Článek
Ženy bez mužů se vracejí do padesátých let, kdy v zemi sílilo komunistické hnutí, ale na druhé straně stáli početní stoupenci fundamentalismu, kteří trvali na středověkých tradicích. Navíc do hry vstupují ropné zájmy západních mocností.
Film uvedený v sekci Horizonty karlovarského filmového festivalu není o velké politice a demonstracích, které dotvářejí dobový kontext. Režisérka se soustředí na osudy konkrétních žen, pocházejících z různých prostředí. Zdánlivě nemají nic společného, spojí je ale touha po svobodě. Možnost žít si po svém nacházejí v opuštěné zahradě daleko za městem.
Stárnoucí manželka bohatého, ale omezeného generála utíká z Teheránu před jeho komandováním a urážkami, prostitutka Zarin prchá z nevěstince a naivní Faezeh je do zahrady dovedena jakýmsi poselstvím ze záhrobí.
Některé části scénáře působí nelogicky, nedozvíme se např. proč Zarin najednou umřela, a u Faezeh musíme přijmout "magické" vysvětlení, že jí cestu do zahrady ukázala její mrtvá kamarádka, kterou dohnal k sebevraždě fundamentalistický bratr.
Na Ženách bez mužů je vidět, že Shirin Neshatová je především fotografka a autorka lyrických videoinstalací. Pomalá plíživá kamera a hry s večerním a ranním světlem dopadajícím do zahrady vytvářejí dojem nereálnosti prostoru. Zahrada, vysněné útočiště žen, se až do brutálního přerušení idylky příjezdem vojáků tváří jako pohádková.