Ike, klidný expert na tanky. Od narození 34. prezidenta USA uplynulo 130 let

Eisenhower, který byl expertem na tanky, byl po útoku na Pearl Harbor převelen do generálního štábu. V listopadu 1942 byl jmenován vrchním velitelem Expedičních sil v severní Africe a velel operaci Torch. Poté připravil plán na dobytí Itálie.

Od ledna 1944 byl vrchním velitelem spojeneckých sil v Evropě. Spadala pod něj všechna vojska západně od Alp. V této funkci osvědčil i své schopnosti jednat, protože dovedl potlačit sváry mezi ambiciózními generály, Brity Montgomerym a Bradleym i svérázným Pattonem. Dařila se mu i komunikace se Žukovem a Stalinem.

Eisenhower se v roce 1953 stal dalším generálem v čele USA po Ulysessovi Grantovi. Za studené války prosazoval politiku jaderného zastrašování a v reakci na korejskou válku a suezskou krizi přišel v roce 1957 s Eisenhowerovou doktrínou, která umožňovala nasazení vojenských sil v případě agrese jakékoli komunistické země.

Přestože byl republikán, zastával Rooseveltovu politiku New Dealu a podporoval sociální programy ve školství a zdravotnictví. Podpořil i desegregaci amerických škol. V ekonomice se mu podařilo umořit většinu dluhu z dob války. Zasloužil se i o síť dálnic.

Pojďme se na jeho život podívat podrobněji.

Generál a především 34. prezident Spojených států Dwight David Eisenhower, široké veřejnosti dobře známý jako „Ike“, patří nejen mezi nejvýznamnější tváře amerických dějin, ale zároveň i k těm několika málo osobnostem, jejichž životu a dílu je dodnes věnována značná pozornost – historiků, médií, filmařů i jednotlivých umělců.

„Existuje přitom řada generálů i prezidentů, jejichž hvězda s pokročilými léty v povědomí široké veřejnosti pohasla. Prezident Eisenhower k nim ale rozhodně nepatří,“ konstatovala pro Novinky historička Michaela Košťálová.

Možná podle ní i proto, že jeho nejvýznamnějšími osobními rysy nebyla jen vysoká inteligence a intelektuální schopnosti, ale i lidskost, vřelost a nesobeckost, kterou projevoval nejen jako chlapec, skromně uvažující jen o vyučení, ale i jako vojenský důstojník – a nakonec i v roli hlavy USA.

Dwight Eisenhower se narodil 14. října 1890 do rodiny Davida Jacoba Eisenhowera a Idy Elizabeth Eisenhowerové, roz. Stoverové, v texaském Denisonu. Jak už ale napovídá jeho příjmení, širší rodina, ze které pocházel, byla americko-německých kořenů – původně šlo o Eisenhauerovy z Karlsbrunnu, kteří roku 1741 připluli do Severní Ameriky.

Malý Dwight byl třetím nejstarším z celkem sedmi sourozenců – synů. Matka Ida nedala na Dwighta dopustit. Bála se například i toho, aby se mu jednou ve škole někdo neposmíval, nekomolil mu jméno, a byla to zase ona, kdo absolutně nesouhlasil s jeho dalším působením na vojně a s výběrem vojenského vzdělání.

„Vysoká míra rodičovské opatrnosti nakonec sice zapříčinila, že se vztahy mezi Dwightem a matkou na čas zkomplikovaly, ale za nějakou dobu došlo zase k jejich zpětnému urovnání,“ poznamenala Košťálová.

Po absolvování Abilenejské střední školy mladý Dwight ještě zdaleka nevěděl, co vlastně od života chce. Na střední totiž neplatil ani tak za výjimečného či jakkoliv výrazného studenta, jako spíše za pohodového kluka, který má nadání pro sport, hraje dobře fotbal a všichni ho mají v oblibě. O tom ostatně svědčila i přezdívka „Ike“, což bylo jméno, jehož vznik se datuje právě na léta středoškolských studií.

„Ike měl sice dojem, že by se slušelo vystudovat nějakou vysokou školu, ale ke konkrétním ambicím měl odjakživa daleko. Nakonec za něj rozhodla až osudová náhoda v den, kdy se jeho nejlepší kamarád rozhodl přihlásit na námořnickou akademii, a Dwight, okouzlený dobrodružstvím na moři, se nechal přáním kamaráda ovlivnit,“ vysvětlila Košťálová.

Nicméně přihláška, kterou oba vyplňovali, zahrnovala i otázku, zda má uchazeč zájem v případě neúspěchu i o studium na akademii vojenské. Dwight automaticky souhlasil. Zanedlouho mu přišlo vyrozumění o přijetí. Ne však mezi námořnictvo, ale na slavnou vojenskou akademii ve West Pointu, kde dříve působila například i další slavná postava amerických dějin, generál Robert Edward Lee.

