Hlavní obsah

Jiří Strach: Jestli je Forrest Gump nekorektní film, tak se svět skutečně zbláznil

Lenka Hloušková, Novinky, Lenka Hloušková

Jiřího Stracha asi znáte jako šikovného režiséra oblíbených filmů. Možná jako katolíka, slávistu. Jenže on je také zdatný glosátor dění kolem nás. Své tweety zveřejňuje skoro deset let. Mnozí mu za ně tleskají, mnohé ale hodně štve.

Foto: Milan Malíček, Právo

Jiří Strach

Článek

Označil byste se za intelektuála?

Ne.

Za pozéra?

Ne.

Baví vás lidi provokovat?

Trošku. Ale spíš si myslím, že lidi dneska potřebují něco jiného. Snažím se jim laskavým, pichlavým způsobem, ale stále jemně hladícím ukázat věci, které mě štvou. A jestli narážíte na mé tweety, tak v nich se právě tohle všechno snažím dodržovat.

Daří se vám to?

Podobně jako každému jinému. Z některých informací vám až oteče hlava. V tu chvíli byste na net napálila okamžitou odpověď na to, co vás štve. Jenže já si většinou napočítám do desíti, pravda někdy do dvaceti, pak teprve píšu. A jak vás vůbec napadlo, že bych se považoval za intelektuála?

Protože jsem si přečetla pár rozhovorů s vámi a zaujal mě váš postoj k téhle škatulce.

Já si hlavně myslím, že intelektuálem se člověk nerodí, intelektuálem se člověk stává. A už vůbec nemůže nikdo z nás intelektuálem sám sebe nazvat. To ať nás jednou zhodnotí jiní, případně dějiny. To je stejné jako s umělci. Jsem já umělec? Nejsem. Jsem řemeslník, který se snaží dobře dělat své řemeslo. A jestli moje práce přežije, někdo za sto, dvě stě let řekne: Strach byl umělec, tak jsem tady po sobě asi cosi hodnotného zanechal.

Foto: Pressdata

S Jiřím Pechou v pohádce o Lotrandovi a Zubejdě.

Takže nejste ani umělec, ani intelektuál.

Jestli mě něco irituje, tak jsou to partičky, skupinky, které se samy nálepkují. Zvlášť spadeno mám na „intelektuální elity“. Prostě nechápu, jak se někdo může označit za elitu nebo za intelektuála?! Jak vůbec může někdo o sobě říct, že je elita? To znamená, že on je elita, a vy a já nejsme elity? Nebo k té elitě patřím já, a vy ne? Je elita profesor filozofické fakulty? A patří k ní filmový režisér? A co poslanci? Takhle bych mohl pokračovat. Ale nechci. Odmítám dělit lidi na lepší a horší, protože tomuhle dělení nerozumím.

Třeba se někdo vážně cítí vyvolený k tomu národ posouvat dál a možná má k tomu i předpoklady.

V momentě, kdy se někdo označí za elitu, zároveň o sobě říká, že je ten vzdělanější, chytřejší, vyvolenější, zbytek národa, co jeho myšlenky třeba nepřijme, je automaticky ten póvl... Nechci, aby mi někdo říkal, co si mám myslet o Gretě, jak mám žít, jaká pravidla mám dodržovat, abych byl in.

Počkejte, Bible je také plná pokynů, jak se má žít. Jako katolík se její pravidla snažíte dodržovat, že?

A jsme zase u toho mého katolictví. Možná právě kvůli němu mě současný rys společnosti – dělení na elity a zbytek – míjí, až vytáčí. Pozor, nepovažuju se však za žádného levicového rovnostáře. Jen vím, že Pán Bůh k nám všem přistupuje rovnostářsky.

Má nás seřazené vedle sebe v řadě. A jednou půjdeme k té nebeské bráně všichni nazí. Každý s naším jedinečným, svébytným hříchem. Ta brána tam nahoře není dvojí. Pán Bůh nemá jednu pro intelektuální elitu, druhou pro zbytek. Nepřistupuje k první skupině způsobem: prosím, běžte na nebesa, vám je prominuto vše, té druhé neříká: „blbci“ mažte do očistce...

