Alena Wagnerová: Kulturní elity dříve a nyní. Zahajovací projev Sjezdu spisovatelů 2022

Převrat a vznik Československé republiky v roce 1918 znamenal hluboký historický, politický i společenský předěl, proběhl ale v podstatě bez radikálního vymezování se vůči zhroucené monarchii. Společnost i politika tuto minulost nechaly spíše za sebou a soustředily se na budování nového demokratického státu. Také na dosavadním společenském postavení českých kulturních elit se tímto převratem nic nezměnilo; do jisté míry ale postihl kulturní elity německojazyčné.

V tomto ohledu probíhaly únor 1948 a listopad 1989 daleko razantněji a měly širší důsledky pro českou společnost i její kulturní elity.

KSČ se nicméně po uchopení moci v únoru 1948, při zásadním odmítnutí všeho, co souviselo s „buržoazní“ první republikou, snažila zúročit, hlavně si ale přivlastnit to, co označovala za pokrokový odkaz českých dějin a kultury, jenž se měl socialistickou revolucí naplnit. Tím se zároveň prohlásila za jeho dědičku a naplňovatelku, čímž nedošlo k naprostému přerušení kulturní kontinuity, jak se dalo očekávat, ale zůstala zachována určitá historická linie, na niž bylo možné podle politické situace postupně navazovat. Nešlo také zcela přehlédnout, že za okupace hrála česká kultura a její elity významnou roli pro zachování národa.

Nejradikálnější změnu paradigmatu v moderních dějinách našeho státu, která se hluboce dotkla kontinuity české kultury, jsme zažili po sametové revoluci 1989. To může na první pohled překvapit, protože tímto převratem mělo dojít k návratu demokracie a svobody, v očekávání části starší generace snad v podobě první republiky, nebo dokonce pražského jara.

Nastupující pravicové a neoliberálně orientované mocenské elity v čele s ekonomem Václavem Klausem ale svým výlučným antikomunismem radikálně takříkajíc „vyřízly“ z dějin posledních čtyřicet let existence Československa a paušálně odsoudily a odmítly vše, co se během té doby událo. Jako by v ujařmení ideologie neexistoval žádný žitý svět, vytvořily odmítavou představu o čtyřiceti letech stalinské totality bez jakýchkoli proměn a vývoje.

„Vyříznut“ byl též XX. sjezd KSSS v roce 1956 iniciující proces destalinizace, vedoucí k široké mezinárodní diskusi o humanizaci marxismu a ústící v sovětskými tanky přejetém, a tím nedokončeném pokusu pražského jara o demokratický socialismus, který následovalo dvacet let hluboké deprivace československé společnosti normalizací.

Rigidní antikomunismus se stal závazným mainstreamem devadesátých let a postihl všechny oblasti života, nejen politiku a ekonomiku, ale i historiografii, umění a vědu. Odmítavou levicovou nálepku dostala také sociální politika. A nese ji dodnes. Antikomunismus ale znamenal především proluku, prázdné místo v historické paměti a tradici.

Byla to i otázka generační. Ekonomové kolem Klause, narození mezi lety 1940 a 1960, kteří vyrůstali, případně dozrávali za normalizace, byli její bezperspektivností a etickým nihilismem jako generace zasaženi nejhlouběji.

Antikomunismus si v sobě ale nesla i v devadesátých letech nastupující generace feministických teoretiček, které také zažily reálný socialismus normalizace jako formu společenského úpadku a tuto svou dílčí generační zkušenost následně rozšířily na celé období socialismu. Že existoval marxistický model rovnoprávnosti muže a ženy, na jehož základě se společenské postavení ženy během období státního socialismu vyvíjelo, se do antikomunistického narativu nehodilo. Ve svých důsledcích to znamenalo ztrátu historické kontinuity, která se projevila i údivem autorek nad tím, že postavení ženy za kapitalismu je horší než za socialismu.

Antikomunismus, s nímž se ekonomové kolem Klause přihlásili ke slovu, měl samozřejmě své důvody. Politickým programem pravice se stal vzhledem k nedostatku alternativ. Antikomunismem ovšem sami sebe očišťovali i příslušníci normalizačních politických a správních struktur, jejich rodiny a potomci. Stačí se rozhlédnout, jakého původu je značná část nových českých boháčů. A v neposlední řadě radikální antikomunismus a dvacetileté údobí normalizačního nihilismu ulehčily i akceptování či přijetí neoliberální ideologie společností. Nenabízelo se nic než takzvaný konec dějin. (Oázy utopie, jak říká Habermas, vyschly a začala se šířit poušť banality a bezradnosti, v níž žijeme i dnes a která válkou ještě zesílila.)