Samotné oznámení považoval prý za „vítězství – nevítěziví“, ale na akademii se přece jen rozhodl, přes velký odpor matky, nastoupit. I jako student West Pointu se nadále soustředil na sport, kromě fotbalu se věnoval i boxu. Slavnou vojenskou akademii absolvoval v roce 1915 a poté sloužil nějakou dobu u pěchoty.

V období první světové války si pak sáhl na zajímavé (dočasné) povýšení, kdy byl přechodně brán za podplukovníka, kterého po válce znovu vystřídala jeho skutečná hodnost: kapitán.

Eisenhower působil až do roku 1922 u tankové divize, kde zastával funkci instruktora. Ovšem mnohem více než na nějaké cílené stoupání ve vojenských hodnostech se tou dobou podle Košťálové zaměřoval spíše na poklidný rodinný život.

Již roku 1915 potkal Mary „Mamie“ G. Doudovou, s níž se roku 1916 v Denveru oženil.

Prvním synem manželů Eisenhowerových byl Dwight „Icky“ Eisenhower, který měl bohužel velmi chatrné zdraví a ve věku čtyř let nakonec podlehl spále. Druhým a zároveň pak tedy jediným dítětem Eisenhowerových se stal John Sheldon Doud Eisenhower, narozený v srpnu 1922, z něhož posléze vyrostl nejen odraz svého otce, kterému byl vizuálně velmi podobný, ale současně i schopný diplomat.

Velký obrat v Eisenhowerově životě představovalo až jeho zvolení do American Battle Monuments Commission generála J. J. Pershinga a Army War College. Tak se posléze přihodil i okamžik, kdy mu byl jednoho dne nabídnut slibný post u Douglase MacArthura zvaný Chief military aide, v němž setrval až do roku 1935.

V roce 1936 byl povýšen do hodnosti podplukovníka a kromě jiného se začal učit i pilotování. Roku 1941 byl povýšen na brigádního generála a po napadení Pearl Harboru získal od náčelníka Marshalla speciální úkol, a to vypracovat postup spojeneckých vojsk během 2. světové války.

A svou roli hrála i nadále jeho klidná povaha, díky které se stále více dostával na půdu diplomacie. Jako jeden z mála Američanů dovedl například nalézt cestu i k Sovětům, s nimiž opakovaně a zcela vážně jednal. Kouzlo jeho osobnosti mělo kladný vliv na řadu věcí i lidí, včetně tehdejšího prezidenta Franklina D. Roosevelta.

Eisenhowerův vliv díky tomu dál samovolně stoupal, dokonce natolik, až se 20. ledna 1953 stal v pořadí 34. prezidentem USA. Přesto v podstatě nechtěně, protože když ho lidé z řad republikánské strany ke kandidatuře na prezidenta vyzývali poprvé, Ike Eisenhower pokaždé jen odmítal. Prý se slovy: „Každý muž, který se chce stát dobrovolně prezidentem, je egomaniak nebo blázen.“

Přesto opětovným žádostem nakonec vyhověl a do kandidatury vstoupil. „Nikoli však kvůli kariéře, ale za výhradním účelem prospět své zemi v dobách, které byly v 50. letech po celém světě skutečně nesnadné,“ shrnula historička.

Úřad prezidenta, pro který musel rezignovat na svou hodnost General of the Army i všechny ostatní vojenské funkce, zastával po dvě volební období, tj. mezi roky 1953 a 1961. Jak připomíná historik Karel Durman v knize Popely ještě žhavé. I.: Válka a nukleární mír, Ikeovo znovuzvolení více souviselo spíše než s politikou právě s jeho charismatem, rovněž s hospodářskou prosperitou.

Jako prezident měl D. D. Eisenhower několik stěžejních bodů, jimž se pravidelně věnoval. Patřil sem zejména zájem o práva běžných občanů, kterým se snažil zefektivnit a co nejvíce usnadnit život. Mezi záležitosti, kterým věnoval svou pozornost, patřilo hlavně zdravotnictví, školství, ale i doprava. Byl to totiž právě Eisenhower, za něhož došlo k vybudování rozsáhlého systému dálnic, což prosadil roku 1956.

Jiným přínosem jeho prezidentské kariéry byl program People to People, díky kterému bylo možné zajistit mladým studentům ze středních a vysokých škol stipendia. Nebylo tudíž divu, že si nemálo lidí svého prezidenta vážilo a Ike patřil k historicky nejpopulárnějším prezidentským tvářím vůbec.

Svůj poslední projev z Oválné pracovny pronesl 17. ledna 1961. Penzi poté trávil spolu se svou ženou Mamie na staré farmě v Gettysburgu v Pensylvánii. Svou životní pouť ukončil 28. března 1969 ve Washingtonské nemocnici, kde podlehl následkům selhání srdce.