Možná jsou ty naše životní konce ještě jiné. Ovšem vy Pána Boha často zmiňujete i ve tweetech. Mimo jiné v souvislosti s cenzurou filmů v Hollywoodu: Nejvyšší čas probrat se i českými filmy. Kupříkladu v AP je Bůh zobrazen jako běloch! To je ohavné, jak jsem jen mohl?! To vám jednou odpustí?

A vy v těch slovech necítíte tu laskavou ironii?

Vnímám ji.

No vidíte, jsem si jistý, že další čtenáři to mají stejně. Ale když se vrátíme k Americe. Jestli prestižní časopis Variety, který všichni v branži čtou, začne sestavovat žebříček takzvaně nekorektních filmů pro dnešní dobu, zařadí do seznamu pecky typu Forrest Gump, tak mám pocit, že se svět skutečně zbláznil. A nejenom u nás.

Probíhá podle vás teď v kulturní sféře v USA cenzura?

Představa, že před jistými označenými snímky bude stát moderátorka, či chcete-li hlasatelka, a začne mi vysvětlovat, jak se mám na ten Jih proti Severu správně ideologicky dívat, abych to správně pochopil? Tak to mám pocit, že se vracíme před rok 1989. Do doby, kdy se nastavovala zrcadla měšťácké prohnilé společnosti...

Foto: Frank Augstein, ČTK/AP

Poškozená socha Winstona Churchilla v Londýně

Tomuhle jsme přece, prosím pěkně, odcinkali klíči. Jsme zase u principu, o němž jsem mluvil. Aby mi kdosi říkal, co si (ne)mám myslet? Kde se nacházíme? V jakých vodách? Je skutečně rok 2020?

Je. Ale to, co popisujete, se děje v USA.

Ano, jenže Amerika je náš hlavní spojenec. Vzor demokracie, z něhož věci plynule doputují až k nám. Začnou k nám prokapávat, my je máme tendenci až slepě kopírovat.

Moment, já bych vzor současné demokracie hledala radši jinde. Poohlédla bych se po Evropské unii.

No dobře. Jenže já jsem z generace, která ke Státům vzhlížela jako k ideálu, jak to má vypadat. Ten pocit ve mně vznikl někdy v 80. letech, kdy jsem začal brát rozum a s rodiči poslouchal Hlas Ameriky...

Proto pro mne Spojené státy byly vždy vzorem vyzrálé, zažité demokracie, svobody, kde je něco jako cenzura filmu absolutně nemyslitelná. A o tenhle imaginární vzor já nyní přicházím. Propadává se mi do sféry, které nerozumím, nedokážu ji uchopit. Jsem jednoduše liberál starého střihu.

V tom nepochopení USA se shodneme. Ale vy máte výtky i k dalším věcem, co hýbou společností. Namátkou odmítáte gender, sňatky lidí stejného pohlaví, Istanbulskou úmluvu...

Teď zastavím já vás. Kde jste vzala, že jsem proti sňatkům homosexuálních párů?

Našla jsem to v jednom článku, při přípravě na náš rozhovor.

Tak tohle je rozhodně omyl. Já jsem byl jedním z prvních, kdo petici za možnost uzavírat registrované svazky v Česku podepsal... A přesně takhle vzniká nálepkování lidí ve veřejném prostoru. Informace, které kolují online, nemusejí být pravdivé.

Omluva. Pojďme tedy k Istanbulské úmluvě a gender.

Dobře. Přiznám se, že nejsem žádný velký odborník na smlouvy a úmluvy. Pojďme se spíš bavit o genderu. Zahrajeme si takovou hru (rozhovor vznikal v kavárně – pozn. red.). Budu vám ukazovat lidi, co jdou po chodníku, a vy budete odpovídat, zda jde muž, nebo žena. Co tamhle ta osoba?

Žena.

Tamhle ta?

Muž.

Vidíte. Kde jsou ta další pohlaví? Už v Písmu je napsáno: Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Co je na tom špatně? Právě jsme si dokázali, že rozdíl mezi pohlavími vidíme na první pohled oba: jsou dvě.

Tímhle svým prohlášením dost lidí naštvete.

Nechci nikoho štvát. Spíš mám tendenci se stavět proti podobným umělým tlakům, které podle mne mají tendenci zavádět svět jinam, než jak ho Pán Bůh stvořil a jaký ho chtěl mít.

