Hlavní obsah

Jan Keller: V pasti individualismu

Právo, Jan Keller, SALON

Teze o tom, že moderní společnost je společností individuí, patří k banalitám společenských věd. Je to už zhruba dvě stě let, co sociologové příchod individualismu zároveň vítají a zároveň varují před jeho důsledky. Individualismus je dobrá věc, protože člověka osvobozuje od tlaku skupin, jež si ho v dobách předmoderních plně podřizovaly, i od diktátu pověr a předsudků, jež ovládaly jeho vědomí. Po překročení určité meze však může individualismus společnost snadno rozložit.

Článek

Posledních dvacet až třicet let získává teze o individualizaci společnosti zcela nový význam. Řada renomovaných badatelů začíná tvrdit, že dochází k výraznému poklesu sociální determinovanosti života každého z nás.

Fascinace supermarketem

Když čteme vážně míněná pojednání o dnešní společnosti, bývá obtížné zbavit se dojmu, že jejich autoři si poznámky ke svým analýzám črtali v chůzi za vozíkem v supermarketu. Společnost se jim rozpadá v mozaiku vysoce proměnlivých skupinek zákazníků, kteří se víceméně náhodně spojují a zase rozpojují na základě svobodné volby, s níž realizují životní styl, jenž si pro každou sezónu znova vybírají.

Svůj život si prý každý volně konstruuje z prvků posbíraných v různých regálech společnosti.

Obraz pronikavé individualizace spotřeby se stal pro mnohé důvodem, proč mluvit o příchodu postmoderny. V postmoderní době dominuje kulturní nad ekonomickým, estetické nad instrumentálním, spotřeba nad výrobou. Sociální příslušnost přestává určovat, jaké vzdělání si kdo pořídí, koho pojme za manžela, kterou politickou stranu bude volit. Jednotlivci volně těkají mezi různými prostředími, vybírají si z každého to, co je právě zaujme, aby to po krátkém čase nahradili zase něčím jiným, zajímavějším a esteticky přitažlivějším (týká se i manželů/manželek).

Toto rozdrobení pohledu na společnost postupovalo pozvolna. Už ve druhé polovině sedmdesátých let 20. století přichází Ronald Inglehart s tvrzením, že význam materiálního zajištění a bezpečí ustupuje do pozadí. Pro novou generaci jsou mnohem atraktivnější postmateriální hodnoty, jako je atraktivní kvalita života a maximální možnost seberealizace.

Francouzský sociolog Gilles Lipovetsky v řadě poutavých knih popsal postmoderního člověka jako tvora, který experimentuje se svými konzumními zážitky a bez pevnějšího plánu přelétá z jedné módní značky na druhou. Volně se vznáší v realitě, v níž namísto donucení nastupuje svádění, namísto povinnosti hedonismus, namísto úspor výdaje, namísto slavnostní atmosféry bavičství a namísto slibů do budoucna vychutnání přítomnosti.

Když chce vyjádřit Zygmunt Bauman vlastnosti dnešního člověka, nemluví nudně o dělnících, úřednících či podnikatelích, ale o tulácích, hráčích a rozmarných zevlounech.

Mnoho skvělých duchů nás prostě přesvědčuje, že jsme se přesunuli do reality, ve které naše vlastní volba převažuje nad determinovaností, naše vlastní přání nad nutnostmi a naše osobní inklinace nad vnějšími tlaky. V postmoderní době máme prý co do činění s lidmi, kteří se odpoutali od nudného vydělávání a věnují se mnohem zábavnějšímu utrácení.

Co zakrývá postmoderna

Ve stejné době, kdy jsme svědky narůstající nadvlády ekonomického imperativu ve všech oblastech života společnosti, ve stejné době, kdy enormní zadlužení představuje hrozbu pro fungování celých států, ve stejné době jsme přesvědčováni, že na místo ekonomických tlaků a nutností nastupuje nezávazná volba životních stylů ovlivňovaná pouze osobním vkusem a krajně proměnlivými hodnotami svobodných, ničím nepodmíněných individuí.

Je příznačné, že úvahy o světě, v němž je každý osvobozen od ekonomických a sociálních tlaků, které formovaly dřívější třídy a vrstvy, a stává se naprosto svobodným ve výběru toho, čím se bude zabývat a jak si bude žít (naposledy říkal něco podobného Bedřich Engels o životě v komunismu), jsou pronášeny právě v době, kdy je sílícímu tlaku ekonomiky podřízeno vedle politiky, vzdělávání, léčení a vědy také fungování médií, provozování sportu, celý chod turistického a zábavního průmyslu, ale též možnosti ochrany přírody a krajiny a činnost občanských organizací a sdružení všeho druhu.

