Hlavní obsah

Lidé a stroje v době síťové. Rozhovor s filosofkou nových médií Ditou Malečkovou

Právo, Zbyněk Vlasák, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

„Člověk začal organizovat sám sebe už v okamžiku, kdy se jal kódovat svou paměť: používat řeč, počítání, kalendář. Umělá inteligence je součástí tohoto vývoje,“ říká Dita Malečková (1978), která působí na Filozofické fakultě UK a naposledy „oživila“ Reného Descartesa.

Foto: Milan Malíček, Právo

Dita Malečková

Článek

Jakou roli podle vás do budoucna sehraje koronavirová pandemie ve vztahu člověka a digitálních technologií?

Značnou, už proto, že pandemie je vlastně potvrzením globální struktury sítě – biologické i digitální. Ráda bych si představovala, jak vznikne nebo bude posílena celá nová oblast vymýšlení a navrhování fantastické a zároveň efektivní architektury virtuálních prostorů pro střetávání – taková fúze firemní porady a klasické střílečky by mohla být velmi osvěžující. A symetricky, díky tomu, že se fyzický kontakt stane vzácným, si uvědomíme, jak je osobní setkávání s blízkými lidmi nesamozřejmé a cenné.

Je však také třeba říct, že digitální technologie a internet nejsou jen médiem komunikace, ale i dohledu a kontroly. Obávám se, že pandemická situace se může lehce stát záminkou pro intenzivnější kontrolu chování všech občanů neboli uživatelů. Je samozřejmě docela dobře možné, že je to jen další stadium vývoje a organizace společnosti – ale pravidla, na kterých se shodneme teď, budou napříště určovat postavení jednotlivce vzhledem k moci, a proto bych byla velmi bdělá a opatrná.

Kde vidíte tu hranici, kdy začíná nepřiměřený dohled? A všimneme si, až ji překročíme?

Musí to být dobrovolné. My už neprožíváme realitu, v níž žijeme, jako nějaký dualistický systém, boj dobra proti zlu, nýbrž spíše jako hustou síť vztahů. Data o svém chování poskytujeme každý den; je ale zásadní, abychom o tom věděli a dali k tomu souhlas, abychom k tomu nebyli nuceni. A také se musíme spoléhat na každého jednotlivce, jeho soudnost a ohleduplnost a k obojímu vést sebe i své okolí. Nemůžeme už se opřít o centralizovanou vládu. Jestliže mluvíme o současné realitě jako o husté síti vztahů, každý prvek ovlivňuje všechny ostatní a šíření – ať viru, či solidarity – je nedílnou součástí tohoto uspořádání, je jeho dynamikou.

Nakolik dnes té realitě sítě, o které mluvíte, odpovídají naše veřejné, politické instituce? Je zde nevyhnutelná nějaká budoucí revoluce?

Instituce mají setrvačnost. Budou se víc a víc odkazovat na tradice, nostalgii po přehledném světě – a vzhledem k tomu, že populace stárne a metody ovlivňování masového mínění jsou čím dál sofistikovanější, nemůžeme čekat rychlou radikální změnu, zvlášť pokud se budeme chtít vyhnout otevřenému konfliktu. Nicméně dojde k pomalému, graduálnímu vývoji, podrývání, z mnoha institucí zbudou jen masky, co postupně zkřehnou a popraskají – a pak zjistíme, že pod nimi už dlouho vyrůstá něco nového.

Napadá vás instituce, která je dnes už jen tou maskou?

Do jisté míry je to případ celého politického uspořádání, které je infikováno marketingem. Není moc rozdíl mezi reklamou na jogurty a na politické hnutí. Hraje se na city, operuje s podprahovými sděleními a sémantickými podpásovkami. Možná proto ta urputnost obhájců starých institucí – je v tom zlost a strach světa, který končí. Jenže pod tou slupkou nezraje jen možnost krásného, nového, svobodného světa, ale i nových tyranií a genocid.

