Školáci si mezi sebou kradou nejvíce mobily a peníze

Největším lákadlem jsou podle oslovených lidí z vedení škol mobilní telefony a peníze. Školáci se jimi také občas mezi sebou chlubí a příležitost je pak na světě.

Například ředitel ZŠ Ukrajinská v Ostravě-Porubě Petr Neshoda uvedl, že musel nedávno řešit případ, kdy takto přišla o 1000 korun žákyně, která měla peníze od rodičů na stravenky.

Větší průšvih zažili v ZŠ Lidická v Bílině. „Paní učitelka vybrala peníze na výlet, měla dozor a nechala peníze ležet na skříňce,“ uvedla ředitelka Ivana Svobodová. Využil toho čtrnáctiletý školák a přivlastnil si všech vybraných sedm tisíc korun. „Přišli jsme na to až druhý den díky kamerovému systému,“ dodala. Vedení pozvalo na pohovor jeho matku a chlapec se přiznal. „Dohodli jsme se, že to maminka splatí,“ popsala Svobodová.

Ředitel Neshoda zdůraznil, že školní řád zakazuje nosit do budovy cenné věci a větší obnos peněz. Někdy se tomu ale nelze vyhnout, pak je na místě větší obezřetnost.

A jak se vypořádat s dopadenými hříšníky? Většinu incidentů se dá podle něj vyřešit kázeňsky ve škole, když ale škoda přesáhne pět tisíc korun, což je hranice trestného činu, pak volá policii. Mnozí ředitelé ale také uvedli, že se například o drobných krádežích ani nemusí sami dozvědět, protože situaci dokáže vyřešit třídní učitel domluvou a zjednáním nápravy ještě ve třídě.

Ve hře mohou být i rodiče, jak tomu bylo v Bílině. Tamější šéfka školy Svobodová zmínila, že škola může ztrátu peněz do určité výše vyřešit přes pojištění. „Nad 500 korun se případ hlásí rodičům nebo voláme policii,“ upřesnila.

Přesné počty krádeží v základkách se neevidují, z informací škol vyplývá, že jich ročně řeší v řádu jednotek. „Povinnost hlásit krádeže České školní inspekci školy nemají. Tato problematika se řeší na úrovni školy, ve spolupráci s rodiči, případně se zřizovatelem nebo policí,“ uvedl náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys.

Podle ředitele ZŠ v Mikulově Miroslava Pokorného se krádeže v posledních letech rozmohly například s nástupem mobilů, které jsou velkým lákadlem pro malé zloděje.

V mikulovské základce řešili například krádež telefonu, který zmizel žákovi. Pachatelem byl chlapec z dětského domova, který na ZŠ docházel.

„Telefon našly a přinesly jeho vychovatelky. Chlapec se nakonec přiznal,“ dodal Pokorný.

V takovém případě podle ředitele přicházejí na řadu tresty podle školních předpisů jako ředitelské důtky nebo zhoršené známky z chování. Vedoucí škol si ale shodně nedělají iluze o valném výchovném účinku těchto trestů a více sázejí na prevenci, takže spolupracují s výchovnými organizacemi a zejména s policisty, kteří chodí do škol na besedy.

Žáci se při nich mají dozvědět kromě toho, že krást se nemá, zejména co jim za krádeže hrozí.

Děti se podle šéfů škol musí včas dozvědět, že podobné jednání, za které v dětství hrozí „jen“ důtka ředitele, může člověka v dospělosti přivést velmi snadno do vězení.

Od jakého věku dokáže dítě vědomě a promyšleně krást, nechtěl Pokorný upřesnit, je to prý velmi individuální. Třeba čerství školáci v první nebo druhé třídě například ještě mohou někomu vzít věc bez zlého úmyslu, protože to berou jako vypůjčení, nezávisle na tom, že věc nakonec nevrátí.

Tam ale podle učitelů také nejde o cennosti, ale o drobnosti jako třeba pastelky.

Rozdíly jsou také v rodinném prostředí – jedináček zvyklý na to, že je všechno jeho, se může chovat odlišně od dítěte z početnější rodiny, nemluvě o tom, že děti mají mít podle pedagogů základní povědomí o tom, co se smí a nesmí, zejména od rodiny.

Jistou hranici Pokorný vnímá u 2. stupně ZŠ, tedy žáků kolem 11 a 12 roku věku. Ti by podle něj už měli moc dobře vědět, kdy kradou a že je to proti pravidlům lidského soužití.