Rozevláté teze o době postmoderní jako nadšená oslava ničím neomezovaného individualismu dokonale zakrývají, k čemu v dnešní společnosti dochází a jakým směrem se ubírá.

Je nesporně pravda, že individualizace se šíří středními a nižšími patry společnosti. Znamená však a přináší něco úplně jiného než jen nezávazný rej osobního vkusu a neomezeného výběru. Má své pevně dané limity s oblibou přezírané postmoderními mysliteli. Ty mívají podobu kapacity vlastní peněženky. Kromě toho však naprosto neomezeně slouží jinému účelu – pomáhá zakrývat mocenské poměry ve společnosti.

Výsada a kříž

Pro různá patra společnosti má individualismus různý význam.

Pro různá patra společnosti má individualismus různý význam. V patrech nejvyšších se rozvíjí slovy francouzského badatele Roberta Castela individualismus z přebytku. Je pěstován skupinami, které mají takové bohatství, že žijí s pocitem naprosté nezávislosti na druhých, ponořeni jen sami do sebe a do svých osobních preferencí. Jejich individualismus má narcistní prvky.

Na opačném pólu nalézáme individualismus z nedostatku. Týká se všech těch, kdo jsou odkázáni pouze sami na sebe, i když jim potřebné prostředky zoufale chybějí. Přesto jsou vybízeni, aby jako rovný s rovným konkurovali těm, kdo zdroji všeho druhu přímo přetékají. Pro tyto nižší vrstvy je individualismus jen hezkým slůvkem zastírajícím nevábnou realitu všudypřítomné nejistoty.

Individualismus je to, co člověku zbývá, když byl vyvázán z přediva sociálních opor. Nestal se však nezávislým. Dostal se ve všech dimenzích svého života do napros -té závislosti na mechanismu trhu.

Ulrich Beck popisuje tyto širší souvislosti termínem vynucená individualizace. Individualismus je to, co člověku zbývá, když byl vyvázán z přediva sociálních opor. Nestal se však nezávislým. Dostal se ve všech dimenzích svého života do naprosté závislosti na mechanismu trhu. V tom lze spatřovat pravý význam individualizace pro většinu společnosti. Znamená, že i nemajetní se mají chovat tak, jako se kdysi chovali klasičtí kapitalisté. Mají čelit tržním rizikům jen svými vlastními silami. V tomto nerovném boji individuálně zvítězit nelze. Skutečnými vítězi jsou ti, komu se daří, slovy Alaina Bihra, zůstat stranou tržní konkurence a vyhnout se tržním rizikům, tedy velké nadnárodní společnosti a šéfové mamutích firem se zlatými padáky.

K vyšší produktivitě

Filosofka italského původu Michele Marzano črtá celou řadu ostrých rozporů, jež se ukrývají za zdánlivě konzistentními požadavky vědy o řízení. Manažeři zcela rutinně pracují s hodnotami, které lze navzájem sladit jedině za cenu jejich naprostého vyprázdnění. Do této kategorie pečlivě učesávaných vnitřních protimluvů patří řada konstrukcí, jež slouží jako pilíře manažerské vědy.

Osobnostní rozvoj lidského zdroje je pěstován jen do té míry, v jaké přináší firmě profit. Realizovat se v práci znamená chovat se tak, aby to vynášelo majitelům a akcionářům. Buď se nám budeš individuálně rozvíjet, anebo táhni, konstatuje suše Michele Marzano. Požadavek maximálního nasazení flexibilních pracovníků předpokládá nasazení všech sil pro práci, o kterou může být pracovník den ze dne připraven v závislosti na pohybu firemních akcií. Poté se musí vrhnout s naprosto stejným zápalem na projekt zcela odlišný, máli osvědčit svoji zaměstnatelnost. A konečně posilování důvěry pracovníků předpokládá, že zaměstnanec, který dobře ví o možnosti ztráty práce ze dne na den, má až do okamžiku propuštění firmě plně důvěřovat, že o svou práci přece jen nepřijde.

Hluboko uvnitř všech těchto protimluvů se skrývá zásadní rozpor mezi požadavkem autonomie a imperativem konformity. Firmy ve stále vyšší míře hovoří o autonomii svých zaměstnanců, současně však stupňují požadavek respektovat dopředu stanovené cíle. Zaměstnanci nemají svobodu ohledně stanovení cílů, nesou však plnou odpovědnost, pokud jich není dosaženo. Skutečným cílem je svalit případný neúspěch firmy na samotné zaměstnance, kteří byli při dosahování stanovených úkolů nedostatečně iniciativní.

Individualismus je v pojetí firem jen jiným prostředkem pro dosahování potřebné míry konformity. Zaměstnanec má závis -lost na firmě považovat za svůj vlastní vrcholný výkon a má se cítit v extrémně donucujícím prostředí co nejuvolněněji. Jen tak může účinně vykořisťovat sám sebe kvůli ještě vyšším firemním ziskům.