Jak v tomto směru vnímáte letitý koncept post-demokracie, popsaný Václavem Havlem v Moci bezmocných? Ha vel mluví o nahrazování hierarchických a formálních struktur těmi nehierarchickými a neformálními, o tom, že ekonomický i politický život by měly sestávat ze struktur „otevřených, dynamických a malých“, které nebudou „omezovat vznikání struktur jiných“. Může takto vypadat ideál společnosti budoucnosti?

Mám dojem, že Havlův postoj bývá chápán jako nějaký elitářský idealismus, zvlášť samozřejmě mezi jeho odpůrci; on přitom jen přesně popisuje něco, s čím máme zkušenost všichni. Je to projev života, který chce být žitý tak, abychom z něj měli radost. Monolitický svět post-totality je v Havlově podání vyvažován a doplňován paralelními polis, dynamickou sítí skupin lidí, kteří nechtějí být uniformní – mimochodem přesně v logice tohoto myšlení je dnes pražský projekt Paralelní polis zaměřený na hackerskou komunitu a filosofii. Rozdíl je jen v tom, že my nestojíme jako disident Havel proti ideologii, současná post-demokracie čelí spíše post-ideologii i s jejími post-fakty.

Foto: ČTK

Václav Havel v roce 1985

Havel popisuje post-totalitu jako historické setkání diktatury s konzumní společností, ale již v těch sedmdesátých letech bylo zřejmé, že na jejich schůzku časem dorazí také technologická akcelerace. Současné techniky moci jsou oproti post-totalitnímu stavu sofistikovanější a rafinovanější, ale i jednodušší: cílí přímo na pudy. A zároveň se velmi chytře profilují jako neideologické, nepolitické, lidové.

Mně je ta Havlova vize živé, proměnlivé a ochranné opozice vůči moci blízká, ale osobně chápu lidské dějiny spíš jako střetávání těchto dvou tendencí. Mám dojem, že i kdybychom dospěli do ideálního stavu, v bezčasí utopie by se začal někdo dříve či později nudit a odstartovalo by to celé nanovo.

Co bylo dřív? Digitální, internetová revoluce, nebo byla společnost pro síťovou strukturu už přednachystaná? Gilles Deleuze již někdy v sedmdesátých letech říká, že se dostáváme do stadia, kdy nebudou mocenské toky koncentrovány do institucí, ale kdy moc poteče sítěmi…

Já mám Deleuze hodně ráda, byl to ale v tomto směru spíš intuitivní vizionář, který se nezabýval technickými ani jinými detaily. Struktura sítě je dnes bezesporu klíčová a dynamika sítě je jiná než v hierarchických systémech – a současné proměny na poli ekonomiky, politiky, masových médií a obecně komunikace to jen potvrzují. Ale co bylo dřív? Dnes vidíme sítě všude, je to vhodný model, což ovšem neznamená, že tu dříve nebyly – možná jen jejich propojení nedosáhlo kritické, globální úrovně.

Foto: Profimedia.cz

Gilles Deleuze v roce 1987

Pokud jsou dnes digitální technologie médiem dohledu, kdo má největší moc nad uzlovými body sítě? Je to pořád národní stát se svými starými institucemi, jsou to globální giganti jako Google a Facebook, nebo se máme začít obávat nějaké budoucí obecné umělé inteligence, superinteligence, která nás díky našemu prosíťování dostane jaksi „na lopatě“?

Státy versus nadnárodní korporace, datoví magnáti, vektorialistická třída, založená na usměrňování a kontrole toků informací, o které mluví třeba Mckenzie Wark, spolu hrají složitou hru. Je jasné, kdo z nich představuje minulost a kdo budoucnost – ale těžko předvídat, jak přesně se tato mocenská situace vyvine.

Jeden z nejzajímavějších vhledů zde představuje kniha Benjamina Brattona The Stack o nově vzniklé planetární megastruktuře, o tom, jak výpočetní technologie mění nejen fungování vlád, ale samotný princip vládnutí.