Zase jsme u Boha. Kde jste se vírou, jak se říká, nakazil vy?

Vyrůstal jsem v ní odmala. Předala mi ji babička. A k tomu slovíčku nakazil. Každý věřící, který v podobném prostředí vyrůstá, jednou dojde do bodu, kdy se na ni podívá jinak. V těch dvanácti třinácti již víte, že dárky nenosí Ježíšek, hledáte odpovědi na různé otázky, pátráte po tom, zda vám třeba o Ježíši a Bibli nelhali... To umocní puberta, s jejímž příchodem každý z nás hledá filozofické ukotvení v životě. Ptá se sám sebe, co jsem, proč tu jsem. Já odpovědi na tyhle otázky našel právě ve víře. Nikdo nedefinuje lásku líp než svatý Pavel v listě Korintském: Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí. Na křesťanství je – alespoň podle mne – nejlepší schopnost umět odpouštět, a to i nepřátelům.

Umíte to?

Snažím se.

Co vás tedy jako člena menšiny v ateistické zemi spolehlivě vytočí?

Aha, já jsem vlastně menšina, to mě zatím nenapadlo. Neměl bych nějak křičet za svá práva?

Já mám pocit, že katolíci zrovna křičí dost.

A kde?

Teď třeba formou žalob v rámci církevních restitucí u nejrůznějších soudů. Případně na pražském Staroměstském náměstí u Mariánského sloupu.

Mariánský sloup? Tam jsme ani moc nekřičeli. Tam jsme jen trpělivě čekali, až jsme ho postavili. Podívejte se, jak je krásný. Najednou náměstí získává jinou architektonickou podobu. Vrátilo se na něj duchovno.

Foto: Praha v obrazech Vincence Morstadta, Orbis 1973

Fotografie mariánského sloupu z roku 1880 (Karel Dvořák)

Mně tam pro tyhle účely stačil pomník Jana Husa od Ladislava Šalouna.

To je častá připomínka. Ale i ten Hus najednou dostal jiný rozměr. Rozhodně nestojí ve stínu Mariánského sloupu, jak někteří tvrdí. Naopak. Panna Marie je tam jako boží reflektor: osvětluje ho v jeho lidství, hříchu i svatosti. Najednou jsem tomu kamennému Husovi začal rozumět i já. Jako by tam ty památníky vedle sebe byly po staletí. Připomíná mi to velké rozluštění jedné velké duchovní tajenky.

Jenže ony tam po staletí bok po boku nestojí.

Nestojí. Ona tam byla Panna Maria o pár století dřív...

Pojďme raději na chvíli k vaší práci. Příští rok máte točit pohádku Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. Konečně?

Vypadá to, že po letech skutečně začneme. Půjde o trikovou pohádku, tedy velmi finančně náročnou věc. I kvůli tomu ji chystáme již dvanáct let, tak nám držte palce.

Budu. A peníze na ni z velké části máte?

Ano, poskytne nám je velká finanční skupina. Zkuste hádat jaká. Její název má tři písmena.

ČEZ.

Špatně. PPF. Ale hned vyjasním případné spekulace, nemyslím si, že je pan Kellner mým fanouškem, nikdy jsem s ním ani nemluvil. Možná se ustrnul nad naší bídou.

Aha. Petra Kellnera ani Čínu s vámi raději dopodrobna probírat nebudu. Mě spíš zajímá zfilmování slavného románu Miloše Urbana Sedmikostelí.

To je další projekt, který by měl začít. S Českou televizí hledáme cesty, jak vše ufinancovat. Vypadá to na koprodukci s německým partnerem. Sedmikostelí se nadýchává skvěle.

A teď zase zpět k vám, k osobě s výraznými názory. Už jste o sobě slyšel, že jste ultras? Případně klerofašita?

Nálepek zleva i zprava jsem získal už řadu. Pro ultras jsem jako červenej hadr. Pro některé jsem ultra ortodoxní katolík, pro další pražská kavárna. Možná je to signál, že se držím ve středu. Přijdu vám, že jsem nějaký ultras? Na jakoukoli stranu. Kdybyste mi řekla, že jo, zamyslím se nad tím, a to vážně.