Antikomunismus byl v devadesátých letech důležitý i proto, že neoliberalismus (na rozdíl od marxismu) neměl v české společnosti žádné zakotvení v intelektuálních kruzích – s výjimkou oné skupiny ekonomů. A klasický liberalismus byl u nás bez hluboké tradice. Zastupovaly jej jednotlivé osobnosti, ale nikdy se nestal hnutím. Na rozdíl od roku 1948 nebo pražského jara nebylo nač navázat.

Antikomunismus spolu s neoliberální ideologií tržního hospodářství, přinesenou ze zahraničí, znamenal přerušení tradic, ztrátu historické kontinuity. Česká společnost se antikomunismem odcizila sobě samé a začala nekriticky přejímat to, co považovala za nové.

Zajímavé v tomto ohledu je, že zatímco Václav Havel mluvil o „návratu do Evropy“, Klaus o „dohánění Evropy“, což jsou dva velmi různé způsoby chápaní skutečnosti, v níž se republika po sametové revoluci ocitla.

K „dohánění Západu“ náleželo též vytěsňování kulturních elit z jejich tradiční vůdčí a kritické role ve společnosti. Na jejich místo měli v rámci tržního hospodářství s neviditelnou rukou trhu nastoupit ekonomové.

Je otázka, do jaké míry by došlo k takovému kulturnímu sebeodcizení bez onoho rigidního antikomunismu, který vše minulé paušálně odmítl. Diferencovanější kritika minulosti by umožnila navázat na některé stránky státně socialistického systému, včetně diskuse o významu pražského jara, což se Václavu Klausovi jako přesvědčenému neoliberálovi naprosto nehodilo. Bylo by to také ztížilo parcelaci socialistické občiny pro akumulaci kapitálu.

V situaci, kdy se rozhodujícím místem ve společnosti stal trh s absolutní peněžní mírou pro všechno a člověk se stal ekonomickým kapitálem, se kulturní elity ztratily samy sobě, protože neoliberální společnosti chybí jakýkoli duchovní rozměr a představa o hodnotě člověka; ten je pro ni jen konzumentem.

Posledním reprezentantem českých kulturních elit zde viditelně a jako osobnost nakonec zůstal jen Václav Havel do konce svého posledního prezidentského funkčního období v roce 2003.

To samozřejmě neznamená, že se v české kultuře dnes nic neděje a kulturní elity přestaly existovat. Co se změnilo, je jejich postavení ve společnosti: byly vytlačeny ze středu do menšinové pozice, ztratily autoritu a vliv. Jsou zde jako jakýsi další soukromý spolek vedle řady jiných. V hlavním proudu české společnosti kulturní elity nenajdeme.

Bezvýznamnost inteligence ve společenském žebříčku signalizuje i její podprůměrné platové ohodnocení, její relativní chudoba ve srovnání s tón udávající třídou podnikatelů, kolem níž se společnost hodnotově semkla, ačkoliv u ní v podstatě o žádné hodnoty nejde a osobnost dělá dnes především bohatství, nikoli morální kodex.

Tato marginalizace kulturních elit a jejich vytlačování z tradiční hodnotové vůdčí pozice v české společnosti však nezačíná až po Listopadu, ale už v údobí normalizace, kdy mocenský aparát reálného socialismu definitivně ztratil důvěru v kulturní elity jako své politické spojence, jelikož ty mu vypověděly poslušnost, odmítly se podílet na normalizační katastrofě a ve své většině se uchýlily do vnitřní nebo vnější emigrace. Staly se tak jádrem disentu, a tím přes svou bezmocnost konkurencí státní moci.

Patří k paradoxní logice polistopadového vývoje, že tuto „pomstu“ na kulturních elitách jejich zatlačením do bezvýznamnosti dovedla do konce právě politická pravice v čele s Klausem, který se původně velice snažil o to, být považován za předního českého intelektuála, který, cituji, „napsal tolik esejů jako málokdo jiný v této zemi“.

Samozřejmě že kulturní elity neměly nikdy skutečnou moc, byly ale přesto mocné, protože vytvářely a garantovaly hodnotový systém společnosti, a tím ji podstatně ovlivňovaly. Jejich funkce byla nejen ideotvorná, ale i normotvorná. Ve svých představitelích z různých oborů tvořily kulturní elity jakýsi rezervoár vzorů a příkladů chování a jednání, kterými byli v české tradici klasičtí politici jen málokdy. Právě z kulturních elit se rekrutovaly ty nejvýznamnější osobnosti první etapy moderní české státnosti: Masaryk a v jistém smyslu i Beneš.

Tradičně silná pozice kulturních elit v české společnosti souvisí, jak všichni víme, s historickou situací českého národa v období jeho emancipace v 19. století, kdy mu chyběla v rámci monarchie vlastní státnost. Kultura byla jedinou možností, jak artikulovat svou existenci a vytvářet vědomí sounáležitosti národního společenství. Kultura suplovala politiku, stejně jako divadlo nahrazovalo parlament – a obojí se při tom stávalo politikem.