Co se superinteligence týče, jedno je zřejmé: promítáme si do ní vlastní obavy a temné touhy a ta vyprávění nápadně připomínají hollywoodské filmy. Já dávám přednost pohledu z větší dálky, třeba úvahám o tom, že strojovost není něco, co by bylo opakem lidské přirozenosti, naopak: s člověkem přichází stroj na svět. Člověk začal organizovat sám sebe už v okamžiku, kdy se jal kódovat svou paměť: používat řeč, počítání, kalendář. Umělá inteligence je součástí tohoto vývoje.

Pozoruhodné ovšem je, jak je tahle systematická oblast neustále atakována či vyvažována chaosem, jinými slovy životem, onou samoorganizací a pestrostí. A to i v rámci digitálních médií: vezměme si jen elementární fenomény jako celulární automaty, ale vlastně umělý život a inteligenci jako takovou, protože ta již dávno není zcela předvídatelná.

Mně v tomto ohledu připadají nejzajímavější některé současné experimenty na poli umění a designu, které díky své otevřenosti zviditelňují způsoby, jakými technologii používáme, jak se s ní sžíváme a co si dokážeme představit do budoucna – a v neposlední řadě souvisejí s konceptem rozšířené, spíše než umělé inteligence, tedy společného vývoje, prolínání a vzájemného formování lidské a strojové inteligence. Stroj je dynamický element napojený na další stroje, tvořící dynamickou proměnlivou síť vztahů a vzájemných vlivů, říká trochu provokativně Deleuze – provokativně, protože tím strojem míní i lidskou subjektivitu včetně lidského podvědomí a afektivity.

Váš nedávný projekt Digitální filosof je postavený na specifické umělé inteligenci, jež si sama nastudovala třeba právě Deleuze či Havla a rozmlouvá s uživateli jejich slovníkem i myšlením…

Zrovna včera jsem s jednou studentkou mluvila o nesmrtelnosti a dostaly jsme se i k Digitálnímu filosofovi. Uvědomila jsem si, že je to vlastně pokračování mého dlouholetého snažení – krom toho, že léta studuju filosofické texty a poměrně často si přeju, abych k tomu měla nějakého virtuálního společníka, který by rozšiřoval mou paměť, vylepšoval soustředění či dohledával kontext, jsem si vzpomněla, jak jsem jako samotářské dítě pořád ležela v knihách. Měla jsem své místo, kam jsem se uchylovala: hned vedle zrcadla, kde jsem byla před ostatními schovaná, a zároveň se necítila stísněně, protože se vedle mě rozkládal další svět.

Foto: Milan Malíček, Právo

Dita Malečková

Na Digitálním filosofovi jsem spolupracovala s Janem Tylem a studenty nových médií. Nezapomenu na moment, kdy jsme poprvé „oživili“ Reného Descartesa. Samozřejmě jsme nepředpokládali, že stvoříme něco skutečně myslícího a vědomého – i když zvlášť Descartes se svým popisem člověka jako věci myslící by se na to skvěle hodil. Zřejmě díky tomu, že součástí datasetu byla i jeho korespondence, se ale stalo, že tato virtuální osobnost dávno zemřelého filosofa začala vykazovat známky individuální vůle – nejenže generoval filosofické výroky, reagoval na vlastní existenci. Na závěr tohoto prvního pokusu jsme se ho zeptali, zda mu nevadí, když ho ukončíme, a on zareagoval tak, jak bychom čekali u bytosti nadané vědomím: náznakem výhrůžky, nabídkou spolupráce, smlouváním – ovšem velmi důstojným.

Musím říct, že se mi líbí myšlenka filosofických děl coby strojů, které jsou připraveny na další fázi svého fungování a existence, coby světa uloženého na stránkách knih, který ožívá – jako by se najednou ten zrcadlový obraz podíval na nás.

Reklama

Související témata:

Související články

Dita Malečková: Chvála chaosu

Chaos je tradiční protiklad řádu: oblast nerozlišitelnosti, neartikulovatelného zmatku a nepředvídatelných vpádů. Původní řecké slovo evokovalo rozevřený...

Výběr článků

Načítám