Jako ateistka například nechápu vaše pevné spojenectví s kardinálem Dominikem Dukou, jehož nepovažuji zrovna za klidný most mezi laiky a církví.

Tohle je váš subjektivní pocit. On se rozhodně nesnaží společnost destabilizovat. Možná se vám může z pohledu ateistky zdát konzervativní, jenže to my katolíci obecně jsme. Pan kardinál tak žádný ultras není...

Promiňte. Možná společnost nedestabilizuje, ani ji ale nestabilizuje. Namátkou zmíním věci typu velikonoční čtení Bible prezidentova mluvčího Jirky Ovčáčka v katedrále svatého Víta, Dukův odmítavý postoj k migrantům, jeho žalobu na brněnské divadlo...

Víte, co Česká katolická charita dělá ve světě? Jak tam pomáhá? Kolik práce odvádí? Ani já si nemyslím, že řešením současných problémů světa jsou rozsáhlé migrační vlny do Evropy. Důležité je přece pomáhat hlavně tam, kde mají lidi problémy, řešit je.

Tohle je krásná idea. Ovšem vidíme, že přes rozsáhlé investice vyspělého světa do rozvojových zemí příliš nefunguje. Pojďme k panu Ovčáčkovi, k žalobě na divadlo.

Já jsem panu kardinálovi předem říkal, že tyhle věci vzbudí odezvu. Jeho postoj k nim však chápu. Jirka Ovčáček? Už Ježíš se zaměřil na ty opomíjené, na malomocné, prostitutky – takové Ovčáčky jeho doby. Podobné to bylo s brněnským divadlem. Já bych žalobu nepodal. Ostatně největší reklamu představení udělala medializace...

Foto: Michal Kamaryt, ČTK

Kardinál Dominik Duka přichází ke katedrále sv. Víta na Pražském hradě

Ani tohle vše ovšem nedává nikomu právo nálepkovat pana kardinála slovem ultras. Pro mě jako člověka je moc silné, nepřijatelné, nespravedlivé. On nestaví hranice, nepálí na nich knihy Tomáše Halíka, nebere kalašnikov a nejde za evangelíky... Jeho názory se vám, nám nemusejí líbit, ovšem patří do standardní demokratické debaty. Pan Duka je navíc říká slušně, bez vulgarit. Já si ho za to vážím, i když se občas pohádáme.

Usmíříte se rychle?

Jasně. Zase si rádi dáme spolu víno a nasloucháme jeden druhému. Umění vnímat myšlenky toho druhého, přijímat je, je základem demokracie.

Jiří Strach a některé jeho tweety

  • Náš civilizovaný svět strhává sochy Churchilla a staví je Leninovi. Děkuji, nashledanou.
  • Nejvyšší čas probrat se i českými filmy. Kupříkladu v AP je Bůh zobrazen jako běloch! To je ohavné, jak jsem jen mohl?!
  • Jsem pokaždé rád, když bolševik ukáže cestu. Bez pochyb vím, že se mám vydat přesně opačně.
  • Dneska se mi zdálo, že jsem prohabsburský troll.
  • Člověk ve vzteku řekne věci a když vychladne, tak jich lituje. Onehdá jsem si tu zle kopnul do bratří evangelíků. Bylo to over. Omlouvám se, odpusťte mi. Mea culpa. S pokorou marnotratného syna se vracím do společného křesťanského domu.
  • Moje žena šla na jógu. slečna cvičitelka-buddhistka: „Nemáš pod kontrolou svoje tělo, svou mysl ani svůj život.” Magdi: „Mě má pod kontrolou Pán Bůh, jestli víte, co to je...” 1:0 pro katolíky.

Reklama

Související témata:

Související články

Jiří Strach dotočil třetí sérii Labyrintu

Mezi podzimními televizními novinkami se objeví už třetí řada Labyrintu, což je mysteriózní sedmidílná minisérie režiséra Jiřího Stracha a scenáristy Petra...

Režisér Jiří Strach natáčí psychothriller

Jiřina Bohdalová a Kryštof Hádek se sešli před kamerou v komorním psychothrilleru, který pro Českou televizi natáčí podle scénáře Marka Epsteina režisér Jiří...

Výběr článků

Načítám