V této souvislosti je ovšem nutné poznamenat, že kultura a umění jako prostor seberealizace národa byly často chápány jako transportér národních zájmů, což později vedlo ke konfliktům mezi tradicionalisty a modernisty, kteří chtěli kultuře otevírat širší prostor, než jaký byl dán národním zájmem.

Pozici vůdčí společenské skupiny si poté kulturní elity v podstatě zachovaly i po obnovení české státnosti v roce 1918. Byl to především Masaryk, který k udržení této kontinuity podstatně přispěl. Ale svou roli sehrály i polohradní společnosti jako například Čapkovi Pátečníci. Součástí kulturních elit byla ovšem též silná levicově orientovaná avantgarda, která svou vizí kultury jako prostředku k osvobození mas, „kdy všichni lidé budou básníky“, do jisté míry předznamenávala poválečný vývoj kultury jako jednoho ze sloupů socialistické společnosti.

Konec první republiky a nacistická okupace vrátily české kultuře její staré postavení záchranné kotvy identity ohroženého národa, jak tomu bylo na začátku obrození. Zatímco politici národ zjednodušeně vyjádřeno „opustili“: přijali proti vůli národa mnichovský diktát a odešli do emigrace, spisovatelé, básníci a umělci zůstali a převzali funkci udržovatelů národní existence. I v extrémních životních podmínkách koncentračních táborů pomáhala kultura uchovávat lidskou důstojnost a samu fyzickou existenci. „Kde byli Češi, tam byla kultura,“ formulovala svou koncentráčnickou zkušenost jedna ravensbrucká vězenkyně.

V politickém systému socialismu bylo sice kultuře a kulturním dějinám vyhrazeno významné místo, bylo ale vymezeno bezvýhradnou službou socialismu podle právě aktuálních představ ideologie. Pro levicové idealisty, kterých po zkušenostech druhé světové války nebylo v české společnosti málo, emancipaci národní přirozeně přerostla a dovršila emancipace sociální. Ve své konkrétní podobě zde ovšem ideologie okupovala kulturu pro své politické cíle.

Nadšenými a horlivými uskutečňovateli této ideologické kolonizace kultury se ve své dogmatické fázi stala část nastupující inteligence narozená ve dvacátých letech. Spojovala ji generační zkušenost selhání demokracie v roce 1938. Mnichovskou zradou spojenců se propadli do hodnotového vakua, z něhož našli východisko v marxismu, a to přes literaturu, nikoli přes komunistickou stranu.

Naprosto přitom přehlédli odvrácenou stranu této kulturní politiky, která znamenala dlouholeté žalářování například představitelů takzvané katolické moderny. Na čas byli umlčeni i básníci a spisovatelé, kteří svým formátem přesahovali úzké zadání socialistické literatury jako Jakub Deml, Vladimír Holan, František Hrubín, a dokonce Jaroslav Seifert, který patřil k předválečné levici.

Z ideologické kolonizace se však začala kultura poměrně brzy vzpamatovávat s tím, jak tato marxistická generace začala sbírat vlastní zkušenosti s hlubokými rozpory mezi socialistickou teorií a praxí a zrála v reformní komunisty. Tento proces začal od konce padesátých let nabírat přes parciální zvraty na intenzitě a rozvinul se v jednu z nejproduktivnějších period české literatury, filmu, umění ve 20. století. Kulturní elity postupně vrůstaly do role svědomí socialistické společnosti.

Doprovázen byl tento proces intenzivním diskurzem o humanizaci marxismu a svou politickou vizi našel v ideji demokratického socialismu, dosud neuskutečněného. Oč tu šlo, zaznělo i na konferenci o Franzi Kafkovi v roce 1963: „Vytvořit v socialistickém životě všechny podmínky pro to, po čem touží, co k životu nezbytně potřebuje lidské srdce.“

Byla to samozřejmě situace stálého boje s konzervativními strukturami stranického aparátu, ale to teď není naše téma.

Zajímavé je, že reprezentanti generace reformních komunistů, tehdy čtyřicátníci, se ocitli v první bilanční fázi svých životů a leccos z dědictví první republiky, proti které v mládí bojovali, se jim najednou jevilo jako odkaz, na nějž může socialistická společnost navazovat. Jinak řečeno se pokusili spojit Marxe s Masarykem.

A tato generace reformních komunistů dala příležitost i generaci mé, takzvaných šestatřicátníků, se jmény jako Havel, Gruša, Hanzlík, Pištora, Kabeš. A řekla bych, že členem KSČ z nás nebyl nikdo.

Publikací Kosíkovy Dialetiky konkrétního a legendárním sjezdem Svazu spisovatelů v roce 1967 dosáhl tento už celospolečenský diskurz vedoucí k pražskému jaru svého vrcholu.

