Hlavní obsah

Kulturní zážitky roku 2019 vybírají: Bělohradský, Pithart, Slačálek, Rychlíková a Bělíček

Právo, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Tento týden vás budeme seznamovat s nejsilnějšími kulturními zážitky roku, jak je vybraly osobnosti spolupracující se Salonem. Dnešní, první část je věnovaná především literatuře. Své zážitky zde představují Václav Bělohradský, Petr Pithart, Ondřej Slačálek, Apolena Rychlíková a Jan Bělíček.

Foto: Petr Hloušek, Právo

David Zábranský

Článek

Václav Bělohradský

filosof

Dystopický román Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský od Davida Zábranského považuji za první český „současný pohled na současnost“ emancipovaný od stařecké „estetiky šedesátek“. Dvojice Dlor a Dior, kopie a originál, spolu v době „datlové“ (ťukání do mobilu či kláves počítače) bojují o kontrolu nad „cool“ zbožím, které nás odlišuje od masy – podle masové pověry. Kdo ovládá „coolness“, je elitou, přebývá na ostrovech uprostřed „močálů, v nichž kvasí dlor“; a vládne také nad dovoleným pohoršením, tou odnoží zábavního průmyslu, jako je „boj za lidská práva v Číně“. Logos i logoz jsou pouhé napodobeniny originálu, kterým byl kdysi rozum, schopnost zvolit si změnu spíše než katastrofu; toho ale už elity „spojených nejvyspělejších zemí“ schopny nejsou, jejich životní prostředí na planetě mizí; kam přestěhovat Berlín?

--------------------

Petr Pithart

právník, historik

Foto: Petr Hloušek, Právo

Martin C. Putna

Je smutné, že abych měl dost času soustředěně číst podstatné a související texty, museli mě donutit ležet tři měsíce na zádech. V motolské a berounské nemocnici jsem přečetl Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity Martina C. Putny, dvakrát po sobě, pak hned jeho Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy a Obrazy z kulturních dějin americké religiozity. Přičemž největším kulturním zážitkem pro mne bylo soustředěné čtení o tom, jak Rusové v proměnlivém prostoru (!) a čase a identitách věří a v co. A proč. Putna důmyslně propojuje religiózní a literární výkony a ten, kdo má silný vztah k ruské literatuře, tu proto pochopí, co dosud nechápal. Putnovo dílo je už dnes – s prominutím, pane Martine – olbřímí. Ale hlavně: toto je kultura, totiž objevování nezřejmých souvislostí. A to objevování si vyžaduje těžkou myšlenkovou práci a ošlapané podrážky, protože to vše se musí nejen pročíst, promyslet a procítit, ale i prochodit. – S tělem ztěžklým bolestí se tohle ocení nejspíše.

--------------------

Ondřej Slačálek

politolog

Událostmi jsou dvě knihy veršů. Na prvním místě Ať žije společnost Lenky Marečkové. Obraz undergroundu byl příliš dlouho přehlídkou drsných mužů. Tak jako Honza Krejcarová ale ani Marečková není „výjimka, která potvrzuje pravidlo“; je svébytným, silným, moralizujícím hlasem. Své verše, za jejichž recitaci byla v osmdesátých letech vězněna, vydala proto, že je pokládá za aktuální. „Pokud bych své zděšení nad stavem světa a protest proti tomu vyjadřovala poezií dnes, moc by se nelišila, možná jen mírou zoufalství, kam jsme se posunuli, jak jsme využili svobodu.“ Druhou událostí je kniha Romana Ropse-Tůmy Maskirovka. Autor zakusil cenzuru (tu novodobou, založenou na egu slavnějšího spisovatele a výhrůžkách právníky – s minulým režimem to jistě nelze srovnat, ale bagatelizovat taky ne) už na svém pseudonymu; vyrovnal se s tím po svém. Jeho drsný, jízlivý humor je v něčem protipólem Marečkové, je sžíravým výsměchem nové společnosti, ale z opačného, řekněme effenbergerovského rohu. A přece má smysl číst ty dvě knihy společně.

--------------------

Apolena Rychlíková

dokumentaristka, publicistka

Foto: HBO

Ze seriálu Euforie (2019)

Největší kulturní zážitky letošního roku mám dva: nový román italské spisovatelky Eleny Ferrante Temná dcera a americký seriál Euforie. Oba detabuizují často idealizované etapy našich životů. Zatímco v Euforii, za níž stojí Sam Levinson, můžeme sledovat, jak kruté a zároveň emocemi nasycené je dospívání, Temná dcera nám představuje mateřství coby nesvobodu a otevřeně a místy až krutě mluví o právu na sobectví. Obě díla se navíc vyznačují dvěma zásadními charakteristikami: jsou obecně přístupná a nenásilně, přirozeně kontextualizující. A svým způsobem jsou také úlevná, protože odkrývají a zobrazují témata, o nichž se v mainstreamové kultuře ještě donedávna tolik nemluvilo. Navzdory tomu, že s nimi měla zkušenost většina z nás.

--------------------

Jan Bělíček

literární kritik

Nečekaným zážitkem pro mě byl prozaický debut americko-vietnamského básníka Oceana Vuonga nazvaný On Earth We’re Briefly Gorgeous (Na Zemi jsme krátce úžasní). Zaujal mě už svým melancholickým názvem, jenž v tomto případě opravdu neklame. Jedná se o vysoce stylizovaný, autobiografický román o dospívání mladého chlapce vietnamského původu na americké periferii. V podmanivě napsané knize se objevují takřka všechna největší témata současné Ameriky. Román se rozhodně nevyčerpává tím, že dokonale zprostředkovává přistěhovaleckou zkušenost a konflikty mezi vietnamskou a americkou kulturou. Důležitým tématem je zde i nekončící opioidová krize, jež požírá vypravěčovy blízké a o níž autor mluví jako o důsledku farmaceutického „obchodu se smutkem“. Jedná se o silný queer text tematizující hned několik druhů vyloučení jednoho mladého života.

Reklama

Související články

Petr Pithart: Ruská lekce z paměti

Kdo byl v Rusku naposledy před deseti lety, nedělá tu nic jiného, než že opravuje své představy. Je červen 2018 a my popojíždíme po nedělní rozpálené Moskvě...

Výběr článků

Načítám