpoře sociální a ekonomické mezigenerační mobility má stát řadu nástrojů ve vzdělávací, zdravotnické i sociální politice. Ale pozor – tyto politiky také generují bohatství, protože bez vzdělaných, zdravých a rozumně sociálně zabezpečených lidí nebudou ani trhy produkovat blahobyt. Pokud ve společnosti existuje mezigenerační přenos chudoby a nízkého vzdělání, ztrácí celá společnost talent a lidský kapitál.