Jakkoli fascinující coby obrovský osvobozující proud bylo pražské jaro pro všechny, kteří ho prožili, je třeba kriticky dodat, že kulturní elity tehdy neodhadly vlastní možnosti a často si osobovaly kompetence, které už neodpovídaly rozvinutému stavu české státnosti, i když struktury této státnosti byly hrubě nedemokratické.

Díky tomuto „zasahování“ do politiky začal stranický aparát zřejmě poprvé vnímat kulturní elity ne jako spojence, ale jako konkurenty v boji o moc. Ne ovšem o moc výkonnou nebo konkrétní moc politickou, nýbrž o moc jako právo na výklad světa. Jinak řečeno šlo o právo nastolit paradigma jako základní princip toho, co se ve společnosti děje, neboli boj o moc nad lidskými dušemi.

Toto právo si mocenské struktury KSČ samozřejmě nechtěly nechat vzít. Bylo to pro ně nové poznání, protože dosud se s kulturními elitami o tuto výkladovou moc dělily a kultura tuto realitu spoluvytvářela. Není vyloučeno, že stejné poznání se týkalo i tehdy ve Tváři publikujícího Václava Klause.

O tentýž boj o právo na výklad světa, tedy nové paradigma, šlo i o dvacet let později v listopadu 1989. Nebojovalo se ale mezi občanskou opozicí (rodícím se Občanským fórem) a komunistickým režimem. Skutečný boj o výkladové právo, o moc nad lidskými dušemi, se začal odehrávat teprve o fázi později mezi disentem, kulturními elitami soustředěnými v politické opozici, a silami, které se začaly soustřeďovat kolem ekonoma Klause a vyústily v založení ODS.

Její jádro tvořili a dodnes tvoří – jako novum v historii českých politických elit – ekonomové, a to z generace, která po konci pražského jara stála na počátku svých kariér v situaci, kdy šlo o rozhodnutí mezi odchodem do opozice a přizpůsobením se novým poměrům.

Pro ekonomy byl ale tento tlak na přizpůsobení se podstatně menší než třeba pro absolventy duchovědných oborů a umožňoval jim realizaci v ekonomické sféře bez identifikace s normalizačním režimem. Vedlo to u nich ke zvláštní formě odcizení přenesením vlastního hodnotového těžiště a orientace mimo hluboce frustrovanou českou společnost.

Svou novou hodnotovou orientaci našla řada z nich v ekonomickém neoliberalismu, který jim sliboval osvobození trhem coby organizačním principem všech funkcí společnosti zbaveným ideologických zátěží. Uniklo jim přitom, že ona spásná moc neviditelné ruky trhu jako hodnotového měřítka není ničím jiným než novou ideologií založenou na důsledné ekonomizaci života se všemi fatálními následky pro soudržnost lidských komunit.

Ani kultura neměla mít jinou funkci a význam než ty, které si v rámci trhu sama obhájí. Klaus ji několika šikovnými manévry stigmatizoval a demontoval usazením do levého rohu politického spektra a difamováním úvah o její společenské funkci coby komunismem nakaženém volání po státem reglementované kultuře. K oslabení tradiční pozice kultury přispělo ale i několik nedorozumění uvnitř kulturní obce samotné.

Výsostné postavení svobody jako hlavního cíle politiky a práva vedlo k tomu, že svobodná kultura byla – po čtyřicetileté zkušenosti se zapřažením do služeb státu – zjednodušeně pochopena jako kultura osvobozená od jakékoli společenské funkce. Došlo tak k zásadní záměně mezi službou kultury politice a službou obci, polis. Protože političnost umění není vztahováním se k politice, ale už od dob antického dramatu vymezováním a reflektováním stavu obce, a to právě nezaměnitelnými estetickými prostředky.

Jen ve vztahu mezi etikou a estetikou, v proměně funkce estetické v etickou, ve vztahu mezi zvláštním a obecným se může realizovat společenská funkce umění, tedy jen nepřímo přes estetickou funkci. Kde toto vztahování se ke světu chybí, stává se umění jen subjektivní záležitostí tvůrce.

Situace kultury (a kulturních elit) je u nás stále ještě neutěšená a dle mého soudu zde máme stále ještě přerušenou kontinuitu s její historií, tradicí a místem ve společnosti a s jejím významem pro ni.

V jaké společnosti ale vlastně žijeme? Co se děje s člověkem, který se stal ekonomickým kapitálem? Jakým právem se rozhodující mocí nad našimi životy stal finanční kapitál? Myslím, že to, co dnes musíme hledat a nalézt právě jako lidé kultury, je oáza utopie, v níž by bylo možné nalézt podněty pro změnu paradigmatu, jež je nutná k humanizaci našeho světa. Protože co je víc než hvězdné nebe nad námi a mravní zákon v nás?