Výprava na ostrov Inků Isla del Sol a plovoucí ostrovy jezera Titicaca

Náš plán, jak vyplnit dny u největšího jezera v Jižní Americe - a zároveň nejvýše položeného jezera s pravidelnou lodní dopravou na světě – byl celkem jasný. První den jsme se chtěli dopravit lodí na Ostrov Slunce, pověstný Isla del Sol, kde se dosud zachovaly pozůstatky kultury Inků. Nalodili jsme se na menší loďku vybavenou dvěma motory a vyrazili na širou vodu.

Za námi se v tu chvíli už otevíral krásný pohled na Copacabanu a zelené kopce v okolí. Cesta lodí měla trvat něco přes dvě hodiny a jen málokdo čekal, že by hladina jezera mohla být tak neklidná a loďka sebou tolik házet. Naše žaludky si tak měly šanci uvědomit, že pojem mořská nemoc je zavádějící a snadno její příznaky mohou zakusit i na sladkovodní ploše. Nakonec jsme ale cestu na ostrov všichni přežili se snídaní na svém místě.

Ostrov Slunce jsme zčásti nejprve obepluli a prohlédli si jeho skalnaté břehy a kopcovitý terén. Z přístavu jsme se pak vydali přímo po vyznačené trase do kopců, které se strmě zdvihaly v bezprostřední blízkosti malého přístavu. Vzhledem k nadmořské výšce jen těsně pod čtyřmi tisíci metry nad mořem byl výstup poměrně náročný. Díky neskutečným scenériím tvořeným členitým pobřežím, všudypřítomnými terasovými políčky - která jsou zdrojem obživy většiny místních obyvatel - a bujnou vegetací ale cesta příjemně ubíhala.

Nakonec jsme si dopřáli pauzu na svačinu u posvátné skály, nebo spíše většího kamene, který při jisté dávce představivosti evokuje tvar pumy. Právě podle tohoto zvířete je pravděpodobně pojmenované celé jezero Titicaca – slova „titi“ a „caca“ znamenají ve volném překladu z původních jazyků ajmarštiny a kečuánštiny „puma“ a „skála“, i když i zde panují jisté rozepře.

Pokud skutečně budete pátrat, dozvíte se, že Isla del Sol je ostrov, který je opředen mnohými pověstmi a legendami. Ty se rodily ještě před věkem Inků a mezi místním obyvatelstvem přežívají dodnes.

Ostrov Slunce jsme přešli několikahodinovým pochodem. Během něj jsme se nedokázali nezastavovat u neustále se měnících výhledů na ostrovní cípy lemované políčky táhnoucími se do jezera. Cesta lodí zpět do města Copacabana utekla mnohem rychleji i díky výrazně klidnější hladině vody. Ke sklonku dne jsme se pak linkovým autobusem přesunuli do peruánského města Puno, ze kterého nás následující den čekal další výlet lodí po jezeře, tentokrát na plovoucí ostrovy Los Uros.

Název ostrovů pochází od indiánského kmene, který si začal z rákosu stavět s pomocí unikátní technologie plovoucí ostrovy a na nich přežívat především díky rybolovu. V průběhu staletí tento způsob života téměř vymizel, ale díky enormnímu zájmu turistů o tento fenomén se kolonie plovoucích ostrovů opět rozšířila.

Loď s průvodcem nás zavezla k jednomu z menších ostrovů, na kterém nás přivítala místní rodina. Sestoupili jsme z lodě a udělali první opatrné krůčky. Při každém našlápnutí se půda pod nohama lehce zhoupla a my si jen pomalu uvědomovali, že skutečně stojíme na pevnině, která vlastně pevninou není.

Okamžitě se nás ale ujal prezident ostrova, jak se sám rodinný vůdce nazýval. Ten se záhy pustil do výkladu o původu ostrovů a způsobu, jakým vznikají. Pomocí ručních nástrojů již kdysi jejich předci vyřezávali půdu v mělkých místech jezera a pak ji přiváželi na určené místo. Tam ji pak pomocí kůlů a lan svazovali k sobě a ukotvili ke dnu jezera, aby ji vítr a proudy neodnesly.

Když skončila technická prezentace místního prezidenta, programu se zhostila ženská část obyvatel ostrova. Ty nám předvedly, jak kdysi probíhal směnný obchod, a to včetně hádek mezi prodejci. Dále nám předvedly ručně pletené přehozy a dečky a také útroby svých skromných obydlí. Na ostrově bylo k vidění mimo rákosových chýší také vybavení pro každodenní život, včetně jednoduché kuchyňky pod širým nebem, ale také drobných domácích zvířat, včetně morčat, která jsou v Peru oblíbenou pochoutkou.

Opět plní nového poznání jsme se vrátili zpět do města a pomalu se začínali těšit na cestu do Cusca, někdejší metropole incké civilizace.