Esej Kateřiny Smejkalové: Různé světy české společnosti

V návaznosti na předchozí výzkumy, které identifikovaly konfliktní linie jako takové, bylo nyní naším cílem tyto linie v rámci kvalitativního přístupu lépe ohledat a rovněž prostřednictvím řízené přímé konfrontace lidí z jednotlivých postojových skupin otestovat možnosti vzájemného pochopení a dialogu.

Z hlediska nejobecnějšího přístupu ke stavu české společnosti studie rozlišila tři hlavní skupiny. Zaprvé skupinu pozitivních, která přes dílčí výhrady ke stavu politické kultury hodnotí současné směřování Česka v principu jako dobré, a to zejména v kontrastu s obdobím před rokem 1989. Cení si soukromých, občanských, spotřebitelských a podnikatelských svobod, které ztotožňuje s demokracií, a existující sociální problémy u ní pro celkově optimistické hodnocení nehrají větší roli.

Opačný pól spektra, kritičtí, naopak stav společnosti po roce 1989 hodnotí negativně, a to zejména kvůli pociťované ztrátě kontroly nad vlastní existencí a ztrátě bezpečí, ať již ve formě nejisté práce a nedostupného bydlení, nebo nejrůznějších negativních projevů ekonomické a politické globalizace. Silně zde rezonuje též otázka bezpečnosti a autonomie v geopolitickém slova smyslu. Období před rokem 1989 je pro tyto lidi dobou větší jistoty, ale i mezilidské důvěry, pospolitosti a přehlednějších a také lépe vymáhaných pravidel.

Třetí skupinou je pak názorový střed, kde lze v méně vyhraněné podobě nalézt pochopení pro obě z krajních pozic.

Již na tom se dají dobře demonstrovat hned dva klíčové poznatky studie. Zaprvé rozpolcenost společnosti ohledně toho, kdo vývoj po roce 1989 oceňuje jako období pozitivně konotované svobody – a na koho realizace totožného principu dopadá spíše jako nežádoucí ztráta kontroly a jistoty, ať už ve smyslu socioekonomickém, či ve smyslu vymizení jasného kulturního a identitního rámce.

Postojová skupina kritických zde ale navzdory určitému důrazu na potřebu silné osobnosti v čele státu (ta se ovšem v různé podobě prolíná všemi postojovými skupinami) výslovně nezpochybňuje demokracii jako takovou. Pozitivní hodnocení doby před rokem 1989 a skeptický pohled na období následující u ní nejsou podmíněny touhou po politickém autoritářství, avšak plynou zejména z odlišných preferencí, pokud jde o sociální stabilitu a jistotu minulého režimu na jedné straně a specifické pojetí svobody polistopadového uspořádání na straně druhé, které takovou jistotu a stabilitu považuje za přežitek, či dokonce za nežádoucí prvek.

Volání kritických po silné osobnosti, ale také po „vyslyšení obyčejných lidí“, potažmo po prvcích přímé demokracie tu směřuje především ke znovunabytí oné ztracené kontroly.

Druhým s tím souvisejícím poznatkem studie je ten titulní o různých světech v rámci jedné společnosti. Výše uvedený stav jako takový by se v pluralitní společnosti ještě dal označit za přirozený: společnost je rozrůzněná, životní zkušenosti, zájmy i hodnoty a z nich plynoucí postoje se tedy přirozeně liší. Problém spočívá v tom, že v českém případě chybí vzájemná reflexe těchto velmi odlišných životních zkušeností, a tak se pozitivní a kritičtí v diskusi o mnoha tématech naprosto míjejí.

Zatímco první například vnímají Západ jako symbol svobodného uspořádání po roce 1989, druzí si s ním pojí mimo jiné nespravedlivé zacházení západních firem s českými zaměstnanci. Přesto však skupina pozitivních mluví o tom, že je štěpení společnosti způsobeno hlavně nedostatkem informací, respektive vzdělání a kritického myšlení, a implicitně je přitom zřejmé, že tím nemyslí sebe, nýbrž postojové protivníky. K reflexi toho, co považuje za problém druhý názorový pól, u nich nedochází. Pozitivní tím společnost do určité míry dělí na ty, kteří světu rozumí a hodnotí ho těmi „správnými“ měřítky, tedy sebe, a na ty ostatní, které je nutné dovzdělat. Jakmile se „ti druzí“ dovzdělají, příkopy údajně zmizí.