Bezdomovci jako ideál

Ještě jiný význam má individualismus ve spojitosti s lidmi, kteří byli z trhu práce vyobcováni a stali se sociálně potřebnými. Jakožto individualisté z nedostatku mají tito nešťastníci plnou svobodu vyřešit svou situaci sami.

V tomto smyslu jsou nejčistšími, téměř stoprocentními individualisty nepochybně bezdomovci. Může se to jevit poněkud paradoxní, ale neoliberální model individualismu popisuje situaci, ve které je souzeno žít právě těmto nejzranitelnějším lidem.

Neoliberální individualista, podobně jako člověk ze společnosti zcela vyloučený, není poután žádnými vazbami na druhé. Žije v dokonalém sociálním vakuu, kde mu nepřekážejí závazky vůči ostatním. Je zcela odpovědný za svou vlastní situaci. Má příležitost čelit všem rizikům, jež ho ohrožují, pouze za použití svých vlastních sil. Bezdomovec má svobodu chovat se jako naprostý egoista, kterému nic nebrání sledovat jen svou vlastní utilitu. Může maximalizovat své osobní výhody, aniž by bral do úvahy důsledky svého jednání na situaci druhých. Vše, co má, si musí sám zasloužit. Společnost mu nic nedluží a on nedluží nic společnosti. Pro zcela marginálního člověka – právě tak jako pro ideálního neoliberála – společnost přece vůbec neexistuje.

Mocenská strategie

Jak v řadě knih pojednávajících o francouzské elitě ukázali manželé Pinçonovi, horní patra společnosti jsou jedinou skupinou, která se dokáže chovat zcela kolektivisticky. Uvědomují si své zájmy a ve vzácné shodě je společně hájí. Slovně se však i oni hlásí k individualismu – princip odpovědnosti každého za sebe sama snímá z mocenské elity její vlastní díl odpovědnosti za udržování veřejných statků. Ti, kdo stojí v čele státu, vyzývají ostatní, aby si jako svobodná individua pomohli sami. Tak se stává, že druhou stranou individuální zodpovědnosti je nezodpovědnost politiky.

Těm na nižších patrech společenského žebříčku individualismus umožňuje, aby mohli každý zcela svobodně soupeřit s každým druhým, a tak si navzájem snižovali šance. Ti příslušníci středních a nižších vrstev, kteří se chtějí prosadit v roli zaměstnanců na poli tržní úspěšnosti, záhy shledávají, že jejich individuální svoboda se redukuje na co nejvíce autonomní a kreativní sledování cílů zaměstnavatele.

Foto: archiv, Právo

Jan Keller

Vcelku je možno individualizaci považovat za vnucenou strategii, která znemožňuje středním i nižším vrstvám hájit svou pozici skupinově. Tato vnucená strategie středním vrstvám nevadí, pokud směřují nahoru. Bývá pro ně výhodné příliš se ve svém vzestupu nezdržovat ohledy na druhé. Stejná strategie ovšem ztrácí své výhody, jestliže převáží opačný směr sociálního pohybu. Brání lidem na sestupu postupovat společně při obhajobě svých práv a pozic.

Proto budeme před volbami ustavičně ujišťováni, že pravice hájí právo na individualismus pro každého, zatímco levice je zastáncem tuhého kolektivismu. Budou nám to říkat reprezentanti těch, kteří si velice dobře dovedou ohlídat své skupinové zájmy a privilegia. Vyhrocený individualismus těch ostatních je pro ně zárukou, že si svůj monopol na moc ještě více posílí.

Podrobněji v autorově knize Tři sociální světy, kterou vydá nakladatelství SLON koncem května.

Reklama

Související témata:

Související články

Jan Keller: Postmoderní rekviem

Filosofové, sociologové i někteří politologové nás přesvědčují, že žijeme v době postmoderní. Jejich líčení znaků, podle nichž to bezpečně poznáme, bývá sice...

Jan Keller: Soucitní intelektuálové

Nedávno podal na stránkách Salonu Matěj Stropnický výstižnou recenzi knihy Tomáše Sedláčka nazvané Ekonomie dobra a zla. Položil v té souvislosti řadu otázek:...

Jan Keller: Co zbude, když tu růst nebude

Američtí bankéři a přední finanční experti vyškolení přímo na Harvardu vyslyšeli letité stížnosti kritických myslitelů a zelených politiků a zbavili nás...

Jan Keller: I vzdělání může být k užitku

Škola a vzdělávání prošly v průběhu 20. století hned dvěma výraznými proměnami. Dlouho byly vyšší formy vzdělání určeny jen hrstce privilegovaných. Vzdělání...

Výběr článků

Načítám