Vrbiny jsou přebornice nejen v kvetení

Nejznámější protagonistky rodu, jemuž věda dala jméno Lysimachia, si od pohledu nejsou v ničem podobné, ale divou povahu rebelky v sobě žádná z nich nezapře.

Za seznámení stojí čtyři druhy, které do zahrady vyšperkované letní pohodou vnášejí nejen zářivé květy, ale i listy v barvách zřídka vídaných a o to cennějších.

Vrbina tečkovaná (Lysimachia punctata) roste na přírodních lokalitách u nás i jinde v Evropě. V zahradách je k vidění často. Kdo by se divil, když se chlubí nákladem zlata jiskřícím od května do července na stoncích vysokých 70 až 100 cm?

Vzpřímené lodyhy připomínají špízy, na nichž se rytmicky střídají cípaté pohárky květů s měkce chlupatými, trávově zelenými listy. Jak by to vypadalo, kdyby se po krajích listů roztekla smetana, předvádí fantastický, až do srpna kvetoucí kultivar Alexander, který zaujme i bez květů.

Vrbina sehnutá (Lysimachia clethroides) má domovskou adresu na travnatých stráních v Číně, Koreji i Japonsku. Na piedestal ji vynesli zahradní designéři a ani pro nás už není nedostižným snem.

Trvalka s dlouhými plnoštíhlými listy působí i přes bezmála metrovou výšku a hustě trsnatou fazonu ze všech vrbin nejněžněji.

Sněhobílé kvítky nahloučené o letních prázdninách do hroznů ve tvaru labutích krků jsou jejím hlavním lákadlem. Půvaby protahuje až do podzimu, kdy zežloutne, pak zoranžoví, a nakonec zrudne jako planý mák.

Vrbina brvitá (Lysimachia ciliata) je původem ze Severní Ameriky a byla jen otázka času, kdy zplaní i u nás. Pro přírodu to možná není nejlepší zpráva, ale v zahradě dělá radost.

Zvlášť odrůda Firecracker vysoká až 120 cm a vymóděná do šatů z temného purpuru, které léto přikrášluje zlatými brožemi delikátních květů, nastěhuje do záhonů vzrušující kontrast a moderní říz.

Struktura vzpřímeně rostoucí trsnaté trvalky je rozvolněná, takže se hodí do předních řad a nemusíme ji opomíjet ani při výsadbě ve stylu americké prérie.

Vrbina penízková (Lysimachia nummularia) odnepaměti bydlí v naší zemi. Na rozdíl od svých zahradních souputnic nemíří ke hvězdám, ale zůstává při zemi.

Plazivé stonky snadno koření a mohou se tak prostírat do nedozírna a nahrazovat trávník nebo záplatovat proluky mezi rostlinami. Dorazí-li k okraji zvýšeného záhonu či nádoby, spustí se z něj jako zelený vodopád. Anebo zlatožlutý v podání odrůdy Aurea. Okrouhlé lístky si drží barvu přes zimu. Už od května se mezi nimi otevírají zlaté studničky s nektarem pro opylovače.

Rozpínavou povahu mají vrbiny v genech a zkrotí ji jen ten, kdo se umí ohánět rýčem nebo zahradničí v nádobách. V půdě bez bariér hrozí patálie s nekontrolovaným rozrůstáním.

V tempu, jakým se šíří pomocí dužnatých podzemních oddenků či kořenujících výhonů, je předstihne málokterá jiná trvalka. Nad tím zajásají šťastlivci, kteří na zahradě nemusejí počítat každý centimetr.

Vrbiny dokážou během tří čtyř let proměnit několik metrů půdy v houští, které když rozkvete, bere každému dech.

Pro sestřenice primulek a cyklámenů najdeme využití na slunečných záhonech i v příšeří na úpatí živých plotů. Ve stínu neživoří, ale ztrácejí tam sytost z barev i chuť kvést. Pod listnáči se navíc zvyšuje riziko napadení mšicemi.

Sucho tolerují, ovšem nejšťastnější jsou ve vlhčí půdě, klidně na břehu jezírka, kde navazují přátelství s kejklířkou, kyprejem, bohyškou a hortenzií.

Vrbinu penízkovou, abychom na ni dobře viděli, necháme plazit mezi nízkými rostlinami, jako jsou mochna s rozchodníkovcem, černucha, kakost, dlužicha nebo třeba ostřice a kapradí.

Trsnaté vrbiny vnášejí do zahrady správný esprit v kombinaci s udatnou, zvonkem, náprstníkem, denivkou, hlaváčem, lupinou, čechravou, montbrécií či záplevákem. Uschlé trsy před zimou seřízneme, aby v březnu mohlo převzít štafetu nové rašení.