Pozitivním tak zjevně chybí pochopení pro to, že postoje ke společenským otázkám mohou vyvěrat z odlišných životních zkušeností a postavení ve společnosti, respektive z odlišného výkladu nebo zhodnocení stejných informací.

Ve srovnání s tím skupina kritických za problém nepovažuje ani tak (protistranou jim připisovaný) nedostatek informací, ale spíše nedostatek pozornosti, která je věnována jejich problémům, jejich specifické životní zkušenosti a pohledu na svět.

Zrekapitulujeme-li si postoje kritických, jak jsme si je dosud představili, je zřejmé, že jde o perspektivy, jež v převažujícím vyprávění o současnosti skutečně mnoho prostoru nedostávají. Je to dáno i tím, že postoje pozitivních korelují se vzděláním, a tím pádem také se společenským vlivem a podílem na utváření celospolečenského diskurzu.

U skupiny kritických to vede čím dál častěji k rozchodu s mainstreamem a odklonu k alternativním zdrojům informací a platformám pro diskusi, kde se cítí lépe zohlednění, kde ale zároveň jejich mnohdy legitimní východiska pervertují do nepřijatelných, společensky škodlivých podob.

Skupina kritických (a v omezené míře i názorový střed) přitom specifickým slovníkem poukazuje na řadu existujících sociálních problémů české společnosti: na nejistotu práce a nízké příjmy, nedostupnost bydlení, neprostupnost vzdělávacího systému a nízkou sociální mobilitu, příjmové a majetkové nerovnosti či na negativní dopady ekonomické globalizace.

Jejich kritika podílu politiky na stavu, v němž se naše země nachází, směřuje v kontrastu s morální kritikou „neslušnosti“ nebo „rozhádanosti“ ze strany opačné postojové skupiny právě tímto směrem – z jejich pohledu politika selhává při „řešení problémů obyčejných lidí“.

Pojmenovávání socioekonomických problémů a nespravedlností ve skupině pozitivních oproti tomu zaznívá spíše okrajově a obecně. Je zřejmé, že zde s nimi přímá zkušenost buď neexistuje, nebo není reflektována – či jsou v duchu vyznávaných hodnot svobody a odpovědnosti tyto věci interpretovány coby osobní selhání jednotlivců, která jsou logickým a přirozeným důsledkem nedostatku píle, talentu nebo štěstí, a není tedy potřeba se nad nimi příliš pozastavovat ani je systémově řešit.

U skupiny kritických je pozoruhodné, s jakou naléhavostí, znepokojením a emocionalitou své postoje předkládají a také jak pevné a bryskně prezentované vysvětlující vzorce u nich nalézáme. To jistě souvisí s tím, že stav společnosti a její směřování obecně vidí negativně, což je nutí nějak formulovat to, co berou jako problém. Rovněž štěpení společnosti vnímají vyhroceněji, a to včetně pocitu, že shoda nepanuje v podstatě na ničem. Z jejich vyjádření čiší touha po určitém typu soudržnosti – i ve vztahu k předlistopadovému období, které vidí jako dobu větší důvěry a mezilidské blízkosti.

Naproti tomu skupina pozitivních si sice v abstraktní rovině na právu na různé názory zakládá a polarizaci vnímá do velké míry jako přirozenou, zároveň jí však paradoxně vadí existence těch společenských vrstev, které mají vidění světa odlišné, „nesprávné“ (například voličů KSČM).

Studie Jedna společnost – různé světy identifikovala dvě témata, která českou společností obzvlášť hýbou: jde o romskou problematiku a otázku migrace. Jak Romové, tak migranti jsou vnímáni negativně napříč názorovými skupinami, přičemž se ale náhled liší v intenzitě a nekompromisnosti kritiky.

Zvláště ve vztahu k Romům vystupuje jako velmi důležitý argument zásluhovost, což poukazuje na socioekonomické pozadí odmítavých postojů. Nezřídka se za nimi skrývá zvnitřnění neoliberální logiky konkurence a podmíněnosti dávek ze sociálního systému či apel na bezpodmínečné zapojení do pracovního trhu. Pro skupinu pozitivních je to spíše otázka ideologická, pro skupinu kritických více otázka vlastní zkušenosti. Na ně samotné jsou totiž podobně nemilosrdně uplatňovány stejné požadavky, ani jim se navzdory tvrdé práci nedostává adekvátního ocenění, respektu nebo velkorysejší pomoci v obtížných situacích. Sami tedy mají potřebu tyto požadavky vztahovat také na romskou menšinu. Výsledkem jsou potom u obou skupin mimořádně tvrdé a nelítostné postoje.

V otázce migrace je klíčové, zda jde o pracovní migraci zejména z východní Evropy, či o převážně muslimské válečné uprchlíky. Zatímco v prvním případě hraje napříč postojovými skupinami opět klíčovou roli otázka zásluhovosti a konkurence na trhu práce a v sociálních systémech, otázka uprchlíků je dominantně prodchnutá strachem z kulturní odlišnosti a obavami o bezpečnost.

Jakkoli se jistě obtížně hledá přesná hranice mezi porozuměním motivacím respondentů a schvalováním z nich plynoucích, často velmi problematických postojů, ukazuje ukotvení v širším rámci našeho výzkumu, že takové postoje nelze odbýt jako zcela neopodstatněné či prvoplánově xenofobní, ale že je třeba je vidět v souvislostech: jako součást pocitu ztráty přehledných a dodržovaných pravidel, kontroly, bezpečí a jistot, včetně té vlastní ekonomické, jež jsou určující zvláště pro skupinu kritických, která je v otázce migrace vyhraněnější.

Velký distanc vyjadřují všechny postojové skupiny vůči politice. Ta podle nich neslouží k reprezentaci občanů a nenásilnému řešení konfliktů ve společnosti, ale je vnímána jako aktér, který konflikty uměle vytváří či rozdmýchává, aniž by sledoval zájmy voličů.

Výhrady postojové skupiny pozitivních se soustředí zejména na nedostatek politické kultury a selhávání části politických elit, což má z jejich pohledu kořeny ještě před rokem 1989, a to především kvůli kontinuitě kariér tehdejších elit až do dneška. Místy zaznívá jako problém rovněž přetrvávající existence KSČM, jejího elektorátu, potažmo „komunistické ideologie“.

Argumentuje se zde hlavně pomocí abstraktních hodnot a morálky; pokud už se objeví „političtější“ postoj, je buď spíše pravicový (kupříkladu důraz na vlastní odpovědnost a využití příležitostí), či má aspoň antikomunistický podtón, například právě když je problematičnost některých současných figur veřejného života odůvodňována jejich působením před rokem 1989.

Kritika opačné postojové skupiny – kritických – naopak míří praktičtějším směrem: politika v jejích očích selhává při řešení existujících sociálních problémů.

Výzkumem prováděné dotazování jednotlivých postojových skupin na různá důležitá a kontroverzní společenská témata ovšem celkově nepotvrzuje obvykle skloňovanou tezi o polarizaci společnosti ve smyslu, že by existovaly dva jednolité tábory, které by ve všech otázkách zastávaly vždy protichůdné pozice. Nad rámec výše uvedeného hlavního štěpení na pozitivní a kritické probíhají jednotlivé konfliktní linie v konkrétních otázkách často napříč postojovými skupinami, na některých panuje v principu dokonce – jakkoli problematická – shoda.

Česká společnost je tak daleko spíše fragmentarizovaná, tedy rozpadající se u různých témat do různých táborů, které často sice zastávají protichůdné pozice, dané téma pro ně ale mnohdy má zcela jiný význam, a tak jim chybí východisko pro konstruktivní střet.

Zatímco existence různých postojových skupin na základě legitimně rozdílných zájmů a hodnot a jejich střetávání jsou v pluralitní společnosti přirozené a žádoucí, studií popsaná fragmentarizace hrozí rozpadem s nemožností najít vzájemnou shodu na základním směřování nebo konstruktivních kompromisech.

Řešením je tak nejen další výzkumné, mediální a politické rozpracovávání toho, jaké „světy“ v české společnosti máme, čím se vyznačují a k jakým postojům jejich příslušníky vlastní zkušenosti vedou, ale i faktické odstranění příčin toho, že vůbec tolik od sebe oddělené světy existují. Ať už jde o segregaci ve školství, či prohlubující se regionální nerovnosti.

Samozřejmě je také potřeba politicky pracovat s faktem, že nejde o rovnocenné, ale nerovné světy, a to zejména adekvátním politickým uchopením legitimní sociální analýzy a kritiky, která zní z kritického spektra. Bez identifikace skutečných důvodů sociálních problémů a jejich konstruktivnějších a adekvátnějších řešení mohou stále intenzivněji skórovat ta konzervativní, nacionalistická, xenofobní, protievropská či protizápadní.

Urgentně je přitom nutná obroda politiky tak, aby řešila problémy artikulované především kritickou částí spektra, a mohla tak být vnímána jako aréna, kde se řeší reálné konflikty, nikoli kde se konflikty jen uměle produkují.

Jde ale také o apel na vytvoření nového společného postkomunistického vyprávění, jež by zohlednilo všechny perspektivy pohledu na nedávnou minulost i současnost, či oslabení principu zásluhovosti, jenž v dnešní podobě v podstatě znemožňuje budování soudržné společnosti.

Nejkontroverznější témata, jako je migrace či vztah k době před rokem 1989 a hodnocení následujícího vývoje, vyvstávají z našeho výzkumu s takovou urgencí, že je dost dobře nelze nadále potlačovat, ale ani o nich debatovat tak úzce, bez širšího sociálního kontextu, jako se to dělo dosud.

Pozoruhodné je též srovnání se vzorovou německou studií (česky vyšla jako Hledání ztraceného dialogu, Friedrich-Ebert-Stiftung 2020). Skupina pozitivních v Česku se totiž, co se postojů týče, výrazně odlišuje od odpovídající skupiny světu otevřených v Německu.

Převládající liberalismus této postojové skupiny u nás totiž spočívá zejména v cenění si výdobytků liberálního právního státu a získaných svobod. Prakticky ji ale nedefinují hodnoty, témata a cíle odpovídající německému štěpení, tedy liberalismus jako otevřenost světu, emancipace, zrovnoprávnění menšin a znevýhodněných či zohlednění různých identit, což se v Německu zároveň obvykle pojí s levicovostí v socioekonomických otázkách.

Lidé, kteří zastávají podobný kulturní liberalismus, ať s levicovým, či pravicovým zaměřením na socioekonomické ose, jsou v Česku natolik okrajovou skupinou, že do základního dělení na tři postojové tábory vůbec nevstupují.

Celé si to vyžaduje bližší zkoumání, nicméně už nyní se nabízí odpověď na otázku, proč jsou českoněmecké, respektive evropské debaty o společných tématech – kupříkladu o přijímání uprchlíků, rovnosti žen a mužů či budoucnosti Evropy – u nás a v Německu recipovány a vedeny jinak a s odlišnými výsledky.

Naproti tomu postoje kritických se v obou zemích (samozřejmě až na specifika typu vztahu k době před rokem 1989) výrazně překrývají, a to i ve své negativitě a urgentnosti, s níž jsou přednášeny.

Zdá se, že část obou společností silně vnímá ztrátu kontroly, ohrožení a nejistotu nezávisle na tom, zda jde či nejde o specifický postkomunistický kontext. Odpovídající prožívání tak nepochází nutně jen ze srovnání se státním socialismem, jak by naznačovaly české výsledky, ale má obecnější platnost. Koneckonců i západní společnost byla dříve kulturně a sociálně